S vůní moře - kapitola 14

„Zdravím tě, Dirku!“ Lothar zvedl hlavu a ukázal na křeslo naproti svému. „Jsem rád, že dokážeš být i rozumný. Gerti bude mít radost!“ Moje nálada byla rázem na bodu mrazu.
„Přehání to!“ procedil jsem skrz zuby a hodil mu kus bílého plátna s rudými kapkami. Pochvalně přikývl.
„Rada bude potěšeně, že válka je zažehnána. A ty buď rád, že ses z toho dostal, tak snadno!“
„Oženili jste mě. To má být jako snadno?!“ vypěnil jsem vzteky.
„Možná nám jednou poděkuješ!“
„Děkuju už teď!“ odvětil jsem sarkasticky, ale Lothar si tím nenechal zkazit náladu.
„Rádo se stalo!“ Široce se na mě usmál, pak ale zvážněl. „Kdy odjedete?“
„Už jsme začali balit tábor. Počítám, že zítra za svítání vyplujeme. Co vy?“
„Trochu pozdějc. Musíme se ujistit, že místní nebudou dělat potíže.“ Tomu jsem rozuměl. „A kde máš ženu?“
„Šla navštívit svého bratra a vzít si pár věcí.“ Doufal jsem, že to nebude přehánět. No, co, kdyby ano, tak moře je hluboké, ne?
„Sama?“ vyjevil se strýc.
„Má sebou černovlasou gardedámu, která to s mečem umí!“

Vešel jsem do svého stanu a narazil na Tomase, jak tam stele další kavalec. „Doufám, že jsi jen pozorný ke své paní, chlapče!“ prohodil jsem k němu v žertu a on zrudl.
„Nic jiného v tom není, můj pane! Jen jsem nechtěl, abyste se tísnili na jednom.“ vysvětloval mi rozpačitě.
„Jsi velice všímavý!“ Pochvalně jsem na něj kývl, i když ne, že by mi vadilo se s ní tísnit na jednom lůžku, jak to zaobaleně Tomas vyjádřil.
„Děkuji, můj pane!“

Odhrnul se závěs a objevila se Amélie v Gredově doprovodu. Ten, když mě spatřil, mi pokývnul na pozdrav, a vycouval ven. Tomas ho následoval o chvíli později. Zadíval jsem se na svoji ženu. „Jak je na tom tvůj bratr?“
„Nic moc, ztratil hodně krve.“ Zpráva o tom, že je na tom můj švagr špatně, mě nechala zcela klidným.
„To se někdy stává.“ odvětil jsem s pokrčením ramen. „Co sis vzala?“ zeptal jsem se s pohledem upřeným na vak, který si tiskla k hrudi, jako by to bylo její dítě.
„Nic, co by tě mělo zajímat.“

Nevěřil jsem jí ani slovo. Jestli s ní mám sdílet lože, tak si chci být jistý, že mi ve spánku nepodřízne krk. Hádal jsem, že dýku, kterou měla, když jsme ji zajali, nenosila jen na ozdobu. Beze slova jsem jí ten ranec vyškubl, ignoroval při tom její pobouřený výkřik a vysypal ho na podlahu. U nohou jsem měl několik hřebenů, pár stuh a jiných ozdob do vlasů, zrcátko a další ženské tretky. „Jsi konečně spokojený?!“ Vrhla se na kolena a začala to horečnatě sbírat. Až moc rychle! blesklo mi hlavou. Popadl jsem ji za vlasy a vytáhl na nohy. Sykala bolestí, ale jinak neřekla ani slovo.
„Co z toho nemám vidět?“ optal jsem se jí klidně. Zarytě mlčela. „No, jak chceš!“ Mrštil jsem jí do kouta, kde dopadla na zem. Než se stihla zvednout, tak jsem sebral ty věci a hodil je do ocelového koše, ve kterém hořel oheň.
„Ne!“ vykřikla zoufale a bez váhání sáhla rukama do plamenů, aby zachránila ty svoje cennosti. Neurvale jsem ji strhl zpět.
„Přišla jsi o rozum nebo co?!“ zahromoval jsem na ni, zatímco se mi pokoušela vytrhnout. Pleskl jsem ji zlehka přes tvář a nechala toho.
„Proč jsi to udělal?“ vzlykla.
„Už jsem ti řek, že nerad riskuju.“