Chtíč zapomenout dýchat

Kdo ví, když ne my a když Bůh není?

» autorka: nikaroov

cítím jak má duše pláče
někde uvnitř
je tak sama
v mém nudném těle
uvězněna
každý nádech do ní bodá
její slzy moje oči
jak okna opuštěného domu
z kterých prší do ulic
bez povšimnutí je bere voda
svět se dál svým tempem točí
v tom proudu je to holé nic
dům brečí skrze rozbitá okna
tak jako má duše skrze oči
a jen tak stojí
a je na spadnutí
a má strach – tolik se bojí
až jednou přijde pád
a já vím dobře jak se cítí
s každým nádechem
a každou slzou
má duše křičí vyděšeně
otázku nahlas nevyřčenou
tu která trápí mě samou
až přijde pád
co zbude ze mě?

Tipů: 8

» 07.03.14

» komentářů: 5

» čteno: 570(10)

» posláno: 0

» nahlásit