Němá

Déšť ještě neustal
Peřiny tvoří hranici vesmíru
Na hodinách vidím vlastní ručičky, které se zastavily
Neochotně odpovídám, ačkoli se nikdo na nic neptal
Pod stolem schovávám svou pošlapanou víru
Mí plyšoví přátelé vlastně nikdy nedýchali

A to zjištění bolí
A to zjištění rve mi srdce
A mé hlasivky odmítají křičet, protože mají strach
Dokonce hlasy v mých uších nejspíš navždy oněměly
Mé naděje se v krbu vedle proměnily v prach
Ty jsi všechny své city zavřel do kovové klece
Klíč upustila jsem ze skály

To ty jsi to tak chtěl
A já se ti vlastně vůbec nedivím
Chci do tmy křičet: “Dáte mi klec i na moje city?”
Ale příliš se bojím, že hlas by se mi chvěl
Tak dál mlčím a čekám, že mi jednou někdo odpoví
Kde jsi ty?