S vůní moře - kapitola 13

První věci, které jsem si uvědomila, když jsem se probudila, byly ruce, která mě majetnicky svíraly, a vypracovaný hrudník, který mi sloužil jako poduška. Teprve pak mi došlo, že ležíme na zemi. Oh, bohové! O své svatební noci jsem skončila na podlaze jako chtivá fena! Ztěžka jsem polkla a opatrně odstrčila tu svalnatou paži ze svého těla. Můj muž se naštěstí nevzbudil, tak jsem mohla vstát. Udivilo mě, že mě nic nebolí, a zalila mě vlna vděčnosti. Hm, zřejmě nebude tak hrozný, jak jsem se domnívala. Ve spěchu jsem na sebe naházela oblečení a zamířila ven. „Kampak tak časně, krásko?“ Polekaně jsem vyjekla a otočila se k němu. Stále ještě ležel na svém plášti … Tak proto jsem měla dojem, že spíme na měkkém! … a opíral se o loket.
„Chci vidět Martina.“
„Kdo to je?!“ vyjel na mě ostře a v očích se mu podivně zablesklo.
„Můj bratr. Včera jsem ti o něm říkala.“ Trochu se uklidnil, ale mračit se nepřestal.
„Jo, tenhle!“ Dotklo se mě, že je pro něj jen tenhle! Pak ale zavrtěl hlavou. „Nikam!“
„Proč?“ vyhrkla jsem nechápavě.
„Nauč se poslouchat, krásko!“ zavrčel na mě a vstal. „Nechci ti všechno opakovat!“
„Přece mi nebudeš bránit vídat vlastní rodinu!“ Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. „A také si potřebuji zabalit pár věcí.“ Snažila jsem se apelovat na jeho zdravý rozum. Ovšem, že marně.
„Rodinu budeš mít brzo jinde!“ prohodil téměř hrozivě. „A co budeš potřebovat, ti dám já!“
„A když budu chtít něco jen pro radost?“ Neříkal nic, jen si mě tak prohlížel. Jako odpověď to ovšem bylo zcela výmluvné. „Jsi tyran, víš to?!“ zasyčela jsem na něj vztekle, ale on se kupodivu zasmál.
„Lichotkama u mě nic nezískáš.“ Mrkl na mě a začal se oblékat. Když byl hotov, tak se na mě podíval. „Tak jdeme!“ Dokonce mi i nabídl rámě. Jako ve snách jsem se do něj zavěsila.

Vyšli jsme před stan, kde se na nás okamžitě upřelo několik párů očí. Zaváhala jsem, ale Rendirk mě táhl dál. Dovedl mě k ohni a jeho páže nám okamžitě podalo talíře s masem. „To je Tomas.“ představil mi ho Rendirk tiše, zatímco chlapec pro nás sháněl něco k pití.
„Proč jsi mě nepustil ven samotnou?“ zeptala jsem se zvědavě a zakousla se do jídla. Chutnalo to dobře.
„Mohla bys přijít k úrazu.“ Pak k sobě gestem přivolal jednoho z opodál sedících mužů. Ten k nám přistoupil a můj manžel mu cosi říkal. Zachytila jsem tam svoje jméno. Muž přikývl a odešel. „Vybere ti strážce, který tě doprovodí do města.“
„Nepotřebuji ho!“ ohradila jsem se dotčeně. „Jsem tu doma!“ Bleskurychle sevřel mé předloktí a pevně ho stiskl. Sykla jsem bolestí.
„Už to není tvůj domov, krásko!“ Tohle mi připomínat nemusel. Žena následuje svého muže. Tak tomu je od nepaměti. „A taky chci mít jistotu, že budeš brzo zpátky!“ Pustil mě a já od něj ustoupila. Pro jistotu. Vypadal, že mu něco hnulo žlučí. Hádala bych, že to něco jsem já.
„Myslíš si, že nedodržím naši úmluvu?“ ohradila jsem se dotčeně.
„Na tom nezáleží. Vrátíš se. Po dobrém nebo po zlém.“
„A kdybych ti dala své slovo, že se vrátím?“ navrhla jsem váhavě. Nechtěla jsem, aby mě někdo z jeho lidí doprovázel do míst, které jsem považovala za svůj domov, byť se mu to nelíbilo.
„Ne, krásko! Moji důvěru si musíš zasloužit!“ odmítl mě ihned.
„Nemám ve zvyku lhát!“
„Lhát ti vadí, ale mučit lidi ne, co?“ Posměch z jeho slov přímo čišel.