S vůní moře - kapitola 12

Nevypadala vůbec špatně. Byla útlá, ale na těch správných místech správně zaoblená. Pohled na její vnadné křivky mi připomněl, že už jsem pěkně dlouho s žádnou nebyl, jenže … Nikdy jsem neměl potřebu brát si ženu proti její vůli. Jsem možná domýšlivej, ale vždycky jsem mohl mít každou, na kterou jsem kývnul. A i když jsem Amélii nenáviděl, tak jsem s tímhle nechtěl začínat právě u ní. „Proč jsi souhlasila, že si mě vezmeš?“ zeptal jsem se jí, abych nemusel myslet na to, jak je hezká, a co to se mnou dělá. Co řekli mně, jsem věděl, ale čím přinutili ji, mi bylo záhadou. Mohla říct ne, a kdyby to řekla před tolika svědky, tak bychom tu teď spolu nestáli.
„Jinak nechají vypálit naše město.“ Měl jsem pocit, že změnu tématu uvítala. „A zabijí mi bratra.“ Tohle byla nová a hodně zajímavá informace.
„Proč nebyl na svatbě?“ Projevil jsem nelíčený zájem. Že bych se mu jako nelíbil?
„Protože byl těžce zraněn, ale ranhojič říká, že má šanci.“ Hm, tak to si budu muset dávat dobrý pozor, aby mi náhodou za pár měsíců nestál u brány a nechtěl svoji sestřičku zpátky! „Ty máš sourozence?“ Zaskočila mě tichým dotazem.
„Jo, několik.“ Ani jsem nevěděl, proč jsem jí to řekl.
„Máš je rád?“

V mysli se mi mihla Jorgarova mohutná postava, jak mává nad hlavou těžkou dvoubřitou sekyrou, jako by to byla dětská hračka. Tuhle vzpomínku rychle vystřídala Kernokova tvář zkřivená bolestí a z úst mu vytékal pramínek jasně červené krve …

„Jo a ne.“
„Proč ne?“ Měl jsem toho jejího vyptávání právě dost. Naše rodinné vztahy jsem jí vysvětlovat nehodlal. Ani teď, ani někdy jindy.
„Hloupá otázka, Amélie.“ Poprvé jsem ji oslovil jejím jménem. K čemu teď ta šaškárna s Frigou, že? „A navíc zcela zbytečná! Máme nějakou práci!“ připomněl jsem jí věcně a ona zrudla jako pivoňka.

Stála přede mnou zcela nahá se skloněnou hlavou a třásla se, jako list ve větru. Nedokázal jsem odolat a přistoupil těsně k ní. Vzal jsem do dlaní její prsy a zlehka je stiskl. Ostře se nadechla, ale nijak neprotestovala. Měl jsem dojem, že ani nedýchá. „Neboj se mě!“ požádal jsem ji zastřeně. „Teď k tomu opravdu nemáš důvod!“
„A proč právě teď?“ Zvedla ke mně oči, které se topily ve slané vodě. „Stejně se mě zmocníš, ne?“
„Některé věci musíš udělat, i když nechceš!“
„A ty mě nechceš?“ Kdyby to nebyla tak vážná situace, asi bych se rozesmál na celé kolo.
„Chci tě a taky si tě vezmu, ale nechci ti ublížit víc, než bude nezbytně nutné.“ ubezpečil jsem ji rezolutně. Vypadala zmateně, ale neměl jsem jí to za zlé. Po pravdě, ani mně samotnému to moje prohlášení nedávalo moc smysl. „Ber to prostě tak, že až ti budu chtít způsobit bolest, tak tě spráskám řemenem.“ Zkusil jsem to jinak a kupodivu to zabralo. Sotva znatelně se pousmála a přišlo mi, že se i trochu uvolnila. Usoudil jsem, že je ta pravá chvíle, abych ji začal líbat.

Chutnala opojněji než víno, které jsem pil na oslavě. Rukou jsem sjel na její zadeček a přitiskl ji k sobě. Zahlédl jsem údiv v jejích očích, ale nedal jsem jí čas, aby nad tím mohla dumat. Jemně ale rozhodně jsem ji zatlačil k lehátku a přiměl ji lehnout si. Rychle jsem ze sebe shodil nohavice a zase se jí věnoval. Hladil jsem ji, ústy si pohrával s jejími bradavkami … Po chvíli tichounce vzdychla a já měl co dělat, abych se ovládl. Každičký nerv v mém těle mě vybízel, ať si ji prostě vezmu, vždyť je přece moje! Kolenem jsem jí rozevřel stehna a lehl si mezi ně. „Rendirku …“ hlesla prosebně a já přikývl, že rozumím.

Vnikal jsem do ní pozvolna a dával jí dost času, aby si na mě zvykla. Aspoň podle mého názoru. Několikrát se sykavě nadechla, ale jinak zůstávala v klidu. Žádné prosby, ani slzy, což jsem oceňoval. Najednou jsem narazil na slabý odpor a ona se kousla do rtu. Prudce jsem pohnul boky a zabořil se do ní až po kořen. Zaťala mi nehty do ramen a zvrátila hlavu. Několik minut jsem jen tak ležel, ale pak jsem se dal do pohybu. Nejdřív pomalu, ale jak se mi přizpůsobovala, tak jsem zrychloval ….