S vůní moře - kapitola 11

„Ty chceš …“ zajíkla jsem se. „ … jako teď hned?“ Nějak mě nenapadlo, že je do toho tak žhavý. Rozhodně nevypadal, že šílí touhou po mně.
„A kdy jindy?“ otázal se posměšně. „Navíc, ty venku chtěj důkaz!“ Cítila jsem, jak rudnu, a chladná ruka mi sevřela srdce. Prý to poprvé bolí, i když se dotyčný snaží být něžný, a tak nějak jsem si byla jistá, že jemu tohle bude úplně jedno. Odbude si svoje, získá ten svůj důkaz a tím to pro něj skončí. Co na tom, že já nebudu moct druhý den skoro ani chodit. „Tak se svlíkni, krásko, ať to máme za sebou!“ Zhrozeně jsem sledovala, jak si začal rozšněrovávat tuniku.
„A nemůžeme to jen předstírat?“ vyhrkla jsem v náhlém impulsu.
„Mám snad kvůli tobě lhát?“ … kvůli tobě … Jasně mi tím dal najevo, že kvůli někomu jinému by to udělal, ale teď o tom odmítá byť jen uvažovat.
„Lhát zrovna ne, ale jen …“ pokoušela jsem se mu vysvětlit, co jsem měla na mysli, ale pak jsem zmlkla. Stejně by to nepochopil. „A co to trochu odsunout? Jen o pár dní! Já na to dneska nemám náladu.“
„Jsi moje žena, krásko.“ oznámil mi studeně.
„Takže mě klidně znásilníš?“
„Když budeš spolupracovat, tak to nebude tak zlý!“
„A když nebudu?“ Příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem svůj dotaz pronesla nahlas.
„Dělej si, co chceš …“ Přetáhl si halenu přes tuniku a já si uvědomila, že teď budou následovat boty a nakonec nohavice … „… ale pohni sebou! Nemám na starost jenom tebe!“ Sedl si a začal si sundávat vysoké boty.

Chtěla jsem prosit o slitování, ale pak jsem zaťala zuby. Nač taky, že ano? Nemohla jsem říct nic, co by ho obměkčilo. Otočila jsem se k němu zády, abych měla aspoň zdání soukromí, a začala se svlékat. S očima zalitýma slzami jsem si stáhla halenu a začala si rozvazovat šněrování na nohavicích. „Nejdřív boty, jinak je nesundáš!“ ozvalo se za mnou poťouchle a já sebou polekaně trhla, protože jsem si myslela, že si mě nevšímá. Opak byl však pravdou. „A otoč se!“ přikázal mi drsně. „Chci si tě prohlédnout!“

Rezignovala jsem a udělala, co chtěl. Obrátila jsem se k němu čelem, ale zkřížila jsem si ruce na prsou. To se mu nelíbilo a gestem mi nařídil, ať je dám dolů. Zhluboka jsem se nadechla a vyhověla mu. Zvolna mě přejížděl hodnotícím pohledem od hlavy k patě. Na okamžik se zastavil na mých bocích. Jako bych byla chovná klisna nebo dojná kráva! „Spokojen?“ procedila jsem skrz zuby pohrdavě.
„V celku jo!“ přikývl spokojeně. „Figuru máš ucházející, teď ještě jestli jsi zdravá, abys mi mohla porodit syna!“ Jak jen můžeš být takhle sprostý?