Anděl Smrti 2

Když jsem opět otevřela oči, zaslepilo mě ostré bílé světlo. Můj první reflex byl pohnout hlavou, zvednout ruku, posadit se, prostě cokoliv, ale nic z toho nešlo. Jako bych najednou měla celé tělo z olova. Pokusila jsem se alespoň promluvit, ale bránila mi v tom jakási divná plastová tuba uvnitř krku. Co se to děje, kde to jsem? Jsem po smrti? Jestli ano, neměla bych teď být v ráji nebo v pekle? Upřímně, ani bych se nedivila, kdybych skončila dole v teple s těmi papaláši. Nikdy jsem nebyla zrovna holka s titulem Světice Roku. Mám za sebou svůj díl nelegálního kouření marihuany, jedno řízení v opilosti a v patnácti mě dokonce kamarádka přesvědčila ukrást jeden krásný lesklý top. Nebo jsem možná přesvědčila já jí, to už je jedno.
Každopádně, ať jsem kde jsem, ta trubice v krku mi docela vadí. Opět se pokusím pohnout, ale jakýsi mužský hlas mě zastaví.

"Nehýbejte se, slečno. Převážíme Vás do Fakultní Nemocnice Svaté Anny. Byla jste účastníkem vážné dopravní nehody. Hlavně zůstaňte v klidu a nehýbejte se. Vše bude v pořádku."
Mám chuť se začít smát. Vážně mi právě řekl, že jsem byla účastníkem nehody, ale ať zůstanu v klidu, v jedné větě? A copak to jde? Hlavou mi víří tisíce otázek: kdo tu nehodu způsobil, přežil ještě někdo, a kde jsou mý rodiče a kdo byl ten divný chlápek s černýma očima a křídly?
Chtěla jsem udělat spoustu věcí, a zůstat v klidu rozhodně nebylo jednou z nich. Chystala jsem se začít protestovat jako pokaždé, když se mi něco nelíbí, ale svět kolem mě, v tuhle chvíli vnitřek sanitky, se opět začal točit a všechno zčernalo.

---------------------------------------------------------------

Při příštím otevření očí mě obklopuje tlumené žluté světlo, a všudypřítomné pípání. Hádám že už jsem šťastně dorazila do nemocnice, a příšerná bolest celého těla značí, že jsem naživu. Zkusmo zahýbu prsty na rukou, pořád tam jsou a poslouchají. To též zkusím s nohama, a jsem příjemně potěšená, i ty se hýbou, což znamená, že ochrnutá nejsem. Další mám na seznamu pokus pohnout hlavou, ale jen na to pomyslím, tak mě celá rozbolí. Dobře, asi to není úplně dobrý nápad. Aspoň, že trubice z mého krku zmizela. Bolí mě, a mám sucho v puse, ale zase dýchám sama. Dobře, takže jsem naživu. To bysme měli.
Očima se pokusím zachytit co nejvíce z místnosti, ve které se nacházím. I když, co si tak pamatuji z návštěv v nemocnicích, nejspíš se nacházím v prázdném, chladném pokoji, kde je možná jeden obrázek na zdi a jedna umělá kytička na stolku pod oknem.
Už už se chystám zase zavřít oči, jsem tak strašně unavená, když můj zrak zachytí cosi koutkem oka. Nikdy mě moc nezajímalo, co zahlédnu periferním viděním. Pokud to nebylo přímo přede mnou, jako by to neexistovalo. Ano, vím, jsem divná, ale já už jsem taková. Nerada se řídím tím, co se očekává od většiny. Ale tentokrát mě to něco donutilo překonat veškerou bolest, a i přes ta boží muka jsem se přiměla pootočit hlavu doprava. Tam, naprosto nenápadně, zahalen přítmím, stál v koutě zase on. Ten černý anděl. Myslela jsem si, že jsem v autě měla halucinace, že to bylo trauma nebo šok, co mě přimělo vidět muže s křídly, ale on tady byl zase. Modrýma očima se zabodával do těch mých, a já měla pocit, jako by mi najednou celým tělem projel příšerný chlad. Bylo to až nepřirozené, skoro jako by se mi krev v žilách proměnila na led.

"Kdo..." Můj hlas zněl cize, ochraptěle a zkřehle, jako bych ho už roky nepoužívala. Nadechovala jsem se k druhému pokusu, když se jeho oči opět zakalily temnou černí, a on zmizel. Párkrát jsem musela zamrkat, abych se ujistila, že už tam skutečně není. Dobře, asi jsem zešílela, nebo mi dávají moc silné léky na bolest. Má představivost byla vždycky hodně bujná, ale tohle už je moc i na mě.
Po krátkém duševním rozhovoru sama se sebou, který probíhal asi takhle: "Začínáš bláznit, radši zase spi." "Jo, máš pravdu, je to jen trauma a to se musí zaspat." jsem zase zavřela oči. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, jak strašně unavená a vyčerpaná vlastně jsem. Netrvalo mi to moc dlouho, a zase jsem spala.