Anděl Smrti

Nápad vznikl konverzací dvou obyčejných slečen, a já se rozhodla o něj s vámi všemi podělit. Snad se bude líbit. Příjemné čtení!
» autorka: DenieM
Anděl smrti 1

Jmenuji se Sabine, a tohle je můj příběh. Některým z vás může připadat neskutečný a vymyšlený, jiní si zas řeknou, že přeháním, ale věřte mi, takhle se to stalo...

----------------------------------------------------------------
-

18. května, 2013

"Sabine, prosím tě, nehádej se s matkou! Můžeme zastavit v QFC i v McDonaldovi, to přeci není žádný problém."

Pohledem se otci zapíchnu do zátylku a zarputile se vyhýbám pohledu do zpětného zrcátka. Už dvacet minut se s mámou přeme o to, kde zastavíme na jídlo. Ona má chuť na grilovaný steak a já zase na hranolky a dvojitý cheeseburger. Možná se teď chovám jako malá rozmazlená holka, přitom bych spíše měla vystupovat už jako mladá dáma, když dělám tu asistentku lektora v jazykové škole, ale divte se mi. Celou noc jsem nemohla usnout kvůli křečím v podbřišku, které jednou za měsíc přicházejí spolu s matkou přírodou. A když už jsem konečně našla přijatelnou polohu, přes zeď jsem poslouchala, jak si můj nový soused opět užívá s jednou ze svých dam. Vážně nepřeháním, když říkám, že to tenhle týden stihl už třikrát, a to je teprve středa ráno. Nicméně, Xaviér (soused) není pro můj příběh důležitý, vraťme se tedy zpátky do auta.

Dnes ráno mě rodiče naložili v mém skromném bytečku na devětapadesáté ulici, a všichni jsme vyrazili vstříc Nashvillu, kde žije má babička. A odkud jsme vyráželi? Z Chicaga a věřte mi, své rodiče miluji nadevše, ale sedět s nimi v jednom málem autě (máme Renault Twingo) téměř osm hodin, to je o něčí nervy. A v tomhle případě o tátovy, protože my když s mámou spustíme, tak nevíme, kdy přestat.

"Wille," tak se jmenuje můj táta, William Smith. Vtipné, že? Skoro jako ten herec, až na to, že mému Williamovi je 55, má úplně šedivé vlasy, pivní pupík a je barva jeho pleti je bílá jako vápno. Takže, "Wille," říká máma tím svým jemným, nenuceným tónem, který má všechny přesvědčit o tom, že je svatá. "Zastavíme jí v tom mekdonaldu, mě to přece nevadí."
"Viv," tak se zase jmenuje moje maminka. Teda Viv jí říká jen táta, jinak je to Vivian a je to naprosto nádherná ženská, jsem po ní. I když už jí je padesát dva, tak na ten věk vůbec nevypadá. Má krásné dlouhé hnědé vlasy až po lopatky, ale téměř nikdy je nenosí jinak, než v drdolu. Je to učitelka na Chicagské univerzitě a je známá svou pečlivostí, upraveností a lehce přísně působícím vzhledem. Ale v soukromí, mimo školní katedru, je máma ten nejmilejší člověk, jakého byste mohli najít. "Ta holka vždycky dostane, co chce. Zastavíme tam i tam, a už jsem řekl."

Samozřejmě jsem se začala vítězoslavně usmívat, svým způsobem jsem dosáhla svého. Ale kdybych věděla, co bude následovat jen o pár okamžiků později, nikdy bych netrvala na pitomých hranolkách, nebo si stěžovala na osm dlouhých hodin, strávených ve společnosti mých rodičů. Kdybych to věděla, křičela bych na ně, ať nestavíme nikde, k babičce už to není tak daleko. A užívala bych si každého momentu v jejich přítomnosti. Protože to už nikdy nebudu moct udělat.

Akorát, když se táta chystal odbočit z dálnice na odpočívadlo poseté stánky s rychlým občerstvením, v pravém pruhu se prohnal nějaký sporťák. Nevím, co přesně se stalo, pamatuji si jen šmouhu červené barvy, hrozný křik, skřípění brzd a prudký náraz, když naše malé auto vyletělo do svodidel.
Dlouho všude panovalo naprosté ticho. Neslyšela jsem nic, jen tepat vlastní krev ve spáncích. Teprve až když jsem se pokusila pohnout, a přišlo mi, jako by uběhlo několik dlouhých hodin a né jen pár vteřin, tak se hluk okolního světa vrátil. Slyšela jsem příšerný křik, šum ucházejícího kouře, houkání aut. Pokusila jsem se znovu pohnout, ale celé mé tělo bylo jako v jednom ohni. Bolel mě každý nádech, v hlavě mi zvonilo, a svět se točil. Podívala jsem se do míst, kde jsem tušila předek auta. Táta seděl s hlavou zapřenou o volant, a po spánku mu ztékala krev. Chtěla jsem vykřiknout, zavolat na něj, ale nešlo to. Pohledem jsem zoufale hledala mámu, ale v autě nebyla. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Věděla jsem, co se děje. Právě teď jsme všichni na hraně života a smrti. O našem osudu rozhodují už jen vteřiny.

Znovu jsem se zadívala na tátu. Vypadal tak bezmocný, bez života. Chystala jsem se nadechnout a zplna hrdla začít křičet, když jsem spatřila tu nejkrásnější bytost na celém světě. Byl oděn v černé. Černá košile, černé džíny, černé vlasy stažené do culíku. Jeho kůže byla nádherně snědá, a postava krásně vypracovaná. A tvář měl tak dokonale jemnou na pohled. Co mě ale zaujalo nejvíce, byly ty nádherné, azurově modré oči. Oči, které se pohledem zabodly do těch mých, a hned v následujícím okamžiku je zahalila černá záclona. Když se prstem dotkl otcova čela, a za zády se mu rozvinula ohromná, lesklá černá křídla, vše se kolem mě zatočilo, a já nadobro ztratila vědomí.
Tipů: 8
» 03.03.14
» komentářů: 4
» čteno: 1251(8)
» posláno: 0


» 03.03.2014 - 14:53
Za to QFC a Neshville máš u mě ST :-D
» 03.03.2014 - 16:46
Lucynka: Děkovat :-))
» 20.03.2014 - 13:42
název mi nejdřív evokoval přezdívku jednoho nacistického doktora... jsem rád, že ten "Tvůj" Anděl Smrti s ním nemá nic společného. :) ST a zítra kormidlo na pokračování. :)
» 20.05.2014 - 19:35
Začátek byl perfetní ... takovéto "trapné" rodinné zázemí ... :) a pak BUM ! Anděl Smrti :(( Šok ... Krásně psané, snad bude další ! :)) ST !! :)))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Kdopak asi jsem? | Následující: Anděl Smrti 2

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.