Anděl Smrti 3

30. května 2013

Stojím před dlouhým zrcadlem v životní velikosti, a snažím se strávit pohled na sebe samu v černých šatech a s drdolem, jako vždy nosívala máma. Jen si na ní vzpomenu, a opět mi po tvářích začnou stékat horké slzy. Je to jen pár hodin, co jsem oběma svým rodičům dala poslední sbohem. Už je nikdy neuvidím, a naším posledním rozhovorem zůstane hádka o to, kam se stavíme na jídlo. Jsem na sebe tak strašně naštvaná! Nejméně tisíckrát jsem si v hlavě přehrávala cestu autem, a vymyslela jsem snad stovky variant rozhovorů, kterými jsme se mohli raději zabývat. Bavit se o práci, nebo jsem jim mohla říct, že jsme se s Matem rozešli, mohla jsem se zeptat, jak se mají a co je u nich nového, mohlo to být cokoliv jiného. Ale žádná z těch představ se už neuskuteční, oni jsou pryč a to poslední, co ode mě slyšeli, byly nadávky. Taková já jsem dcera.

Vztekle zvednu ruku a jedním prudkým pohybem strhnu sponku, která mi držela vlasy nahoře. Bolí to jako blázen, ale aspoň to na kratičký okamžik přehluší bolest ze ztráty osob mě nejbližších. Prsty si zajedu do vlasů a prohrábnu si je. Mám neskutečně silnou touhou rozcuchat je, co nejvíc to jde, jen abych se tolik nepodobala mámě. Srdce mi tluče jako splašené a krev se mi prudce valí do spánků. Musím si sednout. Před očima opět vidím scénu z rána po nehodě.


"Dobrý den, slečno Smithová. Víte, kde se nacházíte?" Starší, celkem sympatický doktor na mě koulí očima přes půlměsícové brýle. Jen s obtížemi přikývnu.
"V nemocnici," zachraptím mě opět naprosto cizím hlasem.
"Správně. Mé jméno je Gregory Hollis a jsem primářem jednotky intenzivní péče. Váš stav je stabilizovaný, na naší jednotce jste strávila noc jen proto, že jste při převozu do nemocnice na krátkou chvíli byla bez srdeční funkce. Pokud vše bude v pořádku, zítra Vás převezeme na jiné oddělení."
Pořád jen mluvil a mluvil a já neměla sílu ho zastavit. Byl to přílišný příval informací a má bolavá hlava nebyla schopná všechno vstřebat tak rychle. A navíc, nezajímalo mě, co se děje se mnou, ale kde jsou mí rodiče a jestli jsou v pořádku. Bez jediné viditelné reakce jsem ho nechala mě prohlédnout a sdělit mi, že mám nalomená dvě žebra, několik vážných i lehkých pohmožděnin a silný otřes mozku, přesto jsem ale neutrpěla žádná vážná zranění. To je sice všechno fajn, ale teď k tomu podstatnému.
"Rodiče," zachraptím, "kde jsou?"
Jeho soucitný pohled mi prozradí, že se mi jeho odpověď nebude líbit. "Slečno Smithová…"
"Jsem Sabine," přeruším ho nevychovaně. Možná se jen snažím oddálit tu chvíli, kdy mi řekne to, co chci vědět ze všeho nejvíc. Dává to vůbec smysl? Chci od něj odpovědi, ale nechci je slyšet. Bojím se toho, co mi řekne.
"Ano, tedy Sabine, " odkašle si a začne znovu, řekla bych, že mu dělá problém dívat se mi do očí, "je mi to velice líto, ale musím Vám oznámit, že Vaši rodiče nehodu bohužel nepřežili."
Víc už jsem slyšet nepotřebovala. Nepřežili znamená, že už je neuvidím. Nepřežili znamená, že zatímco já řešila včera bolest hlavy, oni už tu dávno nebyli. Ve chvíli, kdy můj mozek konečně zpracoval informaci o tom, že moji milovaní a úžasní rodiče už nejsou součástí tohoto světa, všechno se kolem mě zatočí a já opět ztratím vědomí.


Prudkým pohybem rukou si uhladím vlasy z obličeje a zhluboka vydechnu. Tak jo, měla bych začít něco dělat. Prsty setřu slzy, které se mi během vzpomínky zase objevily na tvářích, a vstanu z postele. Nemůžu tady jen tak sedět a litovat se. Mám spoustu práce a povinností, a čím více svou mysl zaměstnám, tím méně budu mít času na přemýšlení.

Rozhodně vstanu z postele, sundám smuteční šaty a odhodím je do kouta. Už si je stejně nikdy neobleču, jen by mi připomínaly to, na co si přeji nejvíc zapomenout. Dvěma kroky přejdu k malé skříni, dobře k velké skříni, a vytáhnu si obyčejné černé legíny a dlouhý bílý svetr, pustím si nahlas rádio, ať si sousedé naposledy užijou mé přítomnosti, a dám se do práce. Všechno oblečení, boty a kabelky, knihy a cédéčka, veškerou kosmetiku, no prostě všechno, co můžete najít v bytě pětadvacetileté holky, postupně naskládám do krabic. A že je to práce na několik hodin, za všechna ta léta, a hlavně za poslední rok, co žiju sama ve vlastním, jsem nashromáždila věcí, že by to s klidem vybavilo další dva byty a ještě by mi zbylo.
Smrt mých rodičů přinesla mnohem více změn, než bych si ráda připustila. Co dělala moje maminka, už víte, ale o tátovi jsem vám toho ještě moc neřekla. Willovým životním snem bylo vlastnit kavárnu. Nikdy nám nedokázal pořádně vysvětlit proč, prostě říkával, že to tak cítí, a tak když se blížil k padesátce, rozhodl se opustit práci u nadnárodní společnosti (neptejte se mě, co tam dělal, nikdy jsem to pořádně nepochopila, ale platili mu dobře jen za to, že seděl za počítačem a hrál si na důležitého) a koupil zchátralý dům na předměstí Chicaga. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že v rodinné čtvrti se tak uchytí něco, jako je malá kavárna, ale světe div se, jen co se dokončily rekonstrukce a proběhla kolaudace, lidé se tam hrnuli přímo v houfech. Možná to bylo zapříčiněné i tím, jak daleko to je z předměstí do centra, kde je plno dobrých, ale drahých podniků. Tátova kavárna, pojmenoval ji poeticky Will's Café, byla a stále je rodinným podnikem s příjemnou atmosférou a přijatelnými cenami. A navíc přímo nad kavárnou je krásný, tak akorát velký byt, kde až doposud žili maminka s tátou. No, a dnes se přesně do toho malého bytu stěhuju já. Jejich přáním dle poslední vůle prý bylo, abych po tátovi kavárnu převzala. Jasně, co na tom, že mám celý svůj život, přátele a práci tady ve městě, a že o vedení kavárny vím asi tolik jako o kvantové fyzice. Je to tátovo poslední přání, a já nejsem jedna z těch, kdo by se k něčemu takovému otočil zády. Jsem holka šikovná a nějak už si prostě poradím. Musím, nic jiného mi nezbývá.