S vůní moře - kapitola 10

Stál jsem vedle své nastávající a na půl ucha poslouchal strýcův projev. Pronášel cosi o svátosti manželské, na kterou jsem z duše kašlal. Koutkem oka jsem si zkontroloval Amélii. Střídavě bledla a rudla. Přemýšlel jsem, jestli vztekem nebo studem. Pravdou bylo, že na sobě měla hadry, jaké bych doma nedal ani té nejposlednější služce. A neušlo to nikomu z přítomných. Zaslechl jsem pár uštěpačných poznámek. Amélie je slyšela taky a zahanbeně sklonila hlavu. Měl jsem dojem, že jsem zahlédl i slzy.

„ … lorde Rendirku, berete si tuto ženu za svoji právoplatnou manželku?“ Strejček dospěl ke konci té své řeči a odmlčel se, abych mohl odpovědět.
„Ano.“
„A lady Amélie, berete si vy tohoto muže za svého právoplatného manžela?“ položil Amélii stejný dotaz. Ta váhala, ale nakonec přikývla. „Odpovězte tak, aby to všichni slyšeli.“
„Ano!“ vyhrkla hlasitě a kolem nás se ozval vlažný potlesk a provolání slávy novomanželům.

Seděli jsme na improvizované hostině. Strýc se snažil, aby vše bylo, jak má být, ale na mě to neudělalo žádný dojem. A na moji ženu také ne. Seděla vedle mě a ostentativně si mě nevšímala. Já jí ostatně také ne. Na narychlo sbitý prkenný stůl panoši servírovali to nejlepší, co mohli v těchto podmínkách sehnat. Připíjelo se na štěstí a víno bylo dobré, ale brzy jsem toho měl dost. Zvedl jsem se k odchodu a natáhl ruku k Amélii, která ovšem předstírala, že ji nevidí. No, jak chceš, krásko! Bez okolků jsem si ji přehodil přes rameno a vykročil ke svému stanu. Za námi se nesly rady, jak si máme počínat o svatební noci. V duchu jsem ty vtipálky proklel.

„Tohle jsi nemusel!“ vyhrkla na mě, sotva jsem ji postavil na nohy. Oči se jí hněvivě blýskaly a dokonce si dala i ruce v bok. Takhle nějak musí vypadat Darana! Krásná i svůdná ve své zlobě.
„A co máš na mysli?“ otázal jsem se jí ledově a tím zrušil to kouzlo.
„Odnést mě jako kus masa! Co si o sobě vlastně myslíš, co?!“ Nějak rychle ti otrnulo, krásko!
„Zmlkni!“ sykl jsem na ni varovně. „Zavinila sis to sama! Kdyby ses chovala, jak se na řádnou ženu sluší, tak bych tě nemusel nést!“
„A jak jsem to asi měla poznat, co? Měl jsi mi říct, co po mně chceš! Já totiž neumím číst myšlenky, víš?!“
„Tak to by ses měla rychle naučit, krásko! Ušetříš si tím hodně nepříjemností!“ odsekl jsem jí nakvašeně.
„Vyhrožuješ mi?“ optala se mnohem tišeji a také její postoj se změnil. Teď už mocnou paní moří nepřipomínala. Spíš malé vyděšené kotě.
„Ne, jen tě varuju, aby sis pak nemohla stěžovat!“ Samotného mě zarazilo, jak vážně jsem to myslel. „A teď se svlíkni!“ nařídil jsem jí suše.
„Cože?“ vytřeštila na mě oči.
„Jdeme naplnit svoje manželství.“ upozornil jsem ji s veselím, které jsem ovšem necítil. To spíš vztek. Na ni, na sebe, na celou tu slavnou Radu, včetně strýce Lothara. Dokonce mi blesklo hlavou i podezření, že tohle tak docela nebyl nápad Rady. Tohle by spíš odpovídalo Gerti! Ta měla vždycky pocit, že její synové potřebujou pomoct zajet s lodí svého života do manželského přístavu.