S vůní moře - kapitola 8 + 9

Díval jsem se na ni a v duchu jsem se musel usmát. Měla odvahu, to jsem jí nemohl upřít. Ačkoliv si musela být vědoma, v jaké je situaci, tak v ní nebylo ani stopy po nějaké pokoře. Byla bledá jako stěna a třásla se jako list ve větru. Nicméně, hlavu měla hrdě vztyčenou. To se mi líbí. Mám rád výzvy! A dostat ji na kolena, nemyslím fyzicky, je po čertech lákavé! „Blíž!“ vyzval jsem ji, když se zastavila hodný kus ode mě. Pohodila hlavou a došla až ke mně. „Tak copak s tebou uděláme, krásko?“ optal jsem se jí laškovně. Mlčela, ale vrhala na mě vzteklé pohledy. „Došla ti řeč?“
„Táhni k čertu!“ Jen jsem zamrkal. Už už jsem zvedal ruku, abych ji za tu drzost ztrestal, ale pak jsem se ovládl. Zbít ji by bylo příliš jednoduché.
„Kdepak, Frigo!“ odvětil jsem s úsměvem na rtech. „Tam půjdeš ty! Nebo si to aspoň budeš přát, až s tebou skončím!“
„Posluž si!“ vyzvala mě s pohledem upřeným do mé tváře.
„Díky za tvé svolení!“

Popadl jsem ji za ruku a prudce si ji přitáhl do náruče. Polekaně vyjekla, ale hned vyjela prsty k mému obličeji. Nečekal jsem to a jí se povedlo mi ozdobit levou líc několika šrámy, než jsem ji zarazil v rozletu. „Divošky mám rád!“ zašeptal jsem jí do ucha. Škubala sebou a pokoušela se mi vytrhnout, ale nedal jsem jí šanci. „Nech toho!“ sykl jsem na ni ostře a zatřásl s ní. Nepomohlo to, tak jsem ji několikrát pleskl přes zadek. Teď teprve zkrotla. Dívala se na mě očima rozšířenýma strachem, ale zůstávala zticha. Přece jen není tak hloupá, jak jsem si myslel!

„Ehm, můj pane?“ ozval se Tomas ode dveří, kde nejistě přešlapoval. V jeho tváři jsem viděl jasný nesouhlas.
„Co je?“ zeptal jsem se ho, aniž bych ji pustil.
„Rada na vás čeká, můj pane. Lord Lothar vzkazuje, abyste se ihned dostavil na poradu.“ vyřizoval mi strýcův požadavek a snažil se zoufale tvářit, jako že nic. Všiml jsem si, jak prosebně na něj Amélie prosebně kulí kukadla. Bezděky jsem zesílil svůj stisk a ona bolestivě zaúpěla. Vysloužil jsem si za to Tomasův vyčítavý pohled.
„Hned tam budu!“ Tomas přikývl a pozpátku vycouval ven.

„Něco jsem ti snad řek, ne?“ zamračil jsem se na ni. Bez ostychu se mi dívala do tváře.
„Nerozumím ti.“ odpověděla nechápavě, ale ztěžka polkla.
„Lžeš, krásko, ale promluvíme si o tom jindy! Teď mám jinou práci, než ti dávat lekci poslušnosti.“ Pustil jsem ji a ve spěchu zhltl pár soust. „Ty zůstaneš tady a ani se odtud nehneš! Nebo si mě nepřej!“

Porada byla bouřlivá, a že to vezme takový konec, by mě ani v tom nejhorším snu nenapadlo. Prostě mě přehlasovali a strýc Lothar se na mě pobaveně zubil. „Tak jsme dohodnuti!“ shrnul to nakonec, jelikož té frašce předsedal. Musel jsem uznat, že mě sice nebránil, což mi ostatně řekl, ale ani si nijak nepřisazoval, což mě docela překvapilo.
„Ne, nejsme dohodnuti!“ zaskřípal jsem zuby a zhluboka se nadechl, abych je neposlal do háje.
„Ale jsme, lorde Rendirku!“ pronesl formálně a mně bylo jasné, že nemám na výběr.
„No, jak teda chcete! Pro mě se toho zas tolik nezmění!“ zavrčel jsem na něj vztekle, ale on potřásl hlavou.
„Mění se toho pro tebe hodně, Dirku.“ oslovil mě, jako když jsem byl malý kluk. „Pošli pro ni, ať můžeme začít!“
„Nemáme na to celej den!“ dodal lord Orwen kousavě a já jen stěží potlačil touhu smazat mu ten škleb pěstí.

Kapitola 9

Počkala jsem, až zmizí, a posloužila si jeho snídaní. Maso bylo dobré a já skoro vylízala talíř. Kdo ví, kdy mi zase něco dá, že? Pak jsem se rozhlédla kolem sebe. Zařízení tu měl prosté, ale zdálo se mi, že té nejlepší kvality. Napadlo mě, že bych měla zkusit najít nějakou zbraň. Bez ostychu jsem mu prohrabávala věci, ale jako z udělání tam nenechal ani jídelní nůž! Po špičkách jsem se přikradla k závěsu a vykoukla ven.

Kolem bylo plno mužů, a, ač se zdálo, že mi nikdo nevěnuje pozornost, byla jsem si jistá, že mě hlídá nejeden z nich. Na okamžik jsme si myslela, že bych teď mohla utéct, ale hned jsem to zavrhla. Nedostala bych se dál než na tři kroky a chytili by mě.

Vrátila jsem se zpátky a sedla si do křesla. Hm, co budu dělat? Přece musí být nějaký způsob, jak se z téhle šlamastyky dostat. Kdyby žil bratr, tak by za mě nabídl výkupné a všechno by se urovnalo. Jenže Rendirk nevypadal, že by na takový obchod přistoupil. Ale třeba mu bratranec udělá stejnou nabídku. Lenek mě sice nikdy moc v lásce neměl, ale krev není voda, že?

„Hoď to na sebe!“ Polekaně jsem sebou trhla, když mi v klíně přistál jakýsi šedivý hadr. K mému údivu to byla halena. Nic moc nebyla, ale alespoň byla v jednom kuse.
„Proč?“
„Protože jsem to řekl!“ houkl na mě a já se bezděky přikrčila. Očividně měl náladu pod psa.
„Něco ti nevyšlo?“ zamumlala jsem, když jsem si přes hlavu přetahovala režné plátno.
„Do toho ti nic není!“ zavrčel na mě. „A učeš se trochu, ať nevypadáš jako hastroš!“ Hodil mi dřevěný hřeben. Nechápala jsem, proč ta náhlá starost o můj vzhled, ale hbitě jsem si pročísla vlasy a zapletla je do copu. Zkoumavě si mě prohlédl. „Žádná sláva, ale bude to muset stačit!“ zabručel.
„Stačit na co?“ Tázavě jsem se na něj podívala.
„Na svatbu, krásko!“ ozřejmil mi se širokým úsměvem.

Netušila jsem, kam tím míří, ale jestli si chce tahle hloupě hrát, tak proč ne? Koneckonců, z tohohle výprask nekouká, tak ať si klidně dál hraje tuhle komedii. „A kdo se vdává?“ optala jsem se ho, aby měl radost.
„Ty.“ Jistě, taky kdo jiný, že?
„A koho si beru?“ zajímala jsem se, i když jsem odpověď znala.
„Mě, Frigo!“ oznámil mi zasmušile.
„Nudíš se nebo tě jenom omrzel život?“ zeptala jsem se ho, aby řeč nestála.
„Tyhle poznámky tě budou mrzet, krásko!“ pohrozil mi se svraštěným obočím, až mě napadlo, jestli to je opravdu jen hra. Rozhodně tak totiž nevypadal. Mračil se, vztekle přecházel sem a tam a z očí mu doslova létaly blesky.
„Nikdy si tě nevezmu!“ odpověděla jsem mu podobně mile. „To radši zemřu!“
„Tuhle možnost zrovna teď nemáš!“