Stíny minulosti - kapitola 6.

6.
Blížilo se už k jedenácté hodině, zábava byla v plném proudu a Sofie si nemohla užívat svou noc lépe. Nakonec se společně se Scottem od stolků s jídlem přesunuli na dřevěné schody, které vedly k úschovně cvičebních pomůcek, kde dál pokračovali v nenucené, uvolněné konverzaci. Smáli se, vtipkovali, a Sofie by dokonce přísahala, že mezi nimi jiskří náznaky flirtování. Bavilo ji pozorovat Scotta ujídat malé jednohubky, líbily se jí pohledy, které vysílal jejím směrem. Všechno mohlo být skoro dokonalé, kdyby se najednou tělocvičnou nezačal šířit pach kouře doprovázený vyděšenými výkřiky.
„Hoří! Hoří!“ Když se prostorem roznesla tato slova, už dávno Sofie stála na nohou a zběsile se za ruku pokoušela do stoje vytáhnout i Scotta, který jakoby v transu tupě zíral do prostoru před sebou a volnou rukou se držel za hlavu. Sofie nechápala, co to dělá.
„Scotte! Tak sakra, Scotte, musíme pryč! Hoří, slyšíš?!“ Snažila se nepropadnout panice, zatímco se ho neustále pokoušela vytáhnout na nohy. Prostor kolem nich se rychle plnil kouřem, začínalo tam být horko a kromě vyděšených výkřiků výkřiky účastníků plesu bylo slyšet i praskání plamenů, které se blížily stále víc. Hudba dávno utichla, všichni se zběsile pokoušeli dostat do bezpečí. Jen Sofie se Scottem se z místa nehli. Špatně se jí dýchalo, kašlala, dusila se kouřem a tělo jí zachvacovaly panika a zoufalost. Ať udělala cokoliv, se Scottem nedokázala ani hnout a věděla, že bez něj pryč nemůže. Z tváře strhla škrabošku, na kterou byla tak hrdá, nechala ji bez povšimnutí dopadnout na zem. Rozhlédla se kolem sebe, hledala někoho, kdo by jí mohl pomoct, ale všichni mířili jiným směrem, snažili se sami dostat pryč z hořícího pekla. Teprve až při pohledu na všechen ten zmatek kolem si Sofie uvědomila, co se doopravdy děje, a že tam někde je i Holly. Celé tělo se jí roztřáslo, z očí jí vytryskly slzy a kolena se jí pomalu podlamovala. Musí dostat sebe a Scotta pryč, a pak najít Holly. Prostě musí.
S vyděšeným výrazem dopadla na schody před Scottem. „Musíme pryč. Slyšíš mě? Scotte, prosím! Nevím, na co si to hraješ, ale musíme pryč!“ Křičela na něj, tahala jej na nohy, nic nepomáhalo.

~*~

Zatímco Sofie bojovala o svůj a Scottův život, Holly s Alexem ještě stále stáli před tělocvičnou. Křik, který se jim ozýval za zády, jimi projížděl až do morku kostí. Neexistovalo nic otřesnějšího, než slyšet tolik lidí v zoufalém křiku. Alex často slýchal nářek, šepot a volání o pomoc, nic se ale nevyrovnalo tomu, když se to najednou stalo realitou. Podívali se na sebe a bez jediného slova vyrazili zpátky dovnitř, kde se zatím strhlo naprosté peklo. Půlka sálu byla v plamenech, a to ho Holly opustila teprve před necelou hodinkou. Rudé plameny šlehaly až ke stropu. Nastala neskutečná panika, studenti se pokoušeli dostat co nejrychleji pryč. Strkali do sebe, padali jeden přes druhého, což jejich únik nijak neulehčovalo. Profesorům se vzniklou situaci nedařilo dostat pod kontrolu. Holly ale nemohla utéct. Myšlenka na to, že tam někde je Sofi, ji donutila rozběhnout se opačným směrem, než kam mířili všichni ostatní.
„Sofí!“ křičela zoufale. Na tvářích cítila neuvěřitelné horko vycházející z plamenů, a začínala vnitřně panikařit. Ona tam někde byla. Možná ležela na zemi omámená kouřem, nebo omdlela z horka, které pohltilo místnost, ať tak či onak, byla v nebezpečí. Ve smrtelném nebezpečí.
„Sofie, prosím, kde si?!“ Po tvářích se jí spustily slzy a zrzka se pokoušela dostat, co nejdál to půjde. Musí ji najít, stůj co stůj. Ochranářské sklony vůči Sofii běžely na plné obrátky, ačkoliv ze sebe většinou hrdinku jen dělala, teď jí skutečně byla. I kdyby měla nasadit vlastní život, stálo jí to za záchranu milovaného člověka. Strkala od sebe prchající lidi a tvořila si tak cestu přímo do ohniska požáru. Neměla ponětí, co dělá, řídila se instinktem.
„Co to vyvádíš? Musíme pryč, Holly!“ Ucítila ruce kolem svého pasu, které ji stihly strhnout zpátky dřív, než se mohla dostat dál ke středu tělocvičny.
„Já nemůžu, někde tam je Sofi!“ Prala se s ním, ale byl neoblomný. Proti jeho síle nezmohla nic.
„Určitě už je někde venku, určitě.“ Promluvil na ni znovu, když se mu ji povedlo vytáhnout zadním vchodem zpět na chladný noční vzduch. Tváře měla rudé od horka a zlehka odkašlávala. Nadýchala se kouře. Ale nebylo to nic, co by trocha čerstvého vzduchu nezpravila, navíc její zdraví teď nehrálo hlavní roli. „Jsi v pořádku?“ Přehodil jí své sako přes ramena a starostlivě jí setřel slzy z tváří. Na čele se mu objevily dvě hluboké vrásky. Naprosto neskrýval starost, kterou o dívku stojící před ním měl. Znovu a znovu ji sjížděl pohledem, aby se ujistil, že není zraněná. Ruce položené na Hollyiných ramenou ji hladily. Klepala se, ne zimou ale strachem, a on se jí pokoušel dodat kapku z pocitu bezpečí. Byla by to skoro až romantická chvíle, nebýt situace, ve které se právě nacházeli.
„Musím ji najít, musím najíst Sofi. Byla tam s tím klukem z kavárny.“
„Scott!“ Alex se při vyslovení jeho jména napřímil, a výraz v jeho tváři byl víc, než jen vyděšený. Beze slova se otočil a rozběhnul se zpět do hořící budovy. Ani Hollyino volání jej nemohlo zastavit.

~*~

Po krátké chvíli, kdy se Sofie pokoušela najít některého z profesorů, který by jí snad dokázal pomoct dostat Scotta do bezpečí, otočila se zpět k mladému spisovateli, a zůstala v naprostém šoku. Ležel stočený na podlaze, nohy měl skrčené u těla a usilovně si kryl hlavu. Stále dokola vykřikoval hlasité: „Ne! Ne, prosím, ne!“ Byla zaražená, zmatená, netušila, co se děje. Ale to nebylo podstatné, teď bylo důležité dostat je oba dva ven.
„Scotte! Musíme pryč, prosím, musíme pryč, slyšíš mě?“ Klekla si vedle něj, a co nejklidněji dovedla, hladila jej po vlasech. Docílila však jen toho, že se stočil do ještě těsnějšího klubka. Zoufale na něj křičela, snažila se jej vytáhnout na nohy, snažila se být i milá a jemná, ale všechno bylo zbytečné. Vypadalo to, jako by byl úplně mimo realitu. Kdykoliv otevřel jinak pevně sevřená víčka, v jeho očích se zrcadlil pravý, nefalšovaný děs, ale vypadalo to, jako by vůbec nic neviděl. Díval se skrze blonďatou dívku, jako by tam ani nebyla. Stav, ve kterém se nacházel, děsil Sofii snad ještě víc než plameny, které se k nim blížily stále rychleji. Při jediném pohledu po tělocvičně bylo nad slunce jasné, že jediná úniková cesta bočním vchodem se za chvíli uzavře. Plameny obklopovaly téměř celou zadní část místnosti a rychlým tempem se šířily po jejím obvodu. Vedro začínalo být nesnesitelné a v tělocvičně nebyl už nikdo kromě dvojice na schodech. Sofie nikdy nebyla příliš statečná, měla strach ze tmy, z výšek a pavouků, dokonce se občas bála i hluboké vody, ale teď, když jí opravdu šlo o život, nemohla se přinutit jen tak utéct. Nemohla tady Scotta nechat jen, aby si zachránila vlastní život. Emoce se v ní bouřily, byla vyděšená, zoufalá a zmatená, a přesto dokázala rozeznat jeden silný pocit. Nedokázala by jej popsat, ale něco jí našeptávalo, aby zůstala, nikam neutíkala. Scott ji potřeboval.
Podvědomě se začínala smiřovat s tím, že tady všechno skončí. Seděla na schodech vedle Scottova skrčeného těla, v prstech křečovitě svírala rukáv jeho košile a po tvářích jí stékaly slzy. Byla přesvědčená, že je nikdo nezachrání, že tady se Scottem zůstanou až do chvíle, kdy je plameny pohltí. Rychle však byla vyvedena z omylu, když se vedle nich s hlasitým výkřikem objevila postava v bílé košili. Byl to profesor Holloway. Okamžitě si přikleknul vedle Scotta.
„Scotty? Scotty, to sem já! Bojuj s tím, si silnější, než oni! Bojuj s tím!“ V dlani stiskl jeho paži a něco mu začal šeptat do ucha. V první chvíli byla Sofie natolik zaskočená, zmatená a omámená kouřem, jen tam tak seděla a dívala se na dvojici před sebou. Nakonec se však jejich zachránce otočil čelem k ní a prudce s ní zatřásl, aby si získal dívčinu pozornost.
„Pomož mi!“ Byl to rozkaz, který Sofie ihned uposlechla a uchopila Scotta pod paží stejně jako jeho starší bratr. Nevěděla, jak se profesorovi povedlo bratra z transu probrat, ale to nebylo důležité, po tom bude moct pátrat, až budou v bezpečí. Společnými silami se jim mladšího z Hollowayovic bratrů povedlo dostat na nohy. Cesta k východu pak byla tou nejdelší v Sofiině životě. Když se konečně dostali ven, Holly stála naprosto paralyzovaná co nejblíže u východu, ve kterém před chvílí zmizel Alex. Zrzka ani nedokázala pomyslet na to, že by se nevrátili. Nechtěla na to pomýšlet. Najednou si připadala tak bezmocná, víc než kdykoliv předtím, ale věděla, že není čas na hrdinství a musí zůstat právě tam, kde byla. Připadalo jí to jako nejdelší chvíle v jejím životě, ačkoliv uběhlo jen několik dlouhých sekund. Bylo hrozné tam jen tak stát a čekat, jak to dopadne.

„Sofi!“ Vykřikla, když se po neuvěřitelné době ze skoro rozpadající se tělocvičny vynořily tři postavy. Špinaví od popela a lapající po dechu, přesto vypadali všichni v pořádku. Mohli mluvit o neskutečném štěstí, že se z budovy dokázali dostat bez poranění.
„Díkybohu!“ Opět nedokázala zastavit příval slz, tentokrát to však byly šťastné slzy radosti, že je vidí živé a zdravé. Rozběhla se za sestřenicí, která do doby, než se ho ujali zdravotníci, pomáhala Alexovi podpírat Scotta, který sotva stál na nohou. Na první pohled nevypadal zraněný, možná se jen nadýchal kouře. „Jsi v pořádku? Není ti nic?“ Pevně ji objala a odmítala pustit ze svého náručí. Tolik se o ni bála. Nikdo na světě nemohl tomu pocitu rozumět, nikdo až na ty, jenž se v podobné situaci sami ocitli. „Co jste tam, prosím tě, takovou dobu dělali?!“
„Až potom.“ Sofie se na ni podívala stejně vyděšeným pohledem, o kterém si Holly byla jistá, že ještě před chvílí měla na tváři sama, když objevila postavu na snímku. Naprosto však chápala, že tohle není správné místo ani chvíle na to, aby se o tom spolu bavily. I Sofii si vzali do péče zdravotníci, kteří jí dali kyslíkovou masku, aby se jí lépe dýchalo, a důkladně hledali známky jakéhokoliv zranění. Dívka však byla v pořádku, jen v šoku a lehce omámená kouřem. Přesto si jí zdravotníci nechali v jedné z přivolaných sanitek, kde ji zabalili do deky a odkud Sofie sledovala hrůznou scénu před sebou. Celou budovu už pohltily plameny. Měli štěstí, dostali se ven právě včas.

~*~

Trvalo celou věčnost, než se hasičům povedlo dostat oheň pod kontrolu a požár uhasit. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo, a všichni tak jen bezmocně přihlíželi tomu, jak jim budova tělocvičny mizí před očima. Měl to být krásný večer, všichni se měli bavit a užívat si. Z nevšedního zážitku však zůstaly jen trosky. Samozřejmě, důležité bylo, že se nikomu nic nestalo, přesto se tento den zapíše do dějin školy jako jedna z největších tragédií.
Holly po celou dobu, kdy hasiči bojovali s nezkrotnými plameny, seděla vedle Sofie v sanitce a jen ji mlčky objímala. Nesnažila se z ní vytáhnout informace o incidentu, jenž se odehrál uvnitř, a díky kterému mladá dívka málem přišla o život. Až přijde ta správná chvíle, svěří se jí s ním Sofie sama. Ačkoliv Holly nepatřila mezi věřící, teď děkovala bohu, že je nechal obě naživu. Stačila pouhá chvilka a všechno mohlo být jinak.
„Zlato, můžu tě tu chvíli nechat samotnou?“ zeptala se ve chvíli, kdy už bylo bezpečné pohybovat se po parkovišti, na kterém byla stanoviště hasičů a záchranářů, a hlavně kdy bylo bezpečné nechat Sofii samotnou. Pochopitelně – stále byla vyděšená, ale už ne natolik, aby nemohla chvilku zůstat sama.
„Zjistíš, jak je na tom Scott, prosím?“
„Jasně. Ty jen seď a klidně dýchej.“ Slezla dolů z vozu sanitky a rozhlédla se kolem. Krom aut záchranné služby a hasičských sborů zde bylo ještě několik zpravodajských jednotek z celého okolí. Vyhoření tělocvičny Gordon Collage bude jednou z hlavních zpráv na všech kanálech lokálních televizí. Kolem dokola celého parkoviště stáli muži s kamerami, před kterými se nakrucovali reportéři a reportérky s mikrofony. Každý jeden se snažil zachytit co nejlepší záběry vyhořelé budovy a přijít tak s co nejoriginálnější reportáží, jak jen to bylo možné. Kameramani snímali nejen trosky budovy, ale i lidi posedávající v sanitkách a na kapotách svých aut. Dívky usedavě plakaly a pokoušely se dostat z prožitého šoku a chlapci stáli odhodlaně po jejich boku, připraveni ukázat svou silnou stránku. Kdokoliv vylezl z hořícího pekla, potřeboval útěchu někoho jiného. I Holly ji potřebovala, ale víc než to, dlužila někomu velké díky.
Chvíli jí trvalo, než zahlédla Alexovu postavu, jak postává vedle jedné ze sanitek, zabalená v ošklivé, šedé dece. Lehce se pousmála a vydala se za ním. Kličkovala mezi auty až do chvíle, kdy stála před ním. Vypadal, že je v naprostém pořádku.
„Pane profesore, Alexi.“ Vzhlédl k ní a usmál se. Hluboké vrásky z jeho čela ale nemizely. „Já, chtěla jsem ti poděkovat. Nebýt tebe, mohli být oba mrtví. Vlastně i já, takže… děkuju.“ Věděla, že jen chabé díky je strašně málo za to, co právě udělal, ale bylo to to nejmenší, co mohla udělat. Tak strašně by si přála, aby mohla svou vděčnost projevit ještě nějak jinak, jakkoliv, nic ji ale nenapadalo.
“To nic, Holly.“ Stoupnul si proti ní, aby jí viděl pořádně do očí. Sám si uvědomoval, jak nebezpečný jeho kousek byl. Byl vděčný, že se dostali ven všichni živí. Tentokrát měli štěstí.
„Žádný to nic!“ Rozkřikla se a opět cítila kapky slané vody na svém obličeji. „Zachránil si je. Mohli být mrtví, chápeš? Mrtví!“ Zrzka se nechala naprosto ovládat vlnou rozbouřených emocí, kterých bylo za jeden večer na jednoho až moc. Před Sofii dál předstírala hrdinku. Ona na tom byla mnohem hůř, nehodilo se, aby se před ní Holly hroutila. I bez toho Sofie dobře věděla, jak moc se o ní Holly bála. Před Alexovou vlídnou a starostlivou tváří se ale nedokázala ovládat. Musela to ze sebe dostat ven.
„Pšt, to nic, už je to v pořádku.“ Ucítila, jak se jeho silné paže ovinuly kolem ní a stiskly ji v objetí, které právě teď tolik potřebovala. Ani trochu se to nehodilo. Vždyť ona byla jeho studentka a on její profesor a teď ji tu držel v náručí a šeptal jí konejšivá slova do ucha s obličejem přitisknutým do jejích vlasů. Takhle bezpečně se Holly už dlouho necítila. Jeho náruč měla neskutečně uklidňující účinek.
„Už jsou v bezpečí.“ Oběma bylo v ten moment jedno, jestli se někdo dívá, a co si o nich kdo pomyslí.
„Jak je na tom Scott? Sofi se po něm ptala.“ Otřela si po chvíli slzy a nepatrně se od něj odtáhla. Jen tak, aby mu viděla do očí. Všimla si, že při zmínce Scottova jména sebou Alex opět trhnul.
„Jen se nadýchal kouře, bude v pořádku,“ ubezpečil ji nakonec s mírným úsměvem.
„Dobře,“ přikývla a odtáhla se úplně. Nesměla se nechat tolik ovládat svými city a emocemi. Pořád je to přeci jen její profesor. „Měla bych se za ní vrátit. Musím ji vzít domů, je vyděšená. Sako ti vrátím v pondělí po hodině, nevadí?“
„Nevadí.“ Sám se na ni usmál a nechal jí poodejít pár kroků, než na ni opět promluvil. „Jo a Holly? Ta fotka…“
„Jaká fotka?“ Ušklíbla se jen a rozešla se zpátky za Sofií, kterou musela dopravit domů. Jestli Alexovi mohla nějak projevit svou vděčnost, tak právě tím, že zapomene na všechno, co se před požárem stalo.