Stíny minulosti - kapitola 7.

7.
„Opravdu jsem v pořádku, teto. Vážně.“ S námahou ze sebe vynutila Sofie unavený úsměv a ještě jednou ujistila Hollyinu matku, že je jen unavená a trochu otřesená. Domů se s Holly dostaly až nad ránem, kdy je zdravotníci konečně propustili, a od té doby byly obě dívky pod neustálým dohledem Susane Brentové. A přitom si obě nepřály nic víc, než si lehnout a být chvíli o samotě.
„Mami,“ povzdechla si Holly, která s hrnkem kafe seděla na opačné straně kuchyňského stolu. „Jsme jen unavené, byla to těžká noc, ale nic nám není. Tak už se neboj a běž si lehnout, dobře? My taky půjdeme.“ Zlehka se na starší ženu usmála a líbla ji na tvář. Susane byla vždycky přehnaně starostlivá, hlavně pak posledních pár let, a obě dívky na to byly zvyklé, jen se to v tuhle chvíli nehodilo.
„Ale,… No tak dobře, běžte si lehnout. Ale kdyby něco, tak—“
„Tak ti dáme hned vědět. Neboj, mami.“ Ještě to trvalo několik dlouhých okamžiků, než se sestřenicím nakonec povedlo kuchyňský koutek opustit. Místo toho, aby si však každá zalezla k sobě do postele a pokusily se zaspat noční hrůzy, společně se vydaly po schodech na půdu, kde bylo jejich útočiště. Už od dětství si na tomhle místě rády hrávaly, byla to jejich vlastní verze stromového domku, který ani u jedné na zahradě mít nemohly. Půda byla místo, kde si sdělovaly svá tajemství, první lásky, zklamání i radosti. Bylo to neutrální území, za jehož zdi nikdy nepronikly neshody, které mezi sebou sestřenice v průběhu dospívání měly. A právě teď to bylo místo, kde se stočily pod teplou deku pod střešním oknem, za kterým už začínalo pomalu svítat.
„Bála jsem se o tebe.“ Holly byla první, kdo prolomil ticho. Sofie se na ni jen jemně pousmála. Jejich strach byl vzájemný, a obě to věděly. „Co se tam vlastně stalo?“ Tentokrát blondýnka v odpověď pokrčila rameny. Věděla, na co se Holly ptá, a důvod požáru to určitě nebyl. Ještě než před pár hodinami od školy odjely, zaslechly hasiče mluvit o nedopalku na záchodech, který pravděpodobně celou katastrofu způsobil. Zatím nebylo jasné, kdo byl přímo odpovědný, ale to v tu chvíli nebylo ani tak důležité. Podstatné bylo, že kromě pár lehkých zranění se nikomu nic nestalo.
„Sof.“
„Hm?“
„Podívej se na mě.“ Nebyla to prosba ani rozkaz, ale i tak tón Hollyina hlasu donutil mladší z nich zvednout pohled od zaprášeného okna, a zadívat se na ni. V zrzčiných modrých očích bylo kromě únavy a strachu z událostí posledních několika hodin patrného ještě něco dalšího. Zvědavost. Touha po pochopení. Nechtěla o tom mluvit, znovu tak brzo vzpomínat na ty příšerné momenty, na pocity, které v té chvíli měla, ale uvědomovala si, že tohle Holly dluží. S hlubokým nádechem, který ji nepříjemně bolel na plicích a nutil jí opět kašlat, se Sofie pustila do vyprávění a s údivem zjistila, že s každým dalším slovem z ní opadává těžké břímě.

~*~

„Co to mělo znamenat, Alexi! Ty si snad úplně zešílel!“ Mladší z bratrů, svíraje v ruce velkou sklenici vody, stál v obývacím pokoji a opíral se o vyhaslý krb. Zhruba před půl hodinou jeho i bratra propustili záchranáři, předtím je ale příslušníci městského policejního sboru řádně vyslechli. Chtěli zjistit, jestli bratři náhodou nevědí, kdo se skrývá za nehodou, jež se stala na půdě jinak neposkvrněné školy. Ani jeden z nich ale neviděl nic, co by mělo za příčinu vzplanutí požáru, nemohli tedy policistům pomoct. Oba v té době byli na jiných místech, Alex mluvil venku s Holly a Scott se sbližoval se Sofií. Požár ale nebyl to, co teď Scotta trápilo. Když seděl v sanitce s kyslíkovou maskou na obličeji a snažil se rozdýchat, viděl něco, co jej přinejmenším znepokojilo.
„Nemáš mi co vyčítat, sám si se od Sofie celý večer ani nehnul! Jen jsem ji objal, potřebovala to. Neviděl si, jak vyděšená byla!?“ Alexovi se nelíbilo, jak s ním jeho mladší bratr mluví. Nebylo to od něj fér. On navíc patřil k těm lidem, jež špatně nesli, když jim někdo vyčítal věci, které sám dělal.
„Já ji ale neučím! Navíc, nikdo neřekl, že to nechám zajít dál.“
„Ale necháš!“ Alexův přísný hlas vyplnil celou místnost. Rozčilovalo ho, jak se ho jeho bratr pokoušel poučovat. Nemá právo s ním takhle jednat. Je mladší, nezkušenější a dělá to samé, co on. Jak jen si dovoluje se mu snažit něco vyčítat?
„Už si to udělal bratříčku!“ Na chvíli zapomněl na svou únavu, vyskočil z pohodlného křesla a se zlověstným výrazem si stoupnul těsně ke svému bratrovi. Zdviženým ukazováčkem strčil do Scottovy hrudi, aby ještě umocnil své rozčílení. „Od začátku chodíš do té kavárny jen kvůli Sofii! Možná si na ní nemluvil, ale chodil si tam, aby si byl v její blízkosti, a teď se mi tu snažíš namluvit, že to nenecháš zajít dál?! Mám pro tebe novinku, Scotty, ona se do tebe zamilovala, nedá ti pokoj a ty to dobře víš!“ Scott dlouho neviděl Alexe tak rozzuřeného. Okamžitě zalitoval poznámky, kterou vypustil na jeho adresu. Nemyslel to přece až tak zle, chtěl ho jen upozornit, aby se měl na pozoru. Jeho bratr by měl opravdu být opatrnější na to, co v Hollyině přítomnosti dělá. Objetí, jež jí dnes věnoval, sice mohlo dívce ulevit, ale rozhodně nebylo ani trochu vhodné. To, jak na něj Alex křičel, jej rozhodně ale nenechávalo chladným.
„Přestaň na mě řvát! Nejsme nepřátelé, brácho. Jen si dávej pozor, víš, s čím si zahráváš.“ Scott odložil poloprázdnou sklenici na krbovou římsu. Věděl, že s takhle naštvaným bratrem není radno si zahrávat, bude lepší, když ustoupí a s pokorou odejde.
„Dovol, abych ti připomněl, že já nebyl ten, díky komu dnes málem zemřela mladá holka.“ Poslední poznámkou ťal Alex do živého. Samozřejmě, měl pravdu, ale vyčítat mu něco takového není správné. On nemůže za to, co se kolem něj děje, nevybral si to a už vůbec nikdy nechtěl nikomu ublížit, natož pak Sofii. Tohle si opravdu mohl odpustit.
Scott zklamaně zakroutil hlavou, beze slova odešel do svého pokoje, aby si dal dlouhou sprchu a ulehl alespoň ke krátkému spánku. Nečekal to od něj, ale na druhou stranu v afektu už člověk řekl a udělal horší věci.
„Tohle sem přepískl.“ Zahořekoval Alex, když zůstal stát sám v obýváku. Dotkl se ho. Pokaždé, když se takhle naštval, nedokázal zkrotit svůj hněv a vždy tak vypustil z úst něco, čeho v zápětí litoval. Scott je ale rozumný a dospělý, a jistě mu jeho hloupost odpustí. V něčem měl ale pravdu; když k němu po požáru Holly přišla a on ji vzal tak vroucně do náručí, probudilo to v něm pocity, kterých se už dlouho snažil zbavit. Přesněji od té doby, co zrzku poprvé spatřil na své přednášce. Za ty roky, co je oddělili, měl jen pár slabých chvilek, kdy nedokázal ovládnout svou touhu ji vidět. Ale od té doby, co ji pravidelně potkával ve škole, ji nedokázal vytěsnit z hlavy. Teď to ale bude těžké. Cítit znovu její vůni a moci ji držet je něco, o čem snil už víc než deset let.