Stíny minulosti - kapitola 5.

5.

Ležel na posteli ve své ložnici, rukama měl pohodlně podloženou hlavu a s naprostým nezaujetím sledoval černobílý film, který se míhal na displeji jeho notebooku. Tohle nebyl způsob, jakým by Scott rád trávil páteční večery, už hodně dávno si však zvykl, že chodit ven mezi lidi, bavit se do barů a klubů, může být nebezpečné. Ještě teď si živě pamatoval událost z doby, kdy mu bylo čerstvých osmnáct. Povedlo se mu sehnat falešnou občanku, byl tak natěšený. Chtěl jen zapít narozeniny, nechtěl nikomu přece ublížit. Film v pozadí běžel nerušeně dál, mladíkovi před očima však běžely výjevy staré už tolik let, a přesto byly stále tak živé.

„Kolik ti je, mladej?“ Vyhazovač u jediného pořádného klubu, který Ipswich měl, si Scotta měřil nedůvěřivým pohledem. Byl to statný muž a byl zvyklý na mládež s falešnými průkazy, přesto když se díval na kluka před sebou, skoro by mu i věřil, že jednadvacet mu už bylo.
„Dvaadvacet,“ ušklíbnul se Scott a triumfálně vytáhl čerstvý průkaz, který získal jen několik desítek minut před příchodem ke klubu. Byl na sebe tak hrdý. Svalovec u vchodu si několikrát pohledem přeměřil malou kartičku i Scotta, nakonec mu kousek plastu vrátil a jen mávl rukou za sebe, čímž jej propustil dál. Scott si radostí div neposkakoval, když zamířil do útrob prostor, ve kterých nebylo téměř žádné osvětlení, a ze všech stran se ozývaly dunivé tóny hudby. Neměl žádné přátele, se kterými by sem šel. Nikdo z jeho vrstevníků s ním nechtěl mít nic společného, všichni jej už jako dítě považovali za podivína, a ti, kteří snad našli odvahu bavit se s ním, byli přísně odrazováni svými rodiči. Scott byl samotář, ale tentokrát mu to nevadilo. S úsměvem se hrnul k baru, kde si hrdě zažádal o silnou whiskey, kterou mu barman bez zdráhání nalil. Jeho první silný drink, už žádné pivo, které mu propašuje bratr. Tohle bylo něco jiného. Když před ním sklenička přistála, div ne o překot do sebe zlatavou tekutinu hodil stejně tak, jako to vídal u bratra. Škleb, který následoval po tom, byl k nezaplacení.
„Nechutný!“ Zamumlal si pro sebe a přemýšlel, jak zchladit pálení v hrdle. Nikdy jej nenapadlo, že by něco, co pije Alex téměř každý večer, mohlo chutnat tak příšerně. Přesto si o pár minut později objednal ještě jednou to samé, plus kolu na zapíjení.
Rozhlížel se kolem sebe, usrkával zlatý drink a mohutně každý lok zapíjel, a i přes hořkost alkoholu, na kterou nebyl zvyklý, mu na rtech stále hrál úsměv. Byl v klubu pro dospělé, pil alkohol a mohl si pro jeden večer bez dohledu dělat, co se mu zlíbí. Proto nebylo divu, že se zanedlouho, patřičně posilněn, vypravil mezi těla tančící na parketu. Tady nikdo neřešil, že je to právě jeden z Hollowayovic kluků, pro tuhle chvíli měl alespoň dočasnou anonymitu. Tancoval s různými dívkami, smál se, sem tam se s některou z holek sblížil i o něco intimněji, než bylo jeho dosavadním zvykem. Pár polibků sem, doteky tam, užíval si svůj večer. To ovšem bylo jen do doby, než všechno kolem něj utichlo a i to málo světla, které klub osvětlovalo, zmizelo. Věděl, co se děje, ale nemohl to ovládat. Nemohl to zastavit.
„Ne! Ne! Dost! Já nechci, nechci!“ Křičel. Křičel na všechny strany, chytal se za hlavu a v očích jej pálily slzy. A přesto věděl, že jediné z jeho slov se ven nedostane. Byl vězněm ve vlastním těle, ve vlastní hlavě. Nedokázal by říct, kolik času už uplynulo, co všechno se kolem něj stalo. Mohl se jen modlit, aby to rychle skončilo.
Probral jej až křik. Vysoký vyděšený dívčí křik. Opatrně otevřel oči. Byl stále v klubu, hudba hrála stejně hlasitě a světla pořád tak otravně blikala, a přesto Scott věděl, že je něco jinak. Jedna z dívek, která stála přímo před ním, hlasitě křičela a držela svou kamarádku v náručí. Nevěděl, co se stalo, byl zmatený a vyplašený, přesto mu stačil jediný pohled na bezvládné tělo a věděl, že je to jeho chyba. Netušil, co přesně dívce způsobil. Rychle, než si ho někdo další stihne pořádně všimnout a uvědomit si, kdo má tohle celé na svědomí, vyběhl Scott pryč z baru a s uslzenými tvářemi se hnal ulicemi města domů. To on té holce ublížil, byla to jeho chyba! Už chápal, proč si od něj všichni drží odstup, je nebezpečný!

Polekaně sebou trhnul, když tok jeho myšlenek přerušilo hlasité zvonění telefonu. Byl rád za rozptýlení, tyhle vzpomínky k jeho oblíbeným rozhodně nepatřily. S povzdechem se protáhl na posteli, až konečky prstů zavadil o telefon, a i s přístrojem se usadil zpět do původní pozice.
„Jo?“
„Scotte, to jsem já. Potřebuju pomoc.“
„Jakou?“ Podle bratrova hlasu věděl Scott, že nejde o nic nebezpečného, proto zůstával dál v klidu na posteli se zavřenýma očima.
„Potřebuju další dozor na ples.“ Chvíli zavládlo na obou koncích telefonu ticho, které přehlušovala jen hudba z filmu, který ještě stále běžel v pozadí na Scottově počítači. „Prosím? Budeš to mít u mě.“
Mezi prsty si promnul kořen nosu. Byl unavený, nechtělo se mu nikam ven, navíc ještě někam, kde bude plno přerostlých puberťáků. Ale Alex je jeho bratr, nikdy mu pomoc neodmítl. „Fajn, dám si sprchu a nějak tam dorazím. Musím mít smoking a tu vaší trapnou masku?“
„Oblek si vem a masku mít nemusíš. Díky brácho, máš to u mě!“
„To si piš, že mám,“ promluvil Scott už k hluchému telefonu a s povzdechem jej odhodil vedle sebe. Třeba se mu tam povede aspoň trošku opít a nebude to tak hrozný. Líně se zvedl, protáhl ztuhlé tělo a zamířil do sprchy. Rozhodně nebude nikam spěchat, Alex neřekl, kdy ho tam potřebuje, času má dost.

~*~

Jak večer postupoval, všichni kolem Sofie se dostávali do stále lepší nálady, a blondýnka nebyla výjimkou. Pro ni to byl první vysokoškolský ples, a ona si ho užívala přesně tak, jak si vždy představovala. Mohla si obléknout krásné šaty, dát si škrabošku přes oči a udělat si krásný účes. Mohla být konečně za princeznu, a celá atmosféra tematického večera tomu všemu dodávala na dokonalosti. Skupinka přátel, ve které se Sofie právě nacházela, se neustále vesele něčemu smála, společně všichni tancovali a zpívali si.
Asi jako každá dívka v jejím věku, i Sofie milovala hudbu a tanec. Za celý večer se ještě na chvíli nezastavila, neustále se s někým bavila nebo tancovala, jednoduše si užívala svůj večer a poprvé za celé dva týdny dokázala odpoutat myšlenky od Scotta, tajemného muže z kavárny. Možná o něm nevěděla nic jiného, než jen jeho jméno a pravidelnou objednávku v kavárně, a možná s ní Scott ani nechtěl mít nic společného, byl to však právě on, kdo posledních pár týdnů okupoval blondýnčiny myšlenky. Už jako dítě měla Sofie vlastnost připoutat se až příliš snadno k novým lidem ve svém životě, a čím starší byla, tím silnější se to zdálo být. Možná právě i to byl důvod, proč se Holly o svou sestřenici tak bála a starala. Nejednou byla svědkem Sofiiny bolesti a nepřála si, aby se minulost opakovala. Ale blondýnka si byla jistá, že tentokrát je to zbytečné. V první řadě s ní Scott nechtěl mluvit, pokud to nebylo opravdu nutné, čemuž úplně nerozuměla, ale nebylo to tak důležité. On pro ni byl zajímavý, přitažlivý, záhadný, a to bylo něco, čemu se nedokázala bránit. Ráda volné chvilky v kavárně trávila jeho pozorováním a vymýšlením si různých příběhů o tom, jak se spolu někde procházejí, společně se smějí a Scott jí drží ve svém náručí a šeptá jí sladká slůvka do ucha. Pro tento večer byl však Scott zapomenut a ona před sebou měla plesovou noc ve společnosti svých přátel. Nebo si to alespoň myslela do chvíle, kdy do ní zlehka někdo strčil.
„Ty ho znáš?“
„Koho?“ zeptala se a s úsměvem na rtech objala blonďáka, který se vynořil po jejím boku. Rozhlédla se davem lidí kolem sebe. Večer dál klidně plynul a tohle byla první chvíle, kdy se Sofie zastavila, aby načerpala nové síly společně se svým nejlepším přítelem Ethanem. Na začátku večera si slíbili, že jeden tanec bude jen jejich, ale když se jim konečně podařilo vzájemně najít, kapela si zrovna dávala přestávku.
„Jeho,“ ukázal Ethan, krátkovlasý modrooký blonďák jen o pár centimetrů vyšší než Sofie, směrem kamsi za její rameno. Se Sofií byli přátelé už od základní školy, byli si blízcí a jeden o druhém věděli první poslední. Kdo je neznal, myslel by si, že jsou pár. Dokonale se k sobě hodili, jeden druhého doplňovali, sdíleli stejný druh humoru a zalíbení v hudbě, přesto k sobě však necítili nic víc, než co cítí bratr ke své sestře. Možná právě i proto si blonďák všimnul muže, který jeho malou Sofii nepřetržitě posledních několik minut sledoval. Když se Sofie otočila, na krátkou chvíli si připadala jako ve scéně z filmu. Měla pocit, jako by se všechno kolem nich zastavilo a jen na ně dva svítil kužel světla. Dobře, byla by to scéna z levného, béčkového filmu, ale ona to v tu chvíli tak vnímala. Během pár vteřin se však vzpamatovala, a prvotní šok vystřídala překvapivá radost. Neměla tušení, co tady dělá, ale byla odhodlaná to zjistit.
„Vlastně tak trochu jo,“ promluvila nakonec přes rameno ke svému příteli, ale pohledem stále visela na něm. „Hned jsem zpátky, Ethane.“ Aniž by čekala na odpověď, rozešla se přímo ke stolu s občerstvením a punčem, odkud před malou chvílí vyděšená Holly a hned za ní i rozzlobený profesor Holloway. S každým krokem, kterým se k němu blížila víc a víc, srdce jí bilo stále rychlejším tempem a dlaně se jí začínaly potit. Byla nervózní, příjemně nervózní.
„Skoro bych tě nepoznal.“ Scottovy plné rty se zvlnily do mírného úsměvu, a prstem zlehka poklepal na černo-vínovou škrabošku, která zakrývala Sofiinu tvář. Jen díky jejímu hlasitému, pronikavému smíchu si mohl být jistý tím, že dívka, kterou propaloval pohledem od chvíle, co se v tělocvičně objevil, byla právě Sofie. Dívka mu úsměv opětovala a byla vděčná, že přítmí v sále tělocvičny skryje rozpaky zrůžovělou tvář. „Sluší ti to,“ dodal se stejným úsměvem a jen se spokojeně zaculil, když si všiml růžových skvrn, které se tentokrát Sofii skrýt nepovedlo. Když se Scott před necelou hodinou dozvěděl, že jeho bratr, který pomáhal s organizací plesu, bude potřebovat někoho dalšího na dozor, radostí zrovna neskákal. Nikdy nebyl fanouškem společenských akcí, a sál přeplněný studenty jej trochu děsil, aby byl upřímný. Ale teď, když stál tváří v tvář Sofii, na malou chvíli ho napadlo, že by to přeci jen nemuselo být tak zlé. Zakázal si na dívku myslet, chtěl ji vytěsnit z hlavy pro její vlastní dobro, ale jednovečerní přestávka zněla tak lákavě.
„Děkuju. Kde se tady bereš?“ Nervózně si konečky prstů pohrávala s lemem svých šatů, jakmile si to však uvědomila, ladným pohybem uhladila neexistující záhyby a rozhlédla se kolem. Scott si to možná neuvědomoval, ale právě s ní od oné noci před dvěma týdny, kdy ji doprovázel uprostřed noci domů, mluvil teď vůbec nejdéle, a Sofie měla chuť vzrušeně poskakovat na místě. Bylo tak těžké držet to v sobě, možná už byla legálně dospělá, v srdci a v duši však byla ještě stále dítětem, kterému ke štěstí stačila naprostá maličkost. Jako třeba právě teď jeho úsměv.
„Brácha potřeboval náhradní dozor, tak jsem tady,“ pokrčil Scott rameny a usrknul trochu punče, který si nalil, jen aby nějak zaměstnal ruce. „Jeden by řekl, že v tom bude aspoň alkohol,“ ušklíbnul se a teprve, když si všimnul blondýnčina lehce zamračeného výrazu, došlo mu, že dívka o jeho sourozeneckém vztahu s Alexem pravděpodobně nic neví. Vlastně ani jeden o tom druhém moc nevěděli, a Scott byl přesvědčený, že tak je to správné. Přesto nakonec tohle malé tajemství vyzradil. „Jsem Scott Holloway. Mám tedy tu čest být mladším bratrem vašeho profesůrka.“
„Páni,“ přikývla Sofie uznale, a našpulila rty. „Ten učí mojí sestřenici, je tady docela oblíbenej.“ Aniž by si to uvědomovala, zašklebila se, což Scotta rozesmálo, a nakonec to celé vedlo k příjemnému prolomení konverzace. Nad plastikovým pohárkem laciného punče objevovali společná témata, a pomalým, nenásilným způsobem se vzájemně poznávali. Vtipkovali na Alexův účet, smáli se naprostým maličkostem a Scott se neustále rozčiloval nad nedostatkem alkoholu.
„Jsem alkoholik, víš?“ Ušklíbnul se na Sofii, která jen protočila očima. Cítila se v jeho společnosti zvláštně příjemně.
„Je to na tobě vidět, čekala jsem to,“ vrátila mu úšklebek a opřela se o malý stolek za sebou. Nevěřila, že Scott říká pravdu, ale i kdyby to tak doopravdy bylo, nezáleželo jí na tom, ne teď. Chtěla ho jen více poznat a zdálo se, že mladík jí v jejím přání hodlá vyhovět. Dozvěděla se od něj, že Scott dostal přezdívku spisovatel právem. Byla překvapená, když zjistila, že právě on je autorem momentálně nejprodávanějších hororových bestselerů.
„Vážně? To ty si napsal Za zlatou bránou?“
Se smíchem Scott přikývnul. „Jo, to jsem byl já.“ Mrknul na ni a usrknul z punče. Nedalo se to pít, chutnalo to jako ponožky, a přesto nemohl přestat. Byla to jediná činnost, která jej teď zaměstnávala. Kdyby se věnoval pouze Sofii, možná by se nedokázal ovládat. To, jak na něj zpoza škrabošky upírala pohled, to, jak jej intenzivně, zaujatě a překvapeně sledovala, dělalo to se Scottem divy, a ani nepotřeboval alkohol.
„Proč ale nepíšeš pod vlastním jménem? Tu knížku napsal podle všeho nějakej Noah Horton.“ Sofie se mračila, na čele se jí vytvořila drobná vráska, která připoutala Scottovu pozornost. Chvíli ji jen mlčky pozoroval, než nakonec pouze pokrčil rameny.
„Nechci bejt slavnej. Rád píšu a chci se o to podělit s ostatníma, to je celý. Mám rád svoje soukromí ničím nerušené.“ To byla jediná odpověď, které se Sofie dočkala, přesto jí stačila. Byla ráda, že se s ní vůbec někdo, jako Scott, baví. Určitě pro něj byla jen malou holkou, ničím víc, ale Sofie si tuhle jejich chvíli naprosto užívala. Nebyla si jistá, ale tušila, že brzy poruší slib, který dala své sestřenici. Její večer byl svým způsobem dokonalý už předtím, ale Scottova přítomnost činila celý ples daleko zajímavější událostí. Večerem, na který jen tak nezapomene.
~*~

Holly opět pořádně potáhla z nikotinové tyčinky a zlehka vyfoukla zbytek kouře, který jí zůstal v puse, když za sebou zaslechla slabé bouchnutí dveří od tělocvičny. Pootočila se a pohledem sledovala mladého profesora, který pár kroky došel až k ní. Najednou už jí nepřišel tak hrozně svůdný a neodolatelný, teď ji přišel jako obyčejný hlupák. Jako někdo, kdo dokáže vyhrožovat svojí studentce špatnou známkou, jen aby nemusel nic vysvětlovat a o ničem se s ní bavit. Někdo takový se jí ani za mák nelíbil. Veškeré sympatie, které k němu cítila, šly na chvilku stranou. Chování, které předvedl uvnitř, to, jak ji chytil za ruku, třásl s ní a křičel na ni, není něco, co by od někoho, koho má ráda, očekávala. Samozřejmě, on neměl ponětí o tom, co k němu Holly cítí, ale i tak neměl nejmenší právo s ní zacházet jako s kusem hadru. I kdyby byla kdokoliv jiný, takhle se chovat nemůže.
„Holly, já, chtěl jsem se… Vy kouříte?“ zeptal se překvapeně svým opět nalezeným, profesionálním tónem. To, jakým stylem za ní přicházel, dávalo tušit, že přišel s omluvou. Hlavu měl sklopenou mezi rameny a bezmocně těkal očima ze strany na stranu, aby se náhodou nestalo, že se setká s těmi Hollyinými. Díky cigaretě v jejích rukou se ale zase na chvíli začal cítit jako dospělý, který by měl poučit mladšího a nezkušenějšího člověka.
„A co je ti do toho, Alexi. Jsem snad plnoletá, ne?“ Vztek z jeho předešlého chování v ní byl tak velký, že odhodila veškerou svou slušnost stranou. Na tu nebyl čas. On se k ní taky nechoval slušně, tak proč ona by si měla hrát na nějakou falešnou úctu a autoritu? Tu ztratil ve chvíli, když jí začal vyhrožovat. Možná měli ti lidé, co se jí báli, v něčem pravdu. Třeba opravdu dokáže být arogantní. Protože jestli se dá to, jak se teď chovala, nějak popsat, byla to právě arogance. Naprostá neúcta ke starší osobě, byla jako teenager vzpírající se autoritám. Nechovala se tak často, jen pokud to v ní člověk svým chováním spustil, a to se před chvílí stalo.
„My si tykáme?“ Pozvedl obočí, zdálo se však, že ho to nechává chladným. Kdyby to byla trochu jiná situace, možná by ho dívčin přístup dokonce i pobavil.
„Něco si mi chtěl?“ zeptala se zrzka, a jeho otázku úmyslně ignorovala. Ani nebyla překvapená, že ji vyhledal venku za tělocvičnou. Čekala to. Doufala v to. Trvalo mu to sice trochu déle, ale nakonec tady opravdu byl, stál před ní a vypadal zahanbeně.
„Oh, ano. Chtěl jsem se omluvit, přehnal jsem to.“
„Ano, to přehnal.“ Neústupně se na něj dívala, chtěla, aby se cítil tak hloupě, jako se cítila i ona uvnitř tělocvičny. Alex se jen mírně, omluvně pousmál a doufal, že mu dívka odpustí. Chtěl ještě něco říct, když se zpoza rohu vynořila hlučná skupinka, která si pravděpodobně přišla zakouřit stejně tak jako Holly. Proto zůstalo jen u trapného ticha, které mezi dvojicí na chvíli zavládlo, a které přerušil až hlasitý křik vycházející z tělocvičny.