S vůní moře - kapitola 7

Probudily mě hlasy, které se ozývaly nedaleko mě. Neochotně jsem otevřela oči, abych zjistila, že nebe na východě se barví dorůžova. A to jsem se bála, že pro samé nepohodlí, neusnu!

Rendirk si po odchodu svého příbuzného povolal to svoje páže a cosi mu řídil. Chlapec pak přikývl a odvedl mě ze stanu sem, kde mě gestem vyzval, ať si lehnu, spoutal mi nohy a přehodil přese mě přikrývku. Byla jsem mu za to vděčná.

Bylo docela chladno a já litovala, že se nemůžu projít, abych si protáhla ztuhlé svaly. Aspoň jsem se pokoušela hýbat vším, čím se dalo. Najednou se u mě objevil ten chlapec. Soucitně se na mě usmál a zručně přeřízl pouta. Udiveně jsem k němu vzhlédla. Proč tak riskuješ? ptala jsem se ho v duchu, protože mi bylo jasné, že to byla jeho vlastní iniciativa. Pomohl mi vstát a pokynul mi, ať se trochu projdu. Aspoň jsem si to myslela. Udělala jsem váhavě pár kroků a on na mě povzbudivě kývl. Šlo to ztuha, ale po chvíli se to zlepšilo.

„Frigo!“Nejraději bych to ignorovala, přece nebudu reagovat na cizí jméno, ale pak jsem si uvědomila, čím mi hrozil, a rozhodla se ho raději neprovokovat. Otočila jsem se a pomalu došla až k němu. Díval se na mě zkoumavě a nespokojeně se mračil. Mlčela jsem. Nebudu mu přát hezké jitro, ne? „Dones mi snídani!“ houkl na mě zostra. „A nezapomeň na něco k pití!“ dodal, než zase zašel do svého stanu. A kde to mám asi tak sehnat, co? pomyslela jsem si hněvivě. Jako na zavolanou se objevil ten kluk a zavedl mě k ohni, kde jsem dostala cínový talíř s kusem studené pečeně a krajícem chleba. Usmála jsem se na něj a on na mě mrkl. Zamžily se mi oči, protože podobně rozpustile se ke mně choval Martin …

„Tady to máš!“ oznámila jsem Rendirkovi, když jsem vešla dovnitř. K mému překvapení vypadal jako bohatý velmož. Měl na sobě černé nohavice, sněhobílou halenu a koženou vestu bez rukávů. U pasu se mu pohupoval mocný meč, vedle kterého visela dýka. Moje dýka! došlo mi vzápětí a zamračila jsem se. „Ta je moje!“
„Od kdy má otrokyně majetek?“
„Nejsem otrokyně!“ zasyčela jsem na něj vztekle. „A ty jsi sprostý zloděj!“ Moje předsevzetí, že se budu ovládat, bylo to tam. Od dětství špatně snáším, když někdo sahá na to, co mi patří. Jistě, mohla jsem si tu poslední poznámku odpustit, ale už se stalo. Ano, provinili jsme se na něm, to se nedalo popřít, ale to mu nedává právo se mnou takhle jednat!
„Vskutku?“ Z jeho sladkého tónu mě zamrazilo.
„Ano.“ pronesla jsem vzpurně, i když jsem věděla, že to není moudré.
„Potřebuješ naučit, kde je tvé místo.“ oznámil mi suše a mně se rozklepala kolena.
„A jak?“ vypravila jsem ze sebe s bušícím srdcem. Hlavou mi blesklo, že po jeho odpovědi ani netoužím.
„To poznáš!“ Ukázal na stolek. „Polož to tam a pojď ke mně!“ Ztěžka jsem polkla, ale neměla jsem jinou možnost, než se podvolit.