Hráč

„Praha hlavní nádraží, na kolej číslo tři právě přijel rychlík ze směru Pardubice. Vlak zde jízdu končí, prosím vystupte.“
I přes zavřené okno slyšel prošedivělý muž neosobní hlas, který venku na nádraží oznamoval, že má vypadnout z vyhřátého vlaku do podzimního vlezla. Zamračil se a oblékl si kabát, na hlavu narazil klobouk. Namáhavě vystoupil na nástupiště, přitáhl si svrchník blíž k tělu a zhluboka se nadechl vlhkého chladného vzduchu prosyceného vůní kovu. Pevně stiskl rty a vykročil.
„Pane... pane, pokud hledáte východ je tamhle. Jestli chcete pomůžu vám,“ promluvil na něj kdosi.
Jen trhl hlavou. „Nechte mě, nejsem mrzák!“ zavrčel nevrle a otočil se. Nestál o ničí pomoc, i když dobře věděl, že ji bude potřebovat. Nesnášel cestování. Nechtěl sem jet, jenže nakonec se nechal přemluvit. Už teď toho ale litoval. V hale si koupí zpáteční jízdenku a vrátí se domů, do svého tichého osamělého bytu. Nesnášel hluk. A nesnášel lidi. Byli všude, slyšel je. Zvuky nádraží mu rezonovaly v hlavě, drásaly citlivý sluch a ve vstupní hale byl hluk nesnesitelný. Proboha, to ty děsný lidi nemůžou být chvíli zticha! Pevně stiskl zuby a volnou ruku v pěst. Chvíli nerozhodně stál. Bude se muset někoho zeptat, kde jsou pokladny. Zhluboka vydechl, když zachytil něco, co by tu ani v nejmenším nečekal. Hudbu. Klavír. To nebyla nahrávka. V nahrávce by nebylo tolik chyb. Klavír? Tady?! Zarazil se a chvíli naslouchal, než neodolal a vykročil za zvukem. Blíž k nástroji. Poznal tu skladbu. Jednoduchá, pro začátečníky, a přesto v ní dotyčný dělal jednu chybu za druhou. Při každém nedbalém úderu do klávesy se bezděky zachvěl. Takhle prznit hudbu! Odfrkl si a chtěl se odvrátit, ale zaslechl, jak dotyčný zaklapl kryt, šoupání židle a spěšné kroky.
Polkl. Klavír. Nehty si bolestivě zaryl do dlaně a přemlouval sám sebe, že by měl odejít. Hned! Ale nedokázal přimět své tělo spolupracovat. Nedokázal, nemohl ovládnout tichou touhu dotknout se nástroje, jen konečky prstů spočinout na lakovaném dřevě. Jen jediný dotek a půjde. V kloubech mu křupalo, jak křečovitě tiskl pěsti. Ještě se přemáhal. Ještě z posledních sil odolával. Chtěl se odvrátit, odejít. Musel odejít, a přesto to nedokázal.
Ne, nešlo to ovládnout. Napřáhl ruku a pomalu vykročil k nástroji. Nebyl daleko. Jen co dlaní spočinul na hladkém povrchu, pevně zavřel oči a sklopil hlavu. Syčivě vydechl. Jak dlouho to je, co se ho naposledy dotýkal? Jak je to dlouho, co ho musel prodat? Musel?! Chtěl! Prodal ho, protože byl symbolem jeho bezmoci, se kterou se nedokázal vyrovnat. Jeho... jeho postižení. Nenáviděl to slovo. Nemohl hrát. Jeho klavír je pryč a zbylo ticho.
Jen nehybně stál a přejížděl dlouhými prsty po hladkém dřevě, po oblině na krytu klaviatury tak něžně, jako milenci po dlouhém odloučení laskají těla svých ztracených lásek. Musí se ovládnout, musí pryč! Ale to něco v něm... nedokázal odtrhnout prsty. Lapal každým pórem hudbu, která skrytá v dřevě rezonovala v tichých výbojích, přisvojila si jeho dotek. A pak už neodolal. Nemohl odolat. Jako starý feťák, kterému po letech vnutí drogu. Nejde jí nepropadnout, nejde nebýt zpět. Odklopil kryt a pohladil klávesy. Lehce po nich přešel prsty. Klavír byl jeho život. Život, o který přišel. Možná by to mohl zkusit, jen pár tónů, jen jednoduchou etudu, jen to znovu zkusit, jaké je to zanořit prsty do kláves.
Byl lapen. Lapen notovou osnovou svazující ho s nástrojem jako nezničitelná pouta. Notami, které uměl proměnit v tóny. Přitáhl si židli, nejistě se posadil a zkusil prvních pár tónů, aby se zorientoval na klaviatuře. Zhluboka vydechl a opatrně se opřel do kláves. Některé struny by potřebovaly doladit a jeho prsty byly ztuhlé stářím, nečinností. Ale hrál. Jen jednou rukou, v jednoduché melodii. Pousmál se a druhá se pomalu zlehka přidala. Nástroj se poddal jeho hře, skryté struny se rozezněly. Hrál dál a jednoduché melodie vystřídaly složitější. Rozhýbával prsty, hledal správné tóny. Nezapomněl! Hudba! Hudba v něm, co léta mlčela, skladby pod nánosem prachu.
Všechno zmizelo a zbyly jen černé a bílé klávesy, do kterých se konečně naplno opřel. Nádražní hala se propadla kamsi do neznáma a hudba ho pohltila. Prsty automaticky vyhledávaly ty správné tóny, rytmus a takt za taktem se linul zpod jeho rukou, jeho srdce tepalo ve stejném tempu. A čas, relativní, nekonečný, sklouzl po hladkém laku klavíru a zmizel.
Hrál. Hrál a nevnímal svět kolem. Nevnímal nic, jen hudbu, která naplňovala jeho hlavu, jeho hruď. Hrál. Beethoven, Bach, Chopin, Liszt, staří zapomenutí přátelé, kteří jen čekali na příležitost, aby se mohli vrátit, posadit se s ním a promlouvat, skrz něj, skrz nástroj.
Hrál a nemohl se toho nabažit.
Hrál! Úsměv se mu rozlil po staré tváři. Úsměv, který se tak dlouho skrýval za maskou netečnosti, odporu. Úsměv a slzy, které se zaleskly v očích, stékaly po tvářích, kapaly na klopy kabátu, na ruce, zbrázděné vráskami, na klávesy pod nimi.
Hrál! Nemohl přestat, nešlo to. Jeho tichá zapomenutá paměť chrlila jednu skladbu za druhou. Pamatoval si je, nepotřeboval noty. Netušil, kolik notových partitur skrývá jeho mysl.
A pak velké dramatické finále sonáty, kterou nejvíce miloval, poslední rázné tóny, poslední nádech, výdech... A ticho. Takové ticho, které jen může být v nádražní hale. Polkl a spustil ruce, sklopil hlavu a slzy nepřestávaly opouštět jeho oči. Konec. Všechno jednou končí i ta chvíle jiskřivého opojení. Stiskl si kořen nosu prsty a zalapal po dechu, kterého se mu najednou nedostávalo.
A pak se stalo něco, co nečekal. Ticho se ztratilo v ohlušujícím potlesku. Zaburácel okolo jako moře, jako příboj narážející na skaliska. Poplašeně sebou trhl a zvedl hlavu. Netušil, že někdo poslouchá, že JEHO ještě někdo mohl poslouchat! Je to tak dávno!
„Pane, já vás znám,“ promluvil na něj kdosi. Žena, dotkla se jeho ramena. Potlesk pomalu dozníval, lidé se rozcházeli. Trhl hlavou a ohlédl se za hlasem.
„Vy jste hrával v Pardubicích, chodily jsme na vás s babičkou a pak jsem chodila i sama.“
„Ano?“ zachraptěl.
„Ano, pamatuji si vás, než jste se ztratil od koncertního klavíru. Nikdo pak už nehrál tak dobře jako vy. Jsem tak ráda, že vás vidím. Pojďte, zajdeme na kávu.“
Ano, hrával... bylo to dávno, jeho minulý život. Život, na který už nemá nárok! Pevně stiskl rty a rázně zaklapl kryt klavíru, dlaní setřel slzy. Přemáhal v sobě touhu jít, touhu po společnosti, ale věděl, co by následovalo. Nestál o soucit, nestál o účast, nabídky pomoci, která se mu hnusila! Sebral svou bílou hůl a rychle se postavil. Neviděl překvapení ve tváři ženy, nemohl vidět. Neviděl vůbec nic jen tmu temnou jako černé klávesy.
„Nevím, o čem to mluvíte. Nechte mě být. Sbohem!“ zavrčel a nejrychleji jak byl schopen, odešel.