Tango

28. 12. 1867, Standhurst, Surrey, Velká Británie

Před armádní ubytovnou zastavil krytý vůz a do rozmoklé blátivé břečky vystoupil mladý muž v dlouhém plášti, vojenském klobouku, s malým kufrem v ruce. Kočí se choulil na kozlíku a dýchl si do dlaní. Mladík vzhlédl, ušklíbl se, sáhl do kapsy a podal mu několik bankovek.
„Najdi si nějaký zájezdní hostinec a sežeň si něco teplého do žaludku. Myslím, že Alexander tě dnes už nebude potřebovat,“ pronesl s hořkostí, když po nich kočí sáhl.
„Díky, pane,“ usmál se muž přes kapky, které mu stékaly z klobouku, a schoval peníze.
„Sbohem, Johne,“ mávl ještě na kočího a sledoval, jak jeho pozdrav opětoval a práskl do koní. Drobný ledový déšť se vsakoval do látky jeho už tak těžkého pláště a dech se srážel v obláčky páry. On se ale nepohnul, neohlásil se strážnému u brány. Stál a zíral za vozem, volnou ruku v bílé rukavici zaťatou v pěst, rty pevně sevřené.
Byl tu brzy, mimořádná dovolená mu končila až zítra... ale copak tam mohl vydržet?! Stačil mu obřad v kostele. Bohatě! Ne, nemusel se dívat na Alexanderův triumfální výraz ještě u oběda, stejně by z něj nedokázal sníst ani sousto. Nemohl tam vydržet! Nemohl spát v tom domě a vědět, že nedaleko... si ON bere to, co mělo být jeho!
Odfrkl si. Konečně odtrhl pohled od cesty a přejel očima po velké budově, kde ještě svítila některá okna. Bylo pozdě. Hodně pozdě, ale nechtělo se mu tam. Hnusila se mu úplně stejně jako vždycky. Stejně jako se mu dnes hnusil rodný dům. A teď tam nemusel, tak co by tam dělal? Ušklíbl se a vykročil známou ulicí. Chtěl být sám, zatraceně! Měl chuť se opít. Hodně opít. Do bezvědomí! A věděl kde.
Dveře byly zamčené a místo, kde obvykle postával sluha zelo prázdnotou. To bylo v tuto dobu obvyklé, ale stačilo zazvonit. Během několika minut mu muž v šedé pruhované vestě s úklonou pokynul dovnitř. „Pane Grier-Falconwishforthe, vítejte.“
Jen kývl na pozdrav, nezdržoval se a vešel do nevelké luxusně zařízené haly. Podal sluhovi svůj kufr, rozepnul sponu pláště, shodil ho z ramen a bylo mu lhostejné, že jej sluha téměř nestihl zachytit. Dneska mu bylo všechno jedno. Hodil mu do náruče i svůj klobouk a nakonec s kratičkým zaváháním odepjal opasek se šavli a přidal ji navrch. Zbraně se sem pochopitelně nosit nesměli, krev se špatně vymývala z koberců. Měl jen šavli, revolver nechal ve vlastní zájmu v kasárnách. Netušil, zda by posvátnou půdu durhamského opatství neznesvětil krví vlastního bratra. Ovšem na bílém límečku jeho svatební košile by se rudá skvrna víc než vyjímala. Hořce se ušklíbl a nechal se vyřezávanými dveřmi uvést do další místnosti.
Zahalovalo ji přítmí. Většina lamp už byla zhasnutá. Malé stolky a pohodlná křesla zela prázdnotou, jen u černého klavíru ještě seděl nějaký muž a tiše si brnkal tesknou melodii. O impozantní nástroj se opírala jedna ze zdejších žen. Vzhlédla, když mladík vešel, a pozorně si ho prohlédla od tmavých vlasů svázaných do ohonu, zachmuřený pohledný obličej, přes přesně padnoucí uniformu až k podpatkům vysokých bot, než se napila ze sklenice. Přimhouřila oči. Sledovala, jak došel ke stolku v rohu a posadil se.
Nevšímal si ničeho, a až když ho oslovil sluha, nechal si donést brandy. Sundal bílé rukavice a hodil je na stůl. Nakonec rozepnul kabátec uniformy, pohodlně si opřel hlavu o opěradlo, a když mu byla přinesena karafa s alkoholem a sklenice, nalil si a naráz ji vypil. Stejným způsobem zkonzumoval ještě dvě. Než si znovu dolil, promnul si čelo a zadíval se na strop, který tonul ve tmě, rty pevně stisknuté.
Žena z něj celou dobu nespustila pohled, a když zůstal nehybně sedět, odlepila se od klavíru a ladně se propletla mezi stoly.
„Smím si přisednout?“ Promluvila měkce tichým sametovým hlasem s cizím přízvukem.
Mladík se ani nepohnul, nepodíval se na ni a tvrdě odpověděl: „NE!“
„Opravdu?“ zeptala se s lehkým úsměvem a tázavě zvedla jedno obočí.
„Nestojím o společnost, vypadni!“ zavrčel výhružně a napil se.
„Zajímavé způsoby, a to mi tvrdili, že Angličané jsou gentlemani, zřejmě mám špatné informace,“ ušklíbla se žena, dolila si svou sklenici z jeho karafy a posadila se naproti němu. Přehodila nohu přes nohu a luskla na sluhu, který jí donesl krabici s cigaretami, dlouhou špičku, a když ji sevřela mezi rudými rty, připálil jí.
Mladík si ji změřil přimhouřenýma očima. Neznal ji. Musela tu být krátce, ještě ji tu neviděl. Havraní vlasy měla sčesané do hladkého drdolu. Upírala na něj tmavě hnědé oči. Černý živůtek, pod kterým neměla korzet, odhaloval ramena, ale ruce zakrývaly krajkové rukavice, které jí sahaly až nad lokty. Bohatá volánová sukně jí spadala z kolen v divokých vlnách. Nemohla být z Anglie, svědčila o tom snědá pleť a divoké plamínky v očích. Možná byla ze Španělska, možná z latinské Ameriky. Kdo ví? Bylo mu to lhostejné. Odvrátil pohled, pevněji stiskl rty a znovu se hlavou opřel o polstrování křesla. Neměl náladu na nikoho a nejméně na ženy!
Ona jen tiše seděla a pozorovala ho přimhouřenýma očima. Kouřila a mlčela, usmívala se ale povýšeným vyzývavým úsměvem.
Mladík to nevydržel a znovu na ni upřel oči: „Co chceš, děvko?!“ Normálně nebýval tak hrubý, ač se ke zdejším ženám rozhodně nechoval tak, jak by se měl gentleman chovat k dámě. Ovšem, zde se dámy nevyskytovaly. Dnes ale nenáviděl celý svět a ji nejvíc, protože se opovážila narušit jeho samotu. Chtěl ji urazit, chtěl ji odehnat. Chtěl, aby mu dala pokoj!
„Obvykle to nebývají děvky, kdo něco chtějí, pane,“ stále se usmívala tím svým provokativním úsměvem a lehce se předklonila. Poskytla mu tak výhled do už tak hlubokého dekoltu. Zdržel se v něm pohledem déle, než chtěl, a všiml si pod její klíční kostí malého tetování. Malé černé růže. Uhnul očima a znovu se napil: „Nemám zájem,“ zavrčel, ale jeho hlas už nezněl tak jistě, jako předtím. Polkl.
Žena vyzývavě zvedla bradu, dokouřila cigaretu, típla ji v broušeném popelníku a na stůl s klapnutím odložila špičku. Pak se zvedla a prošla těsně kolem křesla, kde seděl on, opřela se o něj rukou a tiše zašeptala: „Uvidíme.“ Pak se vrátila ke klavíru a o něco požádala muže u něj. Ten se ale zamračil: „Dej mi pokoj!“
„Henry, prosím,“ zaškemrala a opřela se rukou o jeho koleno, mávla na sluhu a naznačila mu, aby muži dolil sklenku, pak tázavě zvedla obočí a sladce se usmála.
„Co za to?“ křivě se usmál a vzhlédl od kláves.
„Co budeš chtít,“ mrkla na něj a pohledem zalétla k mladíkovi, aby zjistila, že ji po očku pozoruje.
„Couro,“ zavrčel muž.
„Díky, Henry,“ široce se usmála a narovnala se. Přimhouřené oči upřela na mladíka, který uhnul pohledem a znovu se napil ze sklenky.

Hudební doprovod: Mariano Oliva - Tango de Roxane
https://www.youtube.com/watch?v=aZM65kBuTSE

Když si muž protáhl prsty a zabořil je do kláves, pomalu vyšla ze stínu, který zahaloval klavír, do volného prostoru mezi stoly. I tady se občas tančilo. A když ticho roztříštilo rázné tango, sklonila hlavu a nespouštěla oči z mladého muže, který opět uhnul pohledem. Výzva v jejím postoji a výrazu byl jasná. Nereagoval, i když rytmus poznal. Tango se tančilo jen tady. Před pár lety přivedl majitel podniku několik tanečnic z Argentiny a ty ho přivezly s sebou. Sklidilo úspěch. Aby také ne, bylo to něco výrazně jiného než evropské společenské tance. Znal kroky, ale dnes neměl zájem. Neměl zájem o nic.
Usmála se zadupala podpatky. Když se odvrátil začala tančit sama. Nevydržel se na ni nedívat. Na její pevné rázné pohyby, štíhlé pravidelné tělo. Aspoň po očku, ale ona vždycky jeho pohled vycítila. Tančila dobře, zatraceně dobře. Stiskl zuby a zaťal ruku v pěst. Chtěl být sám, krucinál. Rozčilovala ho... a vzrušovala...
Nakonec rázně vstal a chtěl odejít do vedlejšího karetního salonu, kam měly ženy vstup zakázán, ale ona byla překvapivě rychlá. Zastoupila mu cestu, vyzývavě zvedla bradu a křivě se usmála. Milovala tvrdé muže. Milovala, když ji muži odmítali a ona je mohla svádět. Milovala nenávist a vášeň. A tenhle sladký zajíček byl plný obojího.
Mladík sklonil hlavu, přimhouřil oči, zaskřípal zuby a zamračil se. Chtěl, aby uhnula, ale ona místo toho vykročila tanečním krokem k němu. Stál strnule, ostražitě sledoval její pohyb. Když natáhla ruku, dlaní zabloudila za jeho krk, bleskově ji zachytil a pevně stisk její zápěstí. Muselo to bolet, ale jí se v obličeji nepohnul ani sval, stále se usmívala se stejnou výzvou.
„Nerozuměla jsi?!“ zavrčel výhružně.
„Ne, pane,“ ušklíbla se povýšeně a přišla ještě blíž. Místo aby odešla, přitiskla se těsně k němu.
Syčivě vydechl a druhou rukou ji tvrdě sevřel pod bradou: „Koleduješ si.“
„O co?“ tázavě zvedla obočí.
Neodpověděl, jen se křivě usmál. Hudba mu rozvibrovala každý nerv v těle, naplňovala každou buňku. Chvěl se, aniž by chtěl. Nechtěl tančit, do háje, a přeci něco v něm křičelo, aby vybil všechno, a tanec se nabízel sám. Tanec jako tango, tanec námořníků a děvek.
Ještě několik vteřin odolával, než se jeho rty zkřivily v posměšném úšklebku a sklonil hlavu na stranu. Než ho hudba a vášeň pohltily naprosto celého. Chtěl zapomenout na všechno, na celý svět a výzva v pohledu ženy ho provokovala. Neskutečně! Toužil setřít jí ten pohrdavý úsměv z rudých rtů. Ne, nemá si s ním zahrávat. Boj, nebo tanec, není to jedno? V obojím se dá ubližovat, pro obojí zemřít.
Nepustil její bradu, jen povolil sevření na zápěstí a vyhledal dlaň. Usmívala se stále stejně provokativně, vítězně, když špičkou boty rázně odsunula jeho chodidlo stranou, aby si udělala prostor. Tohle ti nedaruju! Odstrčil ji, aby si ji mohl vzápětí přitáhnout zpět. Propnula se a opřela se o jeho bok, on ji stáhl do své náruče, pevně stiskl její napjatá záda, ona zaryla nehty do kabátce jeho uniformy. Stále ten stejný úsměv! Úsměv ženy, která dostává, co chce!
Sukně mu zavířila kolem nohou, když v rychlém rytmu vykročil. Podvolila se jeho vedení, a přesto byla napjatá, připravená na cokoliv, jen ne se mu poddat. Zírali si do očí, jako do zrcadla a oba pohledy, zelený i hnědý, se střetávaly v divokých vlnách. Obrat, a sukně se ovinula kolem jeho nohu. Rázně vykopla nohou dozadu, prohnula se, pustila jeho rameno a prsty natažené paže se téměř dotkla zaprášené podlahy, on sklouzl rukou až k jejímu štíhlému pasu. Sklonil se nad ní na několik vteřin, než ji znovu vytáhl do stoje a odstrčil. Vysmekla se z jeho dlaně a roztočila se v otočce. Stál, sledoval ji přimhouřenýma očima, hlavu skloněnou, zrychleně oddechoval. Vykročila zpět, ale než znovu stihl převzít vládu nad jejím pohybem, mrštně mu uhnula za záda. Ucítil i přes uniformu, jak se o něj opřela. Její vlasy ho zašimraly na krku, když zaklonila hlavu přes jeho rameno. Sáhl se dozadu a chtěl ji chytit kolem pasu, ale ona se mu vysmekla a chtěla ho obejít z druhé strany, jenže tentokrát byl rychlejší on, vyšel naproti její otočce a přitáhl si ji k sobě, tak těsně, jak jen to bylo možné. Ušklíbla se a nechala se znovu unést jeho kroky. Vedl ji v dalším obratu, v otočce rozvířil sukni.
Potemnělý vzduch zhoustl jiskřivým napětím a vybuchoval v pravidelném rytmu, který se linul z pod prstů klavíristy, podpořený klapáním podpatků. Měl výhled na parket, a když hrál jednodušší části partu, který si sám vymyslel, sledoval tanečníky. Usmál se, když se žena znovu vysmekla z mladíkova sevření, nahrbila se, než se prohnula v zádech, ladně natáhla ruce. Jo, tahle čubka to s chlapama zatraceně uměla a bavilo ji to. Takový přírůstek se vyplatil. Zvolnil, aby jim dal prostor. Ale mladík tázavě zvedl obočí, nakrčil nos a otočil se k ženě zády. Vykročil, jako by chtěl odejít. Taky nebyl žádný hlupák. Sledoval jejich hru na kočku a myš, jen nebylo zřejmé, kdo je lovcem a kdo kořistí.
Žena se postavila mladíkovi do cesty a natáhla ruku. On ale, místo aby ji chytil, zvedl provokativně bradu. Přistoupila na jeho výzvu a pomalu, krok za krokem, se blížila k němu. On se ani nehnul, jen ji sledoval dravčím pohledem. Opřela se o jeho hruď a prstem přejela po rovném nose až k ústům. Ohnal se po ní zuby, ale ona na poslední chvíli cukla. Ušklíbl se a dřív než stihla uhnout, chytil pevně její ruku, ustoupil a roztočil ji v otočce, než ji škubnutím znovu uvěznil ve svém sevření a vykročil. V posměšném úsměvu odhalila rovné bílé zuby, on jen stáhl koutky úst v podobném úsměšku. Ještě chvíli ji vedl, nedovolil jí cuknout, nedovolil jí se vysmeknout. Z jejího pohledu tušil, že se chystá k úhybnému kroku. Nemínil ji nechat. Místo toho sjel rukou po jejích zádech až k pasu a donutil ji zaklonit se přes jeho pokrčenou nohu. Ušklíbla se, zvedla koleno a téměř se jím zezadu dotkla jeho ramena. Pustil její ruku a dlaní jí lehce přejel po vnější straně stehna v černé jemné punčoše, které odhalila. Spokojeně se usmála a zapředla jako kočka.
„To je všechno, co umíš, děvko?!“ zavrčel a ohrnul ret.
„Umím toho mnohem víc, pane,“ ušklíbla se vyzývavě.
Sklonil se nad jejím hrudníkem, až se nosem dotkl jemné kůže vonící těžkou drahou voňavkou, která se zdvíhala v rytmu zrychleného dechu. Naznačil, jako by chtěl zuby stisknout tetování pod klíční kostí a všiml si, jak se spokojeně usmála. To byla jeho chvíle. Prudce sebou trhl, pustil ji a ona naprosto neelegantně žuchla na zadek na tvrdou podlahu, až překvapeně vyjekla.
„Říkal jsem ti, že nemám zájem,“ posměšně se usmál a otočil se na podpatku.
Žena na chvíli zůstala překvapeně sedět, než začala mezi sevřenými zuby cedit nadávky v argentinské španělštině.
Jonathan se pro sebe usmál. To bylo přesně to, co potřeboval. Někoho ponížit, pořádně ponížit. Ještě když za ním zapadly dveře karetního salonu, slyšel hluboký sytý smích klavíristy.