Stíny minulosti - kapitola 4.

4.

Podzimní dny v městečku ubíhaly pomalu a klidně. Ipswich byl odjakživa městem, které si nepotrpělo na přílišný rozruch, honosné společenské akce nebo příliv turistů. Podzim tady byl vždy ve znamení klidu a usínající přírody. Listí na stromech nerušeně měnilo svou barvu ze zelené na žlutou, červenou a oranžovou, a lidé měli co dělat, aby ochránili ulice před zaplavením barevnou dekou. Stále méně byl slyšet zpěv ptáků, kteří se jako každoročně pomalu odebírali do teplejších krajin, kde je počasí i v období zimy příznivější. Ačkoliv je Ipswich přímořským městečkem, zimy zde bývaly vždy kruté, dlouhé a nepříjemné. Spousta těch majetnějších vyrážela na období zimních mrazů na jih, kde svítí slunce po celý rok, a tak se v těchto měsících zdává město ještě opuštěnějším. To ovšem neplatí pro Gordon College. Právě pro tu jsou podzim a zima obdobím radovánek a oslav. Každý rok pořádá škola první listopadový pátek podzimní ples na oslavu výročí svého založení. Letošní ples je již 50. v pořadí. Pro místní studenty byly plesy vždy příležitostí setkat se s přáteli, zatančit si, pobavit se. Byla to chvíle, kdy nikomu nezáleželo na tom, z jaké vrstvy kdo pochází, důležité bylo, aby každý z mladíků měl po svém boku krásnou dívku, která se na jeden večer mohla stát princeznou. Všechny se pro jeden večer nechaly rozmazlovat, udělat si krásný účes, koupily si drahé šaty a jejich tváře zdobilo perfektní líčení. A nejinak to bylo i u Holly se Sofií, které se už hodiny praly o zrcadlo v koupelně, jen aby si byly jisté, že nic nezanedbaly a jsou nejkrásnější, jaké mohou být.

„Řekni mi jedno,“ otočila se Holly od zrcadla s vážnou tváří a leskem na rty vytaseným nebezpečně blízko obličeji své sestřenice. „Jak se stalo, že já, která miluju černou barvu, mám na ples růžový šaty a ty, typická Barbiey, jdeš v tmavý? Kde se stala chyba?“
Sofie se na zrzku pomalu zadívala přes ještě stále neučesané vlasy, našpulila rty a nakonec neposedné prameny dorůstající ofiny zastrčila za ucho. „Asi se z tebe stává žena, jinak to nevidím.“ Odpověděla s vážnou tváří, hned na to se rozesmála a odběhla do svého pokokoje, kde jí Holly nemohla uštědřit jeden ze svých výchovných pohlavků. Byla to ale pravda, nebylo obvyklé, aby Holly chodila oblečená do světlých barev, vždy měla radši tmavší barvy a sportovní styl oblékání. Sofii naopak nevadila snad žádná barva, nosila vše, co se jí líbilo, nezáleželo na tom, jestli je to černý svetr nebo bílé tílko, růžové tričko nebo zelená mikina. Vždy však byla mnohem víc ženská než její sestřenice, proto byla překvapená, jaké šaty si vybrala. Hollyiny šaty byly jednoduché, volně střižené s nudlovými ramínky v jemně růžovém nádechu a nenápadnými třpytkami. Šaty, které si vybrala Sofie, byly láskou na první pohled. Byly černé s vínovým nádechem, místo ramínek měly spletenou šňůrku za krk a jejich sukně byla zlehka nadýchaná a místy se podle dopadu světla dokonce i leskla. Když je v obchodě uviděla, bylo jasné, že je musí mít. Obě dívky teď vypadaly naprosto dokonale. Alespoň Sofie o tom byla přesvědčená.
Oproti tomu Holly si o sobě nikdy nemyslela, a nikdy myslet ani nebude, že by snad mohla být dokonalá. I dnes, kdy jí to opravdu výjimečně velmi slušelo, se Sofií musela nechat dlouze přesvědčovat o své kráse, a ani tak tomu věřit nechtěla. Nízké sebevědomí ze svého vzhledu si kompenzovala svou tvrdou a neústupnou povahou. Možná proto s ní lidé nechtěli mluvit. Působila prostě moc sebejistě a arogantně, a tak se na první pohled zdálo, že si do svého života ani nikoho nového pustit nechce. Kdo jí ale tu šanci dal, nikdy toho nelitoval. Alespoň ne, pokud jí on nějakým způsobem neublížil, pak velmi často, a dalo by se říct i ráda, zapomínala na své dobré vychování.
„A ještě něco mi řekni,“ objevila se Holly ve dveřích Sofiina pokoje o pár okamžiků později. Chvíli mlčky pozorovala, jak se její sestřenice pere s gumičkou do vlasů, nakonec však jen zavrtěla hlavou a opřela se o rám dveří. Nebyl to žádný neobvyklý jev. Kdykoliv se mladší ze sestřenic pokoušela vytvořit něco krásného ze svých dlouhých kadeří, zahrnovalo to spoustu nadávek a rozmáchlých pohybů. Výsledek však vždy stál za to a Holly si byla jistá, že i dnes bude její malá Sofie vypadat kouzelně, ať už si na hlavě vytvoří cokoliv. Jemně se pousmála, když k ní Sofie zvědavě vzhlédla, málem na svou otázku úplně zapomněla.
„Čekáš na prince na bílém koni, nebo máš jiné rozumné vysvětlení, proč jsi dneska večer odmítla jít s Davidem?“ Jmenovaný byl rozhodně ten nejhezčí a nejchytřejší kluk ze Sofiina ročníku, a pozval právě Hollyinu malou sestřenici, aby ho na ples doprovodila. Každá jiná by byla polichocena jeho nabídkou, i Holly, Sofie však z nějakého důvodu odmítla a pro její sestřenici to byla neřešitelná záhada.
„Není to můj typ,“ pokrčila rameny blondýnka a usadila se na postel. Trochu se sehnula a s námahou si zapnula páskové boty na podpatku. Boj s vlasy nakonec vzdala a nechala je volně rozpuštěné a zvlněné přesně tak, jaké byly přirozeně samy od sebe. Stejně jí to tak sluší nejvíc, a když dva přední pramínky vzadu sepne novými sponkami, které dostala od tety, bude to dokonalé. David opravdu nebyl typ kluka, za kterým by se Sofie otočila. Byl to obyčejný namyšlený frajírek s reklamním úsměvem a vlasy vždy perfektně nastylovanými do, z módy dávno vyšlého, kohouta. Bezpochyby byl krásný, ale falešný, a to není něco, co by Sofie hledala. Oproti tomu Scott, to bylo něco jiného.
„Neříkej mi, že je to kvůli panu neznámému z Enigmy? Sofi, dyť ho ani trochu neznáš.“ Holly se na svou sestřenici pohoršeně mračila, nelíbilo se jí, kolik energie Sofie věnuje do myšlenek o Scottovi. Neznala ho, byl to naprosto cizí člověk a Holly nechtěla, aby se Sofie opět spálila. Tolik jí záleželo na tom, aby dívce nikdo neublížil, zažila si v životě už tolik špatných věcí, a nezasloužila si prožít další zklamání. Hollyina maminka sice velice pečlivě a dobře zvládala roli ženského vzoru a opory i pro Sofii, Holly ale vždycky tak trochu dávala pozor na to, aby se Sofie, pokud možno, nerozhodovala špatně, nebo neudělala něco, za co by se později mohla stydět. Přeci jen, Susan byla sice skvělá žena a dívkám skoro ve všem vycházela vstříc, ale úplně všechno se jí říct nedalo, a o takových věcech mluvila Sofie právě s Holly. Roli té starší a rozumné tak Holly přijala zcela bezděčně.
„Já vím.“ Sofie se upřeně zadívala do stěny za Hollyinými zády. Bylo vidět, že opět přemýšlí právě o Scottovi. „Já vím, Holly,“ vrátila se nakonec pohledem ke své sestřenici, „ale něco na něm je. Něco mě k němu hrozně přitahuje. Ať dělám, co dělám, nedokážu se toho pocitu zbavit.“ Povzdechla si a smutně se pousmála. Byla pravda, že od onoho večera, kdy na něj narazila uprostřed noci, nemohla na Scotta zapomenout. Měla pocit, že okupuje každou její myšlenku, každý sen. Bylo to tak zvláštní, nedokázala vysvětlit tu zvláštní touhu po něm. A o to těžší bylo, když každý den chodil do její kavárny a dělal, jako by ji snad ani neznal. Sofie byla zmatená změnou v jeho chování. Tu noc byl tak milý a pozorný, na druhý den však hned při příchodu do kavárny nasadil ledovou masku a téměř dívce nevěnoval jediný pohled. Nechápala, co se stalo, a ze Scotta odpověď nedostala.
„Dobře, ale udělej mi laskavost,“ zadívala se Holly Sofii vážně do očí. „Nejdřív si o něm něco zjisti, než se do něj bláznivě zamiluješ, dobře?“ Usmála se na sestřenici a šla doladit poslední přípravy, pomalu byl čas vyrazit. Nemělo cenu Sofii něco rozmlouvat, varování jí však dát mohla. Naposledy se zadívala do zrcadla a pečlivě, aby si nepoškodila ani make-up ani pracný účes, který jí trval dobrou půldruhou hodinu, si nasadila přes oči karnevalovou masku. V té kraťoučké chviličce, kdy se ocitla sama, si uvědomila, že vlastně nemá Sofii co vyčítat. Ona byla taky naprosto nesmyslně zamilovaná do muže, jež o to vůbec nestál a v neposlední řadě také do muže, kterého ani trochu neznala. Jak se na ní tedy mohla zlobit nebo jí rozdávat rádoby moudré rady, když to, co dělala ona, a s čím chtěla možná i poradit, dělala i ona sama? Jak se na ní tedy mohla zlobit nebo ji snad odsuzovat? Možná všeobecně platila za tu dospělejší a rozumnější, co se ale lásky týkalo, stála úplně na stejné úrovni. Lze snad odsuzovat někoho za něco, co sami děláte? Ovšem že jde, ale ten druhý se to nesmí dozvědět.
„Dneska ti to sluší,“ promluvila sama k sobě s mírným úsměvem nakonec, nejspíš proto, aby si zvedla sebevědomí, a prohlédla si odraz v zrcadle. Jak šlo o její vzhled, byla výše Hollyina sebevědomí na nule. Nebyla jako Sofie, která byla od přírody krásná a přitažlivá. Holly měla vždycky pár kilo navíc, které jí malý vzrůst ještě víc zvýrazňoval. A být zrzka pro ni také nebylo zrovna výhrou; každé léto se nejmíň desetkrát spálila, byla neustále bílá jako sýr, a měla spoustu pih, na které také zrovna moc pyšná nebyla. Pro ni nebylo divu, že jí na ples nikdo nepozval. Jediný, kdo byl nadšený splnit úlohu jejího doprovodu, byl její nejlepší kamarád Mike. Vysoký blonďák s čírem uprostřed hlavy a po stranách vyholenými vlasy. Jeho oči byly čokoládové barvy a jeho úsměvu by podlehla kdejaká dívka. Jedinou překážkou bylo, že Mike se hrdě hlásil ke své homosexualitě. Právě proto, že je gay, staral se o sebe velmi dobře, a jak mu často přátelé říkávali, jeho tvář byla hladká jako dětská prdelka, až na pár vousů na bradě, které byl líný si pravidelně holit. A právě Mike teď se s našpulenými rty opíral o auto a čekal na sestřenice, které se, pro něj po nekonečné době, objevily na terase a rychlými kroky sbíhaly za ním k autu.
„To je dost, že jdete, čekám na vás už celou věčnost,“ rozčílil se na oko Mike, když obě dívky konečně došly až k němu. Jako správný gentleman na ně čekal s připraveným autem. Vlastně tak trochu dělal garde oběma, a stěžovat si nemohl. Obě dívky se na něj jen nevinně zaculily a zamrkaly dlouhými řasami, a případná pohroma byla zažehnána jako vždy.
„Nemůžeš čekat, že tohle,“ ukázala Sofie důležitě na sebe, „se stane během chvilky. Chce to čas.“ Všichni se hlasitě zasmáli, Mike přidal pár nemístných poznámek a společně nasedli do auta a za stálého klábosení společně vyrazili ke škole, kde se v obrovské tělocvičně celá sláva odehrávala. Parkoviště už bylo plné aut různých barev a značek, a přes jeho prostranství se trousily davy krásně nastrojených studentů. Dívky si držely sukně, aby si je náhodou nějakým neopatrným krokem neponičily a kluci se zarputile snažili, aby z jejich výrazu nebyla znát ani špetka nadšení pro takovou věc, jako je hloupý školní ples. Přesto se nedalo přehlédnout, že nejeden z nich rád trávil svůj večer právě tady. Těžko domýšlet, kolik z nich tu dnes je, aby navázalo vztah s nějakou dívkou, a těžko soudit, kolik těch vztahů nakonec vyjde. Pravdou zůstává, že něco tak kouzelného, jako je dnešní ples, vždy bylo příhodnou akcí, na které se nejedna z přítomných dam nechala velmi ráda očarovat.
Vedení školy si letos dalo velmi záležet na výzdobě. Vše ladilo do podzimních barev, osvětlení sálu zajišťovalo jen pár lampionů visících ze stropu a lamp, které vedly po obvodu celé tělocvičny. Ze stropu byly rozvěšené barevné girlandy ve tvaru dubových lístků, a v samém středu byla umístěna i stříbrná disko koule, která po všech přítomných házela barevná světýlka. Všechno vypadalo naprosto dokonale, i živá kapela byla lepší, než v předešlých letech.
„Dámy, smím vám donést něco k pití?“ Pronesl s mírným úšklebkem Mike, zatímco se ukláněl, aby podtrhl zdánlivý dojem gentlemana.
„Zajisté, pane.“ Vrátila mu Holly úšklebek, nepatrně si nadzvedla sukni a uklonila se, jak se na pravou dámu sluší a patří. Oba se pak začali smát a Sofie vedle nich jen vrtěla pobaveně hlavou. Když Mike doslova odhopsal ke stolu s občerstvením, otočila se na svou sestřenici. „Dojdu se podívat za Deb, nevadí?“ Pousmála se na Holly provinile, jako by si snad vyčítala, že tady svou sestřenici nechá samotnou. Samozřejmě věděla, že si Holly se spolužáky ve škole příliš nerozumí, a že kromě pár slov se s žádným z nich dneska bavit nebude, proto jí bylo více než hloupé odejít a nechat ji napospas ignorujícímu davu. Na druhou stranu znala svou sestřenici a její uvažování. Holly jí v zábavě bránit nebude.
„Jasně, zlato, jen se bav. Od toho tady dneska jsme, ne?“ Vrátila jí úsměv, a víceméně nakonec musela blondýnku za vlastní zábavou odehnat. Tohle byl jejich večer, obě si jej měly užívat podle svých představ. Vlastně to tak trochu byl spíše Sofiin večer. Poprvé tu byla jako studentka Gordon Collage a ne jako doprovod své o rok starší sestřenice. Měla tu svoje přátele a mohla se tak naplno oddávat zábavě přesně tak, jak to měla ráda. Holly bylo jasné, že se Sofie bude snažit protančit celý večer a zastavovat se jen na okamžiky nezbytné proto, aby si odskočila, došla se napít nebo prohodila pár slov s někým, kdo o bujarou zábavu na parketě nestojí. Byla Hollyiným pravým opakem.
Jakmile odešla, Holly zůstala stát sama na okraji tělocvičny, odkud se pouze rozhlížela po účastnících plesu, kteří se všichni dobře bavili. Mike se zaseknul u občerstvení s jedním ze svých přátel, který se také jako jeden z mála veřejně hlásil ke své homosexuální orientaci, a kterého měl Mike už dlouhou dobu rád. Holly mu to rozhodně nechtěla kazit svou přítomností. Stála tam sama a rozhlížela se po lidech kolem. Všichni vypadali tak šťastní, páry tančily na provizorním parketu, skupinky holek i kluků postávaly podél celého sálu a bylo na nich vidět, že si postupující večer dokonale užívají. Kapela hrála známé a oblíbené písně, které si každý rád prozpěvoval bez ohledu na to, jestli zní falešně, nebo ne. Nikoho v tu chvíli nezajímalo, jestli omylem šlápne druhému na nohu při tanci, jestli vylije trochu pití na podlahu nebo jestli mu upadne kousek jednohubky. Všichni se prostě bavili, dokonce i Alice Williamsová, která za normálních všedních dní ráda hrála svou roli gothik girl. Někdo by si mohl myslet, že právě ona bude něčím takovým, jako je podzimní ples, pohrdat, ale teď tam stála v krásných modrých šatech sahajících až na zem, vlasy měla načesané do krásného, spleteného copu, a na rtech jí pohrával všudypřítomný úsměv. I Alice měla doprovod v podobě ragbyového kapitána Steva Brookena. Holly si připadala osamělá. Tak, jako vždy předtím, byla nucena sledovat šťastné a zamilované lidi všude kolem ní. Bylo to nepříjemně deprimující, a bylo to to jediné, co jí kazilo atmosféru celého večera. Očima bloudila po celém sále, a na rtech se jí usadil mírný úsměv, když v davu zahlédla Sofii, která si to nadšeně užívala na parketu se svými přáteli. Její pohled nakonec však upoutal někdo úplně jiný. Byl tam. Ani nedoufala, že by přišel, ale byl tam. Na sobě měl dobře padnoucí černé sako, bílou košili a černou kravatu. Na očích se mu třpytila zlatá karnevalová maska. Trochu překvapeně zamrkala, když si všimla jeho pohledu. Sledoval ji stejně tak, jako ona sledovala jeho. Možná jen nemohl uvěřit tomu, že se opravdu dívá právě na ni, dnes večer vypadala jinak než obvykle. Nebyla tou šedou myškou, která všude zapadne bez povšimnutí, spíš naopak. I když by si to Holly nikdy nepřipustila, v davu lidí zářila i ona. A to samé se dalo říct i o něm. Než se však stihla ponořit do jeho hlubokého pohledu, někdo jí zlehka poklepal na rameno.
„Holly? Ahoj,“ ozvalo se jí za zády, a zrzka byla nucena přetrhnout oční kontakt s profesorem Hollowayem.
„Ahoj Glene,“ pousmála se nakonec na ryšavého kluka se zelenýma očima, který stál před ní. „Děje se něco?“ zeptala se ještě, když viděla výraz v jeho tváři. Přes rameno se ohlédla zpět za profesorem, ten už byl však dávno ponořený do rozhovoru s jednou z profesorek. Holly už jej nezajímala.
„Myslíš, že bych tě mohl o něco poprosit? Dneska tady mám fotit, ale zapomněl jsem si náhradní adaptér k foťáku. Myslíš, že bys to mohla vzít na chvíli za mě? Vím, že to s tímhle typem umíš. Prosím Holly, bude to jen půlhodinka. Slibuju.“ Holly znala Glena z kurzu fotografování, který společně loni navštěvovali, a jelikož stejně neměla nic lepšího na práci a pomáhat lidem v nouzi byla její přirozenost, nakonec souhlasně přikývla. Vzala si od něj drahý přístroj a po krátké instrukci, co má vlastně fotit, se vydala do bavícího se davu, aby ty šťastné tváře mohla nejen pozorovat, ale i zvěčnit na fotografiích. Měla pocit, jako by se někdo tam nahoře doopravdy vyžíval v jejím trápení. ‚Sakra rozbil se mi foťák, kdo by to za mě tak mohl vzít? No jasně, proč ne Holly, stejně tu o ní nikdo nestojí, tak tu aspoň nebude stát jako kůl v plotě a bude něčemu užitečná. Beztak by se chudinka trápila pohledem na ostatní, kteří o ni ani trošku nestojí, chytla by ji deprese nebo něco podobného, a to jistě nikdo nechce.‘ Holly sama v sobě nadávala na celý svět a prodírala se mezi lidmi, snažila se zachytit co nejlepší snímky, aby všichni měli na dnešní den krásné vzpomínky. A dařilo se jí to. Fotografování bylo jejím koníčkem už od dětských let. Svůj první foťák dostala k desátým narozeninám, a od té doby jej nedala z ruky. Jestli byla Holly v něčem opravdu dobrá, bylo to právě focení. Pravda, dneska by nejradši odhodila fotoaparát někam hodně daleko a předstírala, že nemá ani ponětí, jak se zapíná, nebo sundává krytka z objektivu, ale co, opravdu bude alespoň maličko užitečná, i když ne tak úplně ve svůj prospěch.
„Taky fotku, pane profesore?“ Zeptala se nesměle, když došla až k osobě, kterou ještě před chvíli jen mlčky obdivovala zpovzdálí. V tuhle chvíli stál u stolu s občerstvením opět už zase sám, a Holly na chvíli zalitovala, že má dnes každý na očích masku. Chtěla vidět jeho krásnou tvář.
„Myslím, že zrovna moje fotka nebude nikoho zajímat, Holly.“ Přesto, že tón jeho hlasu zněl lehce lhostejně, pobavený úsměv vypovídal o pravém opaku. Byl tak okouzlující i ve své lhostejnosti.
„A já myslím, že byste se divil.“ Tváře jí lehce zrůžověly. Sama by jeho fotku ráda vlastnila, přišlo jí však trochu hloupé o ni žádat a teď měla perfektní příležitost zvěčnit jeho dokonalost.
„Když jinak nedáte,“ usmál se Alex nakonec, a zaujal neutrální pózu, ve které byl ochoten nechat se vyfotit. Holly nastavila foťák proti němu a stiskla spoušť. Síla blesku je oba na chvíli naprosto oslepila, a když Holly zmizela bílá světýlka před očima, akorát na displej problikla právě pořízená fotografie.
„Asi je to rozmazané,“ zamračila se, když fotku zahlédla, a automaticky přejela prstem po zdánlivém fleku za profesorem. Zrovna jeho fotka! Když fotka zmizela a jí se na displeji objevila špinavá prkna tělocvičny, stiskla zelenou šipku, která ji okamžitě propustila do složky právě vyfocených snímků. Černá obrazovka se změnila v obrázek. Holly opět prstem přejela po displeji fotoaparátu, aby se ujistila, že to, co tam vidí, není jen šmouha. Přistrčila aparát blíž k obličeji a zaostřila pohled na snímek, v tom okamžiku se jí roztřásly ruce a přístroj spadl na zem. To, co viděla, nemohla být skutečnost.
„Holly, jste v pořádku?“ Alex se sehnul a zdvihl přístroj ze země. Právě se jej chystal prohlédnout pro případné škody, když jeho pozornost upoutala fotka na displeji stejně tak, jako před krátkým okamžikem ji. Jejich vyděšené pohledy se střetly. „Jak jsi to udělala?“ Jeho pohled byl najednou nejen vyděšený, ale zároveň i velmi přísný, a profesor v tu chvíli zapomněl na slušné vychování a etiketu. Chytil ji za zápěstí a trochu s ní zatřásl, aby se dočkal rychlejší odpovědi. „Slyšíš? Jak jsi to udělala?! Co je to sakra za hloupé vtipy?“ Holly ho ještě nikdy neviděla tak rozčileného. Naštvaně si strhnul masku z očí, a zrzka teprve teď mohla pocítit opravdovou sílu jeho rozčilení.
„Já nic neudělala. Nevím, o čem to mluvíte.“ Konečně měla pocit, že se zase může nadechnout, že už překonala počáteční šok. Vytrhla ruku z jeho sevření a ustoupila o pár kroků dozadu. Začínala se ho bát.
„Dlužíš mi vysvětlení!“ Zaburácel hlasitěji, než původně plánoval, a upoutal tak na dvojici nechtěnou pozornost, ale ani to mu nezabránilo v tom, aby se opět pokusil chytit Holly za ruku. Ta však ucukla a ustoupila ještě dál.
„Už dávno jsem věděla, že se s vámi něco děje. To vy dlužíte vysvětlení mně, pane profesore!“ Nenechala se ovládnout svým zaskočením, a přeladila na jeho tón. Byla rozhodnutá, že tentokrát se nenechá odbýt falešnými výmluvami.
„Teď mě dobře poslouchej,“ přistoupil těsně až k ní, „tu fotku vymažeš a zapomeneš na to, co si tam viděla, rozumíš?“
„Nebo?“ Nenechala ho pořádně ani domluvit, a přestože jí děsil, nepohnula se ani o píď. Možná v sobě měla daleko víc odvahy, než si myslela. Už jednou ji ošklivě odbyl a ona se znovu nenechá. Kolem něj se něco děje. Něco, co nikdo jiný, než on, nechápe a do čeho se Holly chtě nechtě zapletla. Musí jí vysvětlit, oč tu běží, protože jinak nepřestane pátrat, dokud na to sama nepřijde.
Alex Holloway se nepatrně narovnal a přísně se jí zadíval do očí. „Nebo můžeš zapomenout na zápočet z mého předmětu.“ To nemohl myslet vážně. Opravdu jí vyhrožuje? Opravdu je tak ubohý? Místo, aby jí podal vysvětlení, snaží se jí zahnat do kouta a myslí si, že to tak nechá být? Tak to teda ne. Jen naštvaně a nevěřícně zakroutila hlavou a tak rychle, jak jen jí to podpatky dovolovaly, utekla z tělocvičny ven. Potřebovala na vzduch. Nechala za sebou zaklapnout dveře bočního východu a rozešla se pár metrů od budovy. Rozklepanýma rukama vytáhla z kabelky krabičku cigaret a jednu si zapálila. Až teprve potom našla odvahu se na snímek opět podívat. Chvíli počkala, než se fotka načetla. Byl na ní profesor, usmívající se přímo proti objektivu, ale nebyl tam sám, a to i přesto, že v době, kdy byla fotka pořízena, tam stáli jen oni dva. Teď už si byla Holly jistá, že to není pouze rozmazaný flek. Kousek za Alexem, stínem zahalená, stála jakási postava. Při bližším pohledu mohla Holly vidět, že je to muž ve vojenské uniformě, který v ruce svíral zbraň. Na košili měl pár zaschlých skvrn, které vypadaly jako krev, a jakoby se vznášel, nestál nohama pevně na zemi. V mrtvých očích měl výraz naprostého děsu, z kterého až běhal mráz po zádech. Otázka nezněla, kdo muž je, ale kde se tam vzal.
Jak se může v sále plném lidí jen tak z ničeho nic objevit tak nápadně vypadající muž, aniž by si ho nikdo jiný nevšiml? A i kdyby si ho nikdo nevšiml, tak jak se dalo vysvětlit to, že vypadá spíše jako stín, než jako opravdový člověk? Nebo jak se dá vysvětlit to, že se vznáší a proč ho neviděl nikdo jiný než Holly? I když vlastně, ona ho přeci neviděla, jen ho vyfotila. Existovalo pro to vůbec nějaké racionální vysvětlení?
Holly projel mráz a rozhodně to nebylo jen tím, že stála na chladném vzduchu v šatech na ramínka. Ačkoliv nemusela, nehodlala Alexe vystavovat otázkám od někoho dalšího, proto jen zmáčkla tlačítko delete a sledovala, jak fotka mizí.