S vůní moře - kapitola 4

Shlížel jsem na ni a v duchu se ptal sám sebe, jak je možné, aby někdo, kdo vypadá tak nevinně jako ona, dělal taková zvěrstva. Vybavoval jsem si aroganci, s jakou se chovala, ale nyní po ní nebylo ani stopy. Teď přede mnou klečela se svázanýma rukama, tváře měla zbrázděné slzami a na zádech rudé švihance, ze kterých sem tam prosakovala krev. Pustil jsem ji a posadil se zpátky. Gestem jsem poslal Rika pryč a ten se s mírnou úklonou poslušně vzdálil.

„Jak se jmenuješ?“ Tohle jsem nevěděl. Nějak mi ji nikdo nepředstavil a já měl v té kobce jiné starosti, než se řídit protokolem.
„Amélie.“ Jo, na něco takového jsem ji odhadoval.
„Ode dneška budeš Friga.“
„Nebudu!“ odsekla mi ostře. „Nejsem tvůj majetek …“
„Ale jsi!“ Zarazil jsem ji hned ze začátku. „Pro tvoji informaci, Frigo, patříš mi! Jsi moje odměna za pobyt v tý díře a já si ji hodlám vybrat do poslední kapky tvojí krve!“ Neušlo mi, jak se zachvěla, ale pak se ovládla.
„Nic jsem ti neudělala, ne?“ ohradila se tiše se sklopenou hlavou.
„V tom se spolu neshodnem, děvče!“ odvětil jsem studeně. „Ale na tvém názoru stejně nezáleží.“ dodal jsem věcně. „Tak si na to koukej zvyknout.“ Hodlal jsem ještě pokračovat, ale odhrnul se závěs a objevil se Tomas.

„Co je?“ Okamžitě jsem byl ve střehu, protože jeho ustaraný pohled nevěstil nic dobrého.
„Už jsou tady, můj pane.“ Bylo mi jasné, koho tím myslí.
„Byli rychlí.“ procedil jsem mezi zuby uznale. Když jsem si představil, že museli zburcovat svá vojska, nalodit je, a objevili se tu skoro ve stejnou dobu jako my, tak jsem strýci v duchu vzdal hold.
„Lord Lothar trvá na setkání s vámi, pane.“ Tomas se tvářil nešťastně. Chápal jsem ho. Jeho povinností bylo postarat se o to, aby mě teď nikdo nerušil, a tohle bral jako své osobní selhání.
„To je v pořádku, chlapče! Nemůžeš za to!“ ujistil jsem ho takřka vesele. Znal jsem otcova bratra natolik, abych věděl, jak neodbytným dokáže být. „Přiveď ho sem! A postarej se, ať sem někdo donese víno pro něj a taky něco k jídlu!“
„A co bude s ní?“ Kývl směrem k Amélii. Ta stále ještě klečela se skloněnou hlavou, ale neušlo mi, jak špicuje uši. Nechalo mě to zcela klidným, protože jsem věděl, že naší řeči nerozumí.
„To není tvoje starost!“ odbyl jsem ho příkře a on pevně stiskl rty. „Dojdi pro strejdu Lothara!“ vybídl jsem ho, když se k ničemu neměl a jen soucitně civěl na tu holku.
„Jak poroučíte, pane!“

„Zvedej se!“ zavrčel jsem na Amélii a pomohl jí vstát. S jemností jsem si hlavu nedělal. Postrčil jsem ji do kouta stanu. Nečekala to, klopýtla a dopadla přímo na obličej, protože s rukama za zády tomu nemohla nijak zabránit.