S vůní moře - kapitola 3

Když mě odvázali, tak jsem se ihned sesunula k zemi, což vyvolalo smích okolostojících mužů, který jsem však vnímala jen matně. Zaťala jsem zuby, abych potlačila slzy, které se mi neodbytně draly do očí. To pokoření bylo mnohem horší než ta bolest. Ten samý muž, který mě sem přivedl, mě popadl za paži a vytáhl na nohy. Zasyčela jsem bolestí, ale on to ignoroval. Zase mě táhl k tomu stanu. Netušila jsem, co se mnou jeho majitel zamýšlí, ale bylo mi jasné, že mě poznal. A to je zlé! Hodně zlé.

Seděl v křesle s pohárem v ruce a na rtech mu pohrával sotva patrný úsměv. Strážný mě srazil na kolena, až se mi zajiskřilo před očima. „Pěkně vítám, paní!“ pozdravil mě ten rudovlasý škodolibě.
„Potěšení není na mé straně.“ odpověděla jsem tak hrdě, jak jen jsem byla ve svém stavu schopna.
„To se ti ani nedivím!“ ušklíbl se na mě. „Co tady děláš?!“ Mlčela jsem a on kývl na toho chlapa za mnou. Vzápětí mi v hlavě zazvonilo, protože jsem dostala políček, až mi hlava poskočila.
„Znova. Stejná otázka.“ Co jsem mu měla odpovědět? Lhát jsem nechtěla, ale za pravdu bych dostala jen další bití. „No, jak chceš!“ Kývl na mého strážce.
„Ne!“ vyhrkla jsem zprudka. Představa dalšího bičování se mi ani v nejmenším nezamlouvala. „Mám, vlastně měla jsem tu někoho.“ odmlčela jsem se a doufala, že mu to bude stačit a nebude se pídit po podrobnostech.
„Hloupá ženská, přesně jak jsem si myslel.“ Jeho slova bolela stejně jako rány na mých zádech. „Panenka chtěla zjistit, jestli panáček přežil, aby věděla, jestli si může užívat s jinym, co?“
„Chtěla jsem se s ním alespoň rozloučit!“ vyštěkla jsem na něj a dostala pohlavek, až jsem málem políbila zem.
„Sentiment už napáchal hodně škody, holka!“ odvětil ten tyran pobaveně, ale pak zvážněl. „A ani ty nebudeš výjimkou!“
„Chcete mě snad popravit?“ otázala jsem se staženým hrdlem.
„Kdepak!“ Zasmál se tak, že mi z toho přeběhl mráz po zádech. „Hodlám tě vzít sebou. Ze staré známosti!“ Trhla jsem sebou, jako by mě udeřil.
„Vy víte, kdo jsem?“ Houpá otázka, ale musela jsem se zeptat.
„Byla jsi tam, když mě mučili. Smála ses mému utrpení. Povzbuzovala jsi mé katy …“
„Tak to ale nebylo!“ přerušila jsem ho neuctivě a dostala za to další políček, ale nenechala jsem se zastrašit. „Ano, byla jsem tam, ale …“
„Mlč!“ zařval vztekle a zvedl se. Přistoupil ke mně a popadl mě za bradu. K mé hrůze se ke mně sklonil a já si mohla prohlédnout jeho oči zblízka. Jako bych hleděla do bezedné propasti nebo do tváře samotné smrti. „Nestojím o tvoje lži, jasné?“ sykl na mě koutkem úst. „A já už se postarám, abys ochutnala svoji vlastní medicínu!“

Na to se nedalo nic říct. Nenávist z něho přímo čišela a já mu ji nemohla mít za zlé. Opravdu jsem byla u toho, když ho týrali. Nezbývalo mi než doufat, že se časem uklidní aspoň natolik, aby mě nechal to vysvětlit. Jenže se toho také nemusím dožít!