S vůní moře - kapitola 2

Svlékl jsem si špinavou tuniku, zběžně se opláchl v ledové vodě a s požitkem na sebe natáhl čisté oblečení. Pak jsem se posadil do křesla a zvolna upíjel víno, které mi přinesl můj panoš. „Budete si ještě něco přát, můj pane?“ zeptal se, zatímco kontroloval, jestli je vše, jak má být. Je to opravdu svědomitý kluk!
„Až skončej s tou holkou, ať ji sem přivedou!“ nařídil jsem suše.
„Jak poroučíte!“ S mým oblečením v rukou zamířil ven, ale na prahu zaváhal.
„Tak co máš na srdci?“ optal jsem se ho klidně.
„Proč to bití, můj pane?“ Bezděky otočil hlavu směrem k místu, odkud se ozývaly nepříjemné mlaskavé zvuky a hlasité sténání. „Vždyť nic neudělala, ne?“
„Znám dobře tyhle supy, chlapče! Motají se kolem bojišť a okrádají mrtvé! Svoje i cizí! Jak myslíš, že přišla k tomuhle, co?“ Ukázal jsem mu jemně cizelovanou dýku, jejíž rukojeť byla zdobená zlatem. Stejně tak i pouzdro.
„Může být přece její.“ navrhl nesměle a trhl sebou, když se ozval hlasitý výkřik. Zřejmě tahle rána sedla líp, než ty ostatní.
„Jistě. Za předpokladu, že místní ženy nosí zbraně a účastní se bitev!“ odvětil jsem sarkasticky. „Vzpamatuj se, Tomasi!“ vyzval jsem ho nekompromisně, protože jsem znal jeho slabost pro knihy a staré příběhy. „Tohle nejsou legendy, ale normální život!“ Nevypadal, že bych ho přesvědčil, ale už nijak neprotestoval. Poklonil se mi a odešel si po svých.

Právě jsem si prohlížel na stole rozloženou mapu, když se objevil můj pobočník. „Jak jsme na tom, Lognare?“
„Dobře!“ Usmál se na mě. „Ztráty máme, ale zvítězili jsme!“ Přikývl jsem, protože jsem ani nic jiného nepředpokládal. Koneckonců, vždyť jsem tam byl také, že ano?
„Ať si muži pořádně odpočinou! Chci tu díru vypálit do základů!“
„Ale budeme si muset pospíšit, Dirku!“ přešel k tykání, které si mohl dovolit, protože jsme spolu vyrůstali. „Jakmile sem dorazí zbytek Rady, tak nám to nedovolej!“ dodal posmutněle.
„Tak to abychom sebou zítra hodili, ne?“ oplatil jsem mu úsměv.
„Abych nezapomněl, pane, Rik vám vzkazuje, že už jsou hotovi!“ Vrátil se zase k formálnímu stylu.
„Sem s ní!“

Už jsem se těšil, jak si s ní popovídám. Zatraceně dobře jsem věděl, kdo to je a kde jsem ji potkal. A taky co tam dělala. A do konce svých dnů si budu pamatovat ten její smích! Tohle je jen závdavek, děvenko! Jenže tohle přece nebudu vysvětlovat Tomasovi. Ještě by si myslel, že se chci mstít ženě a s tím by ta jeho romantická dušička měla dozajista problém. Já o iluze přišel už dávno, takže s tím problém nemám. Patří k nim a ponese následky za to, co mi udělali. Navíc, byla u toho, když mně lámali ruku i u toho, když mě bičovali, tak nač bych měl brát ohled na to, že je to žena? Víc by se mi sice zamlouvalo dostat do rukou jejich krále nebo rovnou někoho z těch katů, ale to bych toho chtěl příliš. Musí mi stačit ona. A taky bude!