Sutter Creek Part 2.

Tma zahalila celou mou mysl. Snažila jsem se ze všech sil nějak vyhodnotit informaci, které se mi právě dostalo. Nechtěla jsem otevřít oči, dokud si nebudu jistá, že dokážu reagovat racionálně. Ale proboha, to snad nemohl myslet vážně? Co čeká? Že mu ten blábol uvěřím? Že snad teď půjdu domů, pustím si Stmívání a budu si představovat, jak se s ním budu prodírat životem, zatímco mě budou napadávat stíny jeho zvráceného osudu? Já přece nejsem pitomá naivka. Nejsem jedna z těch holek, co skočí na každou pitomost, kterou jí někdo nakuká. Na druhou stranu se ve mně ale klube červíček pochybností, co mi našeptává, proč by si dospělý chlap vymýšlel takový hlouposti. Dá se na něco takového vůbec racionálně reagovat?
„Dobře.“ Hlesnu a poodstoupím od něj. „Čekáš, že ti tohle budu věřit?“ Odvážím se pomalu otevřít oči. Pohled směřuju k zemi. Nemám chuť se na něj koukat nebo spíš nemám chuť se nechat ovlivňovat jeho neodolatelným kukučem. Pokaždé, když se na mě podívá, všechno se ve mně sevře.
„Podívej se na mě.“ Zašeptá. Jeho hlas zní jakoby ochraptěle. „Tak to udělej!“ Zahřmí o poznání přísněji a mě nezbývá nic jiného, než zvednout pohled. Znovu se ve mně všechno seřve. Srdce se mi rozbuší a já automaticky ustoupím o pár dalších kroků dozadu, kde se zarazím o padlý strom. Zavrávorám, ale ustojím to. Obraz, jenž se přede mnou naskytne, jsem ani v nejmenším nečekala. Svaly na rukou, které mu vystupují zpod trička, jsou pevně zatnuté plné tlustých modrých žil, dlaně svírá v pěst a ztěžka oddychuje. Jindy tak nádherné modré oči jsou teď doslova zalité krví. Není rozeznat, jestli má duhovky nebo zorničky, jsou prostě rudé a zírají na mě jako bych byla kus masa, který je potřeba sežrat. Dle jeho zaťatých pěstí lze soudit, že ho stojí spoustu sil, aby to neudělal.
„Fajn,“ vykoktám ze sebe. „Přestaň dobře, nech toho. Věřím ti!“ Strašně se snažím neznít rozrušeně, ale jak sama dobře vím, nejde mi to. Jsem v šoku. Není to ani o tom, že bych se ho bála. Nebojím se, vždyť pokud by mi chtěl ublížit, dávno by to udělal. Tohle je ale něco, co se nevidí každý den. Co popírá cokoliv, co jsem do té doby zažila. Svět, v němž žiju, je realita a v realitě nic takového není. Existují samozřejmě různé konspirační teorie, více či méně důvěryhodné ale démoni? Opravdový démoni?
„Nechtěl jsem tě vyděsit.“ Během chviličky je to zase TEN Sutter. Krásný, sexy chlap a ne hnusný odpudivý monstrum. „Stejně by si po mě ale chtěla důkaz. Dal sem ti ho hned.“ Vítězoslavně se ušklíbne, jak kdyby právě vynalezl lék na rakovinu.
„Nevyděsil, jen sem v šoku,“ promnu si unaveně oči, spíš získávám čas. Snad poprvé v životě, nevím, co mám říct. Opravdu málokdy se mi nedostává slov. „Mohl by si teď prosím tě jít. Chtěla bych být sama.“
„Aileen, prosím tě, neposílej mě pryč. Asi jsem to přehnal, promiň, ale pojď si o tom trochu promluvit.“ On mě prosí? Ten drsný nepřístupný chlap, mě prosí? „Poslyš, Suttere, právě si mi tady předvedl a dokázal, že věci, o kterých jsem si myslela, že neexistují – jsou. Tak si prosím tě seber to svoje bububu a jdi. Pokud si toho vůbec schopnej, respektuj moje přání!“ Ani nevím, kde se ve mně vezme ta dávka vzdoru s ohledem na to, co přede mnou před chvílí stálo, se mi to zdá až nemožné. Já ale prostě vážně potřebuju být sama.
„Dobře, ale kdyby sis to rozmyslela, zavolej.“
„A kam?“ Podívám se na něj nechápavě. „No do větru.“ Zasměje se a najednou přímo před mýma očima zmizí. Jakoby nic. Prostě je pryč a zůstane po něm jen drobný obláček kouře a smrad spáleného masa. Super, tohle je na mě už vážně trochu moc.
Ten večer jsem tam strávila ještě několik hodin, zírala do písku a snažila se něco vymyslet. Vymyslet nebo nevymyslet, co já vím. Výsledkem toho všeho ale vlastně nebylo vůbec nic. Chtěla jsem se nad tím zamýšlet, chtěla sem přijít s nějakým řešením, vyvrátit sama sobě, co sem tam viděla, ale nešlo to. Nemohla jsem si namlouvat, že se to nestalo. Zároveň jsem ale nemohla jen tak, tak rychle, připustit, že se to opravdu děje. Jedno jsem si ale připustit dokázala. Pokud mezi námi, obyčejnými lidmi, vážně žijí démoni a možná i různé jiné potvory, ráda o tom vím. Od malička mě přitahovalo nadpřirozeno, duchové, upíři a podobné věci. Ráda jsem o tom četla, sledovala dokumenty nebo si vyhledávala informace na internetu. Nikdy ale nikdo nepřišel s natolik věrohodným důkazem, že bych tomu dokázala plně uvěřit. Já ho právě dostala, a ačkoliv je pro mě neskutečně těžké se s tím smířit, je skvělé být informovaná.
Z neustálého počítání větviček a kamínků na písčité pláži kolem jezera mě za těch pár hodin pekelně pálily oči, navíc slunce zapadlo a já tak trochu dostala strach setrvávat dál sama uprostřed lesa. I když si dost často hraju na hrdinku, jsem strašpytel. Odebrala jsem se domů a uložila do postele. Hodlala jsem ten zážitek zaspat. Až se ráno probudím, zase se na to budu koukat trochu jinak. Moje máma vždycky říká, že je ráno moudřejší večera a já jí po tak náročném dni musím dát za pravdu.
„Aileen! Aileen! Jsi tady.“ Oh, jak si vtipná, má drahá matko. Už chvilku mi u snídaně mává rukou před očima ve snaze mě přinutit jí poslouchat. Vypráví jednu ze svých školních historek, snad něco o tom, jak se děti vozili na tabuli nebo možná tu, jak po sobě házeli masové koule v jídelně, mě se ptejte. Svou maminku nadevšechno miluji, ale občas ji prostě nedokážu poslouchat. V době svojí největší puberty, jsem si dokonce strkala špunty do uší, kdykoliv se ke mně přiblížila, abych neslyšela ani jedno slovo, co vypustí z úst. Zpětně si ale myslím, že to bylo spíš proto, abych jí vytočila.
„Aileen, právě není dostupná, zkuste prosím zavolat později.“ Opáčím s úšklebkem a ukousnu kousek toustu se šunkou, co mi připravila. „To vidím.“ Zavrtí hlavou a podrbe se ukazováčkem na velkém nose. Fakt sem ráda, že sem ho po ní nezdědila. „Co je to s tebou dneska? Stalo se ti něco?“ Konečně začnu brát její přítomnost na vědomí. Tváří se ustaraně a tak, i když bych ji chtěla opravdu ignorovat, zželí se mi jí.
„Ne mami, nic mi není, jen sem šla včera pozdě do postele. Znáš mě, jsem noční ptáče.“
„Měla by ses konečně naučit chodit spát brzo. Tohle tempo dlouho nevydržíš. No nekoukej tak na mě, sem tvoje matka a vždycky ti budu radit.“ Zašklebí se. Někdy mě až šokuje, jak dokonale ve mně umí číst. „Vezmi si aspoň jeden den volno, potřebuješ to. Anebo, si najmi aspoň ještě jednu servírku nebo..“
„Nebo servíra viď mami,“ zasměju se a uhnu před pohlavkem, co mi chce vlepit. „Nějak to vymyslím, slibuju, teď už ale musím běžet. Tak buď na ty děti hodná.“ Dám jí pusu na tvář a zmizím dřív, než stihne nějak zaprotestovat. Myslí to vážně dobře, jen prostě momentálně ale vůbec neví, co se mi honí hlavou. Ačkoliv mezi námi funguje nějaké to mimosmyslové vnímání, tohle by nejspíš vůbec nikoho nenapadlo. Jak by taky mohlo.
Pro jednou jsem nechala auto na příjezdové cestě a vydala se pěšky. Globálně vzato, chodím pěšky moc ráda, ale co jsem tady, nezbývá mi na to moc času. Dnešní ráno ale potřebuju prostě do hlavy přísun čerstvého vzduchu a taky trochu nikotinu. Pomalu potahuju ze zapálené cigarety a ani pořádně nevnímám ulice, kterými procházím a lidi, co míjím. Nezajímají mě. Jakmile mám tuhle svoji „dejte mi pokoj“ náladu, nepřipouštím si nic. Nahodím naprosto nepřístupný výraz a jen málokoho by při pohledu na mě, napadlo, oslovit mě. To bych jim taky radila.
„Sakra, kde to sem.“ Znenadání se ocitnu ve slepé uličce. Smrdí to tam močí a všude po zemi je voda, ve které se válí staré noviny. Není to zrovna místo, kde bych chtěla být. Nejspíš jsem to se svou nepřítomností trochu přehnala. Měla jsem dávat pozor na cestu. „Ach, Suttere, Suttere.“ Povzdechnu si.
„Copak?“ Ozve se mi za zády a já se div neudusím kouřem, co sem právě vtáhla do plic.
„Sakra, co tady děláš!!“ Otočím se rychle a on proti mně stojí v černých džínách a bílém trochu průsvitném triku, s naprosto nevinným výrazem ve tváři. „Máš vůbec ponětí, jak strašně si mě vyděsil!!“ Praštím ho vztekle do hrudi a on se jen zasměje.
„Tak mě nemáš volat.“ Nahne hlavu trochu na stranu a dokonale mlsně si mě prohlíží.
„Volat? Já tě přece nevo…,“ Zarazím se v půlce věty, jasně, říkal, ať zavolám do větru, až ho budu chtít vidět. Upřímně, takhle brzo sem to ještě neplánovala. „Už nic neříkám.“ Dodám.
„Hele, já vím, že je to zase šokující. Že sis do teď asi nejspíš ani v tom nejhorším snu nedokázala představit, že někdo jako já existuje. Ale světe div se, existuje. A ty se s tím prostě budeš muset nějak poprat. Nezáleží na tom, kdy nebo jak. Prostě musíš.“
Dělá si srandu? Jak to semnou mluví? „A to jako proč?!“ Odseknu. Nesnáším, když mi někdo říká, co a jak mám dělat. Co musím nebo nemusím. Jsem svéprávný člověk, mám vlastní hlavu a budu za sebe rozhodovat sama. Není to vždycky jednoduché a tu a tam člověk prostě potřebuje radu ostatních, ale tohle není rada. To je povýšenost a přechytralou.
„Protože už to víš.“ Zase se ušklíbne. Bože, jak já nesnáším to, jak se pořád ušklíbá! Arogantní sebestředný vůl. „Jednou si tu informaci dostala a já ti jí z hlavy vymazávat nebudu. Takže ať chceš nebo ne, poprat se s tím musíš.“ A ještě má pravdu! Nesnáším ho!
„Skvělý ještě něco nebo se s tím můžu jít v klidu prát? Když musím tak musím ne.“ Ušklíbnu se taky, aby věděl, jak nepříjemná tahle jeho arogance je. Nejlepší obrana je útok, no ne? Než stihnu otevřít pusu k dalšímu protestu, sevře mi bradu v dlani a pevně ji stiskne. Jeho pohled se začíná měnit. Jiskřičky pobavení a hravosti, které sem v něm ještě před malou vteřinkou mohla rozeznat, jsou pryč. Svou drzostí jsem to přepískla a on začíná být naštvaný. Zřetelně vidím, jak se mu na pažích pomalu zvýrazňují žíly, a v koutku očí se objevuje krev. Tolik sem toho snad neřekla ne?
„Suttere, počkej. Zastav to, tohle nedělej.“ Nemám ponětí, jestli se mě jen snaží vyděsit, abych si dala příště pozor na pusu nebo jestli sem ho opravdu tak naštvala. Mezi tím je tak tenká hranice a já ho ještě neznám natolik, abych to byla schopná odhadnout. „Klid, no tak. Omlouvám se. Klid.“ Opatrně zvednu ruce, položím mu je na tváře a zlehka, konejšivě ho hladím palci přes pár dní neholené strniště. „Pššt.“ Zašeptám ještě, když se v ten samý okamžik ozve pár mužských hlasů blížící se k nám. Podívám se mu nervózně přes rameno, ale zatím nikoho nevidím. Hlasy ale znějí pořád blíž a blíž a já se začínám opravdu bát, nevím čeho je v tomhle stavu schopný, musím ho nějak rozptýlit, něco udělat, aby zapomněl, že je naštvaný.
„Poslouchej mě ano,“ donutím ho, aby se koukal přímo na mě, i když je to pro mě těžké. Ty krvavé oči mi nahánějí hrůzu. „Klid, omlouvám se, že jsem s tebou tak mluvila. Já nechtěla, prostě dřív mluvím, než myslím. Tak se prosím ukl…“ Znenadání se semnou všechno zatočí. Svět kolem mě se rozmaže a v žaludku pocítím náhlý nával nevolnosti. Zavřu rychle oči a pokouším se zhluboka nadechnout, když se najednou zastavím. Moje nohy stojí pevně na zemi a žaludek se pomalu vrací na svoje místo. Co tohle sakra bylo?! Co se semnou stalo?
„Otevři oči a zhluboka dýchej, napoprvé si to ustála celkem slušně.“ Sutterův hlas zní klidně. Už ho asi přešel vztek. „No tak, otevři ty oči.“
Za sebou slyším zvuk vln rozbíjejících se o břeh. Cítím, jak do mě praží ostré slunce, a pod nohama se bořím do měkkého vyhřátého písku. Zápach moči zmizel a nahradila ho vůně slané vody. Pomalu se odvážím otevřít oči. Stojím na pláži jak vystřižené z katalogu té nejlepší cestovní kanceláře. Přede mnou se rozprostírá široký pás čistě bílého písku téměř pravidelně lemovaný obrovskými palmami. Široko daleko není nic než oceán. Nikdy sem nic krásnějšího neviděla.
„Kde, kde to jsme?“ Neubráním se úsměvu, ani nejsem rozčarovaná z toho, jak sem se tam ocitla. Určitě umí spoustu takových kousků, ovšem příště, než něco takového udělá, mohl by mě varovat.
„Chtěla si, abych se uklidnil. Sem se chodím uklidňovat. Nacházíme se někde uprostřed Pacifického oceánu, víc ti k tomu neřeknu, protože tenhle ostrůvek nejspíš nemá ani jméno. Nicméně přesně v tom tkví jeho kouzlo. Nikdo ho nezná, nikdo tu není. Ideální místo, když si potřebuješ vyčistit hlavu. Chodím sem už přes tři sta let.“ Klekne si a začne si ohrnovat nohavice kalhot, aby mu nebylo takové horko, boty už dávno odkopnul.
„Počkej, počkej, tři sta let? Kolik ti vlastně je? A jak si nás sem dostal. Nejsem překvapená z toho, že to umíš ale jak je to možné?“ Stáhnu si sako a hodím ho do písku, kam ho po chvilce následují i moje kozačky a punčocháče. Je tam neskutečné teplo.
„Odhaduju tak 813 ale přesně to nevím, před pár lety sem to přestal počítat, stejně to nemá význam a k tvojí druhé otázce – já nevím. Umím to odmalička. Prostě je nám to dáno.“ Pousměje se a posadí do písku a já mám v tu chvíli neovladatelnou touhu ho zasypat spoustou otázek, na které ho po chvilce začne otravovat odpovídat. „Jen se ptej hm? Čekal jsem to.“
„Tak počkat, vidíš mi do hlavy?“ Jestli ano, tak s ním nechci nic mít. Představa, že se mi někdo šťourá v hlavě a ví o všech mých myšlenkách, obavách a nevyslovených přáních je pro mě naprosto nepřijatelná. Navíc, jaké kouzlo bych mohla mít pro někoho, kdo o mně všechno ví, aniž bych musela říct jediné slovo.
„Ale ne,“ zasměje se. „Teď ale vážně nebylo těžké odhadnout, co se ti v ní honí.“ Sednu si vedle něj. Nejspíš má pravdu, je více než jasné, že mě to všechno kolem něj bude zajímat. A taky zajímá, jen úplně nevím, jestli se s tím vším, co se dozvím, zvládnu popasovat. Přeci jen, hodný člověk ani hodný hrdina nemá takový oči. A hlavně se ho nikdo nebojí.
„Dobře, no …já nějak nevím, jak mám začít. Co by mě zajímalo nejvíc, víš? A navíc, měla jsem být v práci.“ Můžu mu opravdu věřit? Sedět tu na ostrůvku z písku uprostřed Pacifiku, obklopená jen vodou. Nikde ani živáčka, nikde nikdo, kdo by mi podal pomocnou ruku nebo byl moje pojistka v případě, že by se něco zvrtlo. Nemůžu se cítit klidně, zvlášť když vím, kdo vedle mě zrovna sedí. Můj krásný pocit z tohohle dokonalého místa je rázem pryč. Ten sen, o krásné člověkem neporušené krajině, jakou chce aspoň jednou za život vidět každý, je zničený. Má mysl musí zase začít pracovat na plné obrátky a vrátit se zpátky na zem, odkud před chvílí odlétla.
„O práci nepřijdeš, neboj se, ta ti nikam neuteče. Ta tvoje servírka to tam chvíli zvládne sama. Myslím, že tohle je důležitější nebo snad nejsi ani trochu zvědavá?“
„Ale ano, jsem, to víš, že jsem. Zvědavostí přímo hořím. Jen si nejsem jistá, že to chci slyšet. Ráda bych si ponechala alespoň drobné iluze o nevinném a přirozeném světě.“
„Tak to si potkala špatnýho chlápka.“ Znovu se zasměje. Nabere do dlaně trochu písku a prosívá si ho mezi prsty. Každé jedno zrníčko toho, předtím tak bělostného, písku zčerná v jeho rukou na uhel, a když dopadne na zem, znovu se mu vrátí původní barva. S vykulenýma očima sleduju to divadlo vedle sebe a skoro čekám, že kolem nás začne černat úplně všechno. Černat a umírat. Najednou ale přesně vím, na co se ho chci zeptat.
„Jsi vůbec živý?“ Zvednu pohled od jeho rukou a zadívám se mu do očí, jež mají zase tu uklidňující modrou barvu, momentálně skoro totožnou s barvou okolní vody.
„Nejsem živý-mrtvý. Dýchám, v žilách mi koluje krev. Jím a piju stejně jako každý jiný. Normální jídlo mě ale dokáže ukojit jen na chvíli. Technicky vzato ano, jsem živý, i když už spousty a spousty let.“
Rychle spolknu ironickou poznámku, o tom jak nechci s takovým staroušem nic mít. Tohle je vážná situace a vážný rozhovor, a tak i já si pro jednou musím vstoupit do svědomí a zapomenout na to, že podstata mé povahy tkví v ironii a satiře. Snad jsem už dost stará na to, abych se dokázala ovládnout.
Se zájmem se na něj pořád dívám, nejspíš se mu povedlo upoutat mou pozornost. No, ne nejspíš, povedlo se mu to. Kromě toho, že jsem od přírody ironická, jsem taky neuvěřitelně zvědavá. Ať s tím bojuji, jak chci, ať si chci sebevíc namluvit, že se od toho budu držet dál, neumím to. Stala jsem se součástí něčeho neskutečného. Je načase o tom zjistit všechno, co se dá.