Sutter Creek Part 3.

„Už mě vem domů.“ Ani nevím, jak dlouhou dobu jsme tam vlastně strávili. Nejspíš pár hodin. Rozhodně bylo o čem mluvit, a mě v jeho společnosti navíc bylo docela příjemně, takže jsem ani nikam nespěchala. Pod návalem informací a sílou poledního slunce, jsem toho postupně začala mít dost. Už odmalička kvůli svojí bledé kůži a zrzavým vlasům strašně špatně snáším ostré slunce a tady, uprostřed Pacifického oceánu, je opravdu velmi silné. Hlava se mi motala, v ústech jsem měla sucho, a ačkoliv bylo tohle místo opravdový ráj, těšila jsem se na to, až se doma zase zchladím. Sutter nejevil nejmenší známky přehřátí organismu, vlastně ani toho, že by mu vůbec horko bylo, nejspíš na to byl zvyklý. Můj výraz ale napovídal, že nemám daleko k tomu, aby mě okolní klima přemohlo.
„Dobře, zkusím to tentokrát udělat šetrněji, všiml jsem si, že ti to minule neudělalo moc dobře.“ Posměšně se uchechtne, zvedne se z horkého písku a natáhne ke mně ruce. Věnuju mu jen zamračený pohled a snažím se ignorovat fakt, že si ze mě právě uděl dobrý den. Pardon ale mě je zle i na autíčkách na pouti, natož při přemisťování jako z Harryho Pottera. Musím ale uznat, že je to docela vzrušující. Ta představa, že se moje tělo „vstřebá“ do prostoru a zase se objeví někde třeba na druhé straně světa, je neskutečná. Kdyby bylo nějaké logické a racionální vysvětlení pro to, jak to dělá. Určitě bych o tom sepsala nějakou vědeckou práci a nechala si to patentovat jako objev století. Lidem by se tolik ulevilo, kdyby se mohli přenášet z místa na místo. Nebyly by auta, nebyly by letadla. Ulevilo by se nejen lidstvu ale i celé planetě, kterou díky výfukovým plynům a zplodinám z motorů aut a letadel stále více a více znečišťujeme. Bohužel pro to, co Sutter dělá, neexistuje ani logické ani racionální vysvětlení, je to prostě osmý div světa.
Nechám se zvednout, pečlivě si opucuju písek z kalhot a posbírám si kusy šatstva, co sem při příchodu shodila. „Pojď ke mně a pevně se mě chyť, když zavřeš oči, bude se ti to snášet líp.“ Znovu ke mně natáhne ruku a já se ho teď už s obavami z toho, že mi zase bude zle. „Mám nápad, jak ti to ulehčit, tak zavři oči.“ Jeho pronikavé oči se do mě vpijí a já v sobě už jen na okamžik bojuju s nechutí, poslechnout ho. „Tak to udělej.“ Dodá přísněji a já s drobným tichým povzdechem udělám, co chce. Zchytím se ho oběma rukama za paže a zavřu oči. S napětím očekávám, kdy se semnou začne zase všechno točit ale místo toho ucítím jeho horké vlhké rty na svý. Začne s nimi jemně pohybovat a dodá tak mým sluncem vysušeným rtům trochu vláhy. Naprosto se mu poddám. Nedokážu se v tu ránu soustředit na nic jiného, než na jeho blízkost. Možná je to jeho zvláštností, jeho nadpřirozenem, ale když je mi takhle blízko a jeho rty se k tomu dotýkají mých, nejsem sto vnímat realitu.
Jakmile se ode mě nenásilně odtrhne a já otevřu oči, zjistím, že už nejsem na té mořem provoněné pláži. Okolo nás se rozprostírá několik velkých nerezových regálů, které jsou odshora až dolů vyplněné nejrůznějšími druhy kávy, novým ještě nepoužitým nádobím a dalšími jistě neméně důležitými krámy. Trvá mi ale jen pár sekund, než si uvědomí, že stojím ve skladu své vlastní kavárny. Zpoza dveří slyším hlasy hostů, jak si spolu hlasitě povídají a smějí se. Z reproduktoru nad mou hlavou vychází příjemná hudba, ta samá, kterou můžou slyšet i návštěvníci mojí kavárny. Jakkoliv mi bylo na té pláži dobře, jsem ráda zase zpátky. Tak nějak tu mám prostě pocit většího bezpečí. Na té kavárně jsem se hodně nadřela, kdyby to nebylo přehnané, řekla bych, že je to tu jako moje dítě. Každopádně je to druhý domov a já se tu prostě cítím dobře.
„Jste doma, slečno.“ S úšklebkem se opře o jeden z regálů a bedlivě mě pozoruje. „Budeš se teď ode mě držet dál, co?“
„A víš, že nevím.“ Pousměju se. „Samozřejmě o tom všem budu přemýšlet. Pravděpodobně zažiju pár bezesných nocí, ale jestli se od tebe budu držet dál nebo ne, tak to ode mě chceš fakt vědět moc.“
„Tvoje duše je tak silná Aileen. Dlouho jsem nikoho jako si ty nepotkal.“ Prohlídne si mě skoro až hladově.
„Když sebereš člověku duši, je to jako by si mu vzala jeho podstatu. Z někoho koho si dobře znala, se stane prázdná schránka, chodí, mluví, žije ale je zbytečná. Neví, kdo je. Neví, co je za den, za rok. Představ si vajíčko, vyndáš z něj vnitřek a zůstane jen skořápka.“
Při jeho slovech si vzpomenu na jednu část našeho rozhovoru z pláže. „Hele, nech si zajít chuť hm? Já si svého vnitřku docela cením.“
„Proč sbírám duše? Je to má podstata. Nejen, že se dušemi živím, ale baví mě to a činní šťastným. Je to jako dobrý sex, uspokojí tě to a na moment udělá šťastným, ale pak chceš hned víc. Čím víc duší posbíráš, tím silnější démon se z tebe stane a jestli chceš vědět, jak silný démon jsem, tak jeden z těch nejsilnějších.“
„Promiň to je zvyk. Nicméně, jsem ráda, že sis mě vyslechla a jak mě zavolat, už víš. Takže kdyby si mě potřebovala, budu poblíž.“ Dvěma krátkými kroky ke mně dojde zpátky a vtiskne mi horký polibek na čelo. Potom, co sem od něj dneska všechno slyšela bych, takovou něžnost rozhodně nečekala. Zaskočilo mě to ale příjemně. Než jsem na to ale stihla reagovat, byl pryč. Ve skladu to na chvilku zavonělo kouřem a po Sutterovi, který ještě před minutkou stál přede mnou a prohlížel si mě tím lačným hladovým pohledem, nezbylo nic. Jediné, co mi ho ještě na chvilku bude připomínat je teplý otisk jeho rtů na mém čele. Je to zvláštní jak dlouho cítím jeho dotyky a rty potom, co už se mě dávno nedotýká. Zvláštní.
„Bože Aileen! Co tady děláš?“ Dveře se s mírným rachotem otevřely a překvapená Hayley stanula proti mně. Její milé velké zelené oči, byly dokořán otevřené a ona evidentně absolutně nechápu, kde sem se v ještě před chvílí prázdném skladu vzala. Koneckonců ani já sem to nechápala.
„Já tady…kontroluju trvanlivost zboží?“ Pokusím se o chabou výmluvu.
„Co to meleš?“ Tak vám nevím, je v pořádku, aby zaměstnankyně řekla své šéfce: Co to meleš? Neřekla bych. Vem to čert.
„To je fuk, neboj, hned si vezmu zástěru a půjdu ti pomoct.“ Bez dalšího vysvětlování projdu kolem ní a jdu k sobě do kanceláře převléct se, abych mohla pomoct chudince Hayley s obsluhováním plné kavárny. Po pravdě jsem nechtěla být vystavována jejím otázkám a svým pokusům zastřít pravdu. Hayley je v podstatě jediný člověk, kterého v tomhle městě znám poněkud blíž. Nechci si přátelství s ní pokazit, ale zároveň si myslím, že mi nepřísluší, abych Sutterovu pravdu vytahovala na povrch. To by měl on sám.
Zbytek dne jsem se ani jedna nezastavily. Skoro jsem to považovala až za zázrak, že moje kavárna v tak malém a místy dokonce zaostalém městě tolik prosperovala. Samozřejmě jsem za to byla vděčná, jak jen sem to dokázala, ale sama v sobě jsem nemohla uvěřit tomu, že mi něco tak vyšlo. Nejsem zrovna dítě štěstěny. Skoro všechno, o co jsem se v životě pokusila, nějak záhadně ztroskotalo. Ano, možná si teď říkáte, že to tvrdí spousta lidí, ale nikdy to není tak hrozné jak říkají ale u mě to tak bohužel je. Nikdy mi nic nešlo jednoduše, pokud jsem v něčem někdy chtěla dosáhnout úspěchu, musela jsem si projít těžkými a skoro až neuvěřitelnými příkořími a náhlými výmysly osudu. Možná právě proto jsem tak překvapená, jak šlo tohle samo. No, když se nad tím hloubš zamyslím, vlastně ani tohle nešlo, nebylo jen tak. Do teď vlastně nechápu, kde mi v hlavě uzrál ten nápad si otevřít kavárnu a hlavně, kdyby táta neumřel, vůbec bych tu nebyla a tahle kavárna by nikdy nevznikla. Za tenhle svůj úspěch jsem zaplatila tou největší cenou v životě. Svým tátou.
„Promiň, že jsem tě v tom tak nechala, Hayley. Ráno se mi nečekaně změnily plány a nestihla jsem ti dát vědět. Zítra si vem volno, já to tu zvládnu a zkusím sehnat ještě někoho na výpomoc, ve dvou už to tu nezvládneme, pokud bude i nadále takový frmol.“
„Kde si vlastně byla?“ A je to tady, výzvědy. Že já se vůbec omlouvám, proč radši nedržím pusu a hlavně, proč mám tak neovladatelnou touhu říct jí pravdu?
„No víš, já byla, já byla, prostě sem byla…a jeje.“ Mojí ubohou řeč přehluší zvonek, jenž oznamuje otevření dveří. Do námi už skoro uklizené místnosti vejde postava muže, kterou jsem tu už jednou měla tu čest přivítat. Střelím rychle pohledem na Hayley a nemůžu si nevšimnout toho, jak se celé její tělo napjalo, má strach.
„Zdravím dámy.“
„Wesley, že?“ Oslovím ho jako první. Jsem si jistá, že mám právě před sebou jednoho se Sutterových bratrů. „Můžu pro tebe něco udělat?“ Zachovám si naprosto kamenný výraz, okamžitě se ve mně spustí moje ochranářské sklony. Vidím vyděšenou Hayley a jediného, čeho chci docílit je, aby se jí nic nestalo.
„Nemůžu se zastavit na návštěvu.“ Ušklíbne se. Jeho úšklebek je tak hrozně jiný, než Sutterův. V tom jeho se mísí opovržení s lhostejností a agresivitou. Jestli nejsem schopná odhadnout Sutterovy reakce, tak ty Wesleyho už vůbec ne. Ať je Sutter jaký chce, nechodí za mnou, protože by mi chtěl ublížit, asi je předčasné mluvit o tom, že ke mně něco cítí, ale možná začíná. Wesley je jen – démon.
„Promiň, ale mi už zavíráme, přijď zítra hm? Rády tě obsloužíme. Hayley, jdi, já už to tady zvládnu.“ Svůj vyděšený výraz obrátí ke mně a pozvednutým obočím naznačí něco jako: určitě? Jedním rychlým úsměvem jí dám najevo, že to myslím vážně a ona co nejrychleji to jde, popadne svou bundu a prochází kolem Wesleyho tak, aby se od něj držela, co nejdál. Když ho míjí těma velkýma očima plnýma strachu, pozoruje jeho reakce. Stojí k němu čelem, tak aby přesně věděla, co a kdy udělá, zadkem se přitom otírá o jeden ze stolů.
„Baf.“ Hlesne Wesley. V tom Hayley nadskočí a rychle vyběhne pryč. Wesley se pobaveně zasměje, a i já mám co dělat, abych cukajícím koutkům nedovolila roztáhnout se v pořádný úsměv. No co, bylo to vtipný! „Sem rád, že sem tě pobavili. Nicméně myslím, že už jsem ti jednou vysvětloval, jak to s námi je. Pro nás žádné zítra není, my řídíme tohle město.“ Začne pomalým líným krokem obcházet stolky a přes každý z nich přitom přejede roztaženými prsty. „Slyšel sem, že ti můj hloupý starší bratr vyblil naše malý tajemství.“
„A i kdyby, tak co? Jestli teď čekáš, že zavolám do novin, anebo to nechám vyhlásit v rozhlase, tak se pleteš. Jednak by mě všichni měli za blázna a jednak nechápu, proč bych to měla dělat.“
„Ale tý malý si to řekla, že?“ Přejede prsty přes další stolek a ani se na mě nepodívá. Jsem mu fuk.
„Hayley? Ne, ta z tebe má strach protože i bez mého přičinění tu nemáte moc dobrou pověst.“ Jen se spokojeně usměje a pomalu se blíží ke mně. „Tak proč si tu doopravdy?“ Pořád se nenechávám vyvést z míry, neříkám, že z něj nemám strach, mám, ale neudělám mu tu radost, aby to věděl. „Mluv, Wesley, nejsem zvědavá na tuhle hru na ovečku a vlka.“
„Jsi dost drzá, musím říct. I když to je asi to, co se bráchovi na tobě líbí. Já osobně bych se nikdy neobtěžoval zahazovat se s lidma. Nicméně,“ odmlčí se a zastaví se asi na půl metru ode mě. Je to neuvěřitelný i on má tvář naprosto bez chybičky, jen v sobě prostě nemá to kouzlo, co jeho starší bratr. „Nicméně, jsem tu, abych ti dal první a poslední varování. Nepleť se mezi démony, budeš toho litovat.“
„Tak promiň, ale vy jste se připletli do cesty mě, ne já vám. Ještě do včera jsem neměla ponětí o tom, že něco jako démoni existuje.“ Nedám se zlomit, co si myslí, že mi pohrozí a já se zblázním? Tak to teda ne.
„Mluvím o Sutterovi!“ Vyjede na mě ostře, že mám opravdu co dělat, abych na sobě nedala nic znát. Jenže právě asi to ho štve ze všeho nejvíc, štve ho, že se ho neděsím jako ostatní. „Jestli si s ním začneš, vlastnoručně se postarám o to, aby z tebe nezbylo nic.“ Hlasitě trhaně se nadechne a já jasně vidím krev, co se mu vlívá do očí, mění se.
„Nikdy sem neřekla, že s ním něco chci mít. A proč je to vlastně tak hrozný, kdybych měla?“ Pokouším se zachránit situaci, i když si nejsem jistá výsledkem. Rukávy bílého dobře padnoucího trika, co má na sobě se začnou pomalu trhat. To jak se mi zvětšují svaly a žíly, jsem si jistá, že to umí ovládnout, ale nechce. Chce mi ukázat, jak vážně to myslí.
„Démoni se s lidmi nepaktují. Démoni se lidmi živí, to ti musí stačit.“ Jeho hlas je tak hrubý a nepřirozený. Zježí se mi z něj všechny chlupy v zátylku. „Takže ti radím maličká,“ chytí mi pevně bradu do dlaně a nutí mě se dívat do těch odporných krví zalitých očí. „Dej od nás, od něj ruce pryč.“
„Pust mě!“ Pokusím se dostat z jeho sevření, ale nemám šanci, je příliš silný. Evidetně se mu líbí, že se s ním snažím prát, protože teprve teď má pocit, že mě děsí. Druhou rukou chytne mojí paži a pevně ji svírá, takže cítím stále ostřejší a ostřejší bolest. Během vteřiny mě začne pálit celá ruka, jakobych ji měla v ohni. Bolest je tak nesnesitelná, že mi proti mé vůli vyhrknou slzy. „Tak přestaň!“ Žadoním, aby mě spustil, mám pocit, že se moje ruka každým okamžikem vznítí.
Rázem mi hlavou projedou Sutterova slova:
„Dobře, ale kdyby sis to rozmyslela, zavolej.“
„A kam?“ Podívám se na něj nechápavě. „No do větru.“
„Suttere!!!“ Zavolám co nejhlasitěji to přes tu otupující bolest zvládnu. I přes to všechno si nemůžu nevšimnout Wesleyho naprosto překvapeného výrazu, když ho někdo zezadu čapne a odhodí přes celou kavárnu. Sutter jen těžko skrývá svou zlobu. Nemusím být Einstein, abych věděla, že tohle jeho bratr opravdu přepísknul.
„Ty si se jí zpřístupnil!!! Doprdele, ty si se snad zbláznil, Suttere!“ Wesley se ze země sebere dřív, než já si skoro stačím všimnout, že na ní dopadnul. Stojí se Sutterem skoro tělo na tělo a poustí na sebe hrůzu, doslova. Oba mají svaly napjaté skoro k prasknutí a je vidět, že je to stojí spoustu sebeovládání, aby se na sebe nevrhli. Ale proč? Proč to vlastně neudělají?
„To co dělám a nedělám, je jen moje věc.“ Sutterův hlas je snad ještě hrubší, než ten Wesleyho. Kdyby na mě takhle promluvil, nedovolila bych si odporovat ani půl slova a to už je co říct. Já mám, totiž vždycky musím mít poslední slovo.
„Tak to se pleteš a ty to víš! Tohle už není jen tvoje věc, to je věc nás všech. Jak to teď chceš řešit hm?“
Stála jsem tam, svírajíc si popálenou a stále jestě ochromená bolestí, která díky bohu skoro přešla, jen co mě Wesley pustil. Pozorovala jsem, jak proti sobě stojí dva démoni a snažila se pochopit, o čem to mluví. Nic z toho mi nedávalo smysl a já byla najednou rozhodnutá. Ani nechci, aby dávalo. Za to mi to nestojí.
„Já bych jedno řešení měla.“ Oba se ke mně ve zlomku sekundy otočí a upřeně mě pozorují jako lovec svou kořist. „Vypadněte, oba dva!“ Zvýším hlas a taky se snažím znít výhružně, a když ne výhružně, pak aspoň přísně.
„Ale Aileen,“ Pokusí se zaprotestovat Sutter.
„Žádný ale Aileen! Vypadněte z mojí kavárny, a už se sem nevracejte!“ Rozkřiknu se naplno a samotnou mě překvapí, že jsou pryč. I když spíš podezřívám Suttera. Nevím, jestli to zabralo dlouhodobě, bojím se, že když už sem se do toho jednou namočila, stejně tomu neuteču. Ale teď už sem se nechtěla ani o minutu déle dívat na jejich hnusné obličeje.
Tohle není život, který chci žít.