Sutter Creek

„Aileen! Tak já běžím, jo?“ Z přemýšlení mě vytrhne Hayleyin hlas. Už dobré dvě hodiny zírám do papírů zavřená ve své malé zatím ne zcela zařízené kanceláři. „Jistě, Hayley. Bež, já tu ještě chvilku musím zůstat.“ Opáčím milým hlasem a poslouchám, jak se za mladou servírkou zavřou dveře. Už dobré tři dny jsem hrdou majitelkou útulné kavárny v tom snad nejmenším městě na světě. Do Sutter Creek v Kalifornii jsme se přistěhovali s mámou a bráchou teprve před dvěma měsíci. Museli jsme, chtěli jsme, těžko říct.
Narodila jsem se a vyrostla ve městě snů. Ve městě kde nikdo nemůže být nešťastný – Los Angeles. Milovala jsem to tam, ten hluk, ten shon i ten klid, když se procházíte po pláži a necháte se unášet pohledem na nikde nekončící oceán. Tohle všechno ale jako rána z čistého nebe zničila nešťastná událost, která už napořád změnila život můj i mé rodiny. Zhruba před půl rokem při hromadné autohavárii zahynul můj otec. Chlap, který obrovskou a nenahraditelnou mírou přinášel lásku a pokoj do naší šťastné rodiny a po jehož ztrátě zůstala v našich srdcích velká otevřená rána, která se asi jen tak nezacelí. Vím, zní to jako hrozné klišé ale lidé, co nikdy neztratili někoho, kdo pro ně byl tak nepostradatelný to nemohou pochopit.
Maminka se po jeho smrti zhroutila, nedokázala fungovat doma a ani ve městě, které jí ho na každém rohu připomínalo. S otevřenou náručí tak přijala nabídku učit na základní škole právě v Sutter Creek. Ze dne na den, jsme se zabalili, a ačkoliv jsem s bratrem oba dospělý a mohli bychom žít vlastní život, kde bychom chtěli, odjeli jsme s mámou. Cítili jsme, že ještě neskončila ta doba, kdy musíme být jeden druhému oporou. Můj bratr Jayden se živí jako sportovní komentátor pro jednu z nejmenovaných televizí. Skoro každý víkend se tak vrací do LA nebo jiného města, kde ho zrovna potřebují.
Já se po dlouhém váhání a Jaydenově přemlouvání rozhodla pronajmout si jeden z místních bývalých obchůdků a předělat ho na malou ale mou vlastní kavárnu. Nikdy by mě ani na okamžik nenapadlo, že ze mě jednou bude majitelka kavárny a už vůbec by mě nenapadlo, že to bude v takovém městě, v jakém jsem se vlivem okolností ocitla. Když mi Jay poprvé tuhle myšlenku vnuknul, procházeli jsme se městem a s překvapením zjistili, že něco jako je kavárna obyvatelé tohoto městečka asi nikdy neviděli. Rázem se to všechno jevilo jako ještě lepší nápad a já musím říct, v mnohém to předčilo moje očekávání. Kavárna je otevřená teprve tři dny ale od první chvíle je nabytá lidmi, kteří jsou z nově objevené služby naprosto nadšení.

1
Chvilku po Haleyině odchodu se unaveně protáhnu na židli a zaklapnu počítač. Beztak už nevidím ani písmenko na jeho monitoru. Dneska už nic neudělám. Kavárna je velká radost ale taky obrovská starost a pracovní tempo, jež sem sama sobě nasadila, je vážně unavující.
Zvednu se ze židle a znovu protáhnu ztuhlé končetiny a promnu si oči, i když riskuju, že si tak rozmažu pečlivě aplikovanou řasenku. Dojdu ke dveřím místnosti, zhasnu světlo a ze své kanceláře dojdu do prostoru kavárny. Ta už v tuto pozdní večerní hodinu zeje prázdnotou. Natáhnu ruku za bar a nahmatám vypínač, abych zhasla světla, jež ho osvětlují. Rázem se celá místnost ponoří do tmy a já velmi opatrně přejdu kolem důkladně naleštěných stolů až k hlavním dveřím. Jakmile je otevřu, praští mě do nosu zvláštní pach, jehož zdroj nedokážu identifikovat, ale nutí mě nakrčit nos a pokusit se jím nedýchat, abych ten pach dál nemusela vnímat. Zavřu dveře a otočím se čelem do ulice. Přímo proti kavárně stojí ještě stále rozsvícená pouliční lampa. Hned jak na ní padne můj zrak, projede mnou silný záchvěv strachu. Celé mé tělo zachvátí chlad při vzpomínce na událost z noci o dva dny dříve.

„Byl to skvělý první den.“ Řeknu si sama pro sebe a usměju se. Nikdy bych neřekla, že zrovna mě může něco tak vyjít. Samozřejmě, lidé byli zvědaví a chtěli se podívat na nově otevřený podnik ve svém městě, a nejspíš proto jsem měla celý den plno ale i tak. Myslím, že jsem na dobré cestě k úspěšnému podnikání a z toho vyplývajících výhod.
Hayley už odešla domů. Chudák, byla vážně unavená. Nedivím se jí, celý den jsme se ani jedna nezastavily a běhaly po lokále, abychom v co nejkratším čase všechny obsloužily. Zasloužila si už jít domů, trochu si odpočinout. Mě už stejně zbývá jen zvednout židličky a zamknout. Bože, celé mé já se tetelí blahem při pomyšlení na horkou sprchu a vlastní postel.
Rychle pozvedám všechny židličky a zhasnu za barem světlo. Zrovna, když se natahuju k věšáku, abych z něj sundala svůj podzimní kabátek, všimnu si něčeho, co rozptýlí mou pozornost. Na protější straně ulice, přímo pod zelenou pouliční lampou stojí osoba, muž. Aspoň myslím. Upřeně na mě hledí a ani na malý okamžik ho nevyvede z míry fakt, že jsem si ho všimla. Nehne se ani o píď. Prohlíží si mě. Jakmile se můj pohled setká s tím jeho, projede celým mým tělem pocit chladu, který jsem do té doby nezažila. Celé moje tělo se viditelně otřese a zdá se, jako by se ten muž pod lampou ušklíbnul, jakoby snad měl radost z mého strachu.


2
„Co ty si sakra zač?“ Vyslovím svou myšlenku nahlas a znovu vidím, jak se jeho rty roztáhnou do úšklebku. Tohle je moc divný. Muž se znenadání pohne, opře se jedním ramenem o lampu a založí ruce na prsou. Přitom ze mě ani na okamžik nespouští oči. Znovu se otřesu v nenadálém návalu chladu. Najednou nevím, co si počít. Mám být ostrá drzá holka, jak je mi vlastní, jít tam a zeptat se ho proč na mě tak zírá? Nebo se mám schovat někam, kde na mě neuvidí a počkat až zmizí? Zhluboka se nadechnu, snad abych si dodala odvahu, a znovu se natáhnu pro ten kabát, jak sem měla původně v plánu. Roztřesenýma rukama si ho navleču a zapnu knoflíky až ke krku ve snaze se zahřát. Marná snaha, není mi zima způsobená něčím zvenčí, tohle je jiná zima. Stočím svůj pohled zpátky k lampě a ke svému údivu zjišťuju, že už tam není. Rychle otevřu vchodové dveře a rozhlížím se po ulici. Marně. Nikde po něm není ani vidu ani slechu. Podivné setkání.

Snažím se co nejrychleji zapudit ty děsivé myšlenky a jdu do tepla svého domova. Náš domeček je malý a poněkud klasický. Věrně kopíruje charakter celého zbytku města. Dřevěné obložení, veranda před domem, bíle natřená okna nebo květinové záhonky, to všechno měly místní domy společné. Trochu okázalé ale já se teď prostě musela smířit s tím, že je to můj nový domov. Vlastně se mi ta okázalost docela líbí. Dneska navíc nejsem schopná přemýšlet nad ničím jiným, než nad tím, jak se stulím pod peřinu, budu spát a nabírat tak síly na další pracovní den.

Vážně bych nikdy neřekla, že se Sutter Creek může kavárna tak hezky uchytit. Zase bylo plno, celý dlouhý den se u nás dveře netrhly. Chodili stále noví a noví hosté, všichni zvědavý a všichni spokojení s kvalitou našich služeb. Mohla bych být spokojenější? Málokdo má s něčím tak, řekněme, běžným jako je kavárna, takový úspěch jako já. Modlím se, aby mi to vydrželo. Abych po měsíci nebyla jediným svým zákazníkem já sama. Zatím to vypadá vážně dobře.
Hayley odešla už před hodinou a já zhruba před deseti minutami vyprovodila posledního zákazníka. Ani mi nedošlo, že sem neotočila cedulku s nápisem: OTEVŘENO a nezamkla dveře. Automaticky jsem se vrátila za bar a umývala poslední skleničky, když sem zaslechla zvonek, který ohlašoval nově příchozího. Nebo jak sem v zápětí zjistila, příchozí.
„Promiňte, ale už je zavřeno.“ Promluvím vlídným tónem a nezvedám pohled od skleničky, jež se snažím vyleštit.
3
„Neříkejte, nějak jsme si nevšimli, že by tu někde bylo napsáno, zavřeno.“ Mužský hlas, který se za mnou ozval, zněl mladě a zároveň velmi arogantně a posměšně. Zamrazilo mě z toho v zátylku, hned mě napadlo, že se jedná nejspíš o nějakou mládež v pohrouženém stavu a s těmi často není radno si zahrávat.
„Zapomněla sem otočit cedulku.“ Seberu odvahu a s nemizejícím úsměvem na rtech se otočím. Proti mně stojí partička tří mužů ve věku tak od 28-33 let. Každý z nich je trochu jiný typ ale přesto je na nich hned na první pohled znát, že jsou sourozenci. Ten co na mě předtím mluvil, bude nejmladší. Na hlavě má kšiltovku otočenou kšiltem do zadu, což jak mě hned napadne, není v jeho věku úplně in. Co mě na něm ale upoutá, jsou jeho oči. Když se zaměřím na druhé dva, mají je všichni stejné. Řekla bych až nepřirozeně modré a naprosto úchvatné. Druhý stojí vedle toho s kšiltovkou, má blonďaté delší vlasy, silná velká ramena a ruce strčené v kapsách. Oba dva mají ostré rysy a na tváři jim hraje pobavený úsměv. Mě ale nejvíc zaujme třetí z nich. Stojí trochu v pozadí a rozhodně je nejstarší ale taky nejhezčí. Delší černé vlasy má pocuchané větrem, ostře řezanou tvář, stejně jako jeho bratři a ty nádherné modré oči, mě pozorují stejně jako …… a sakra. Znovu mě polije chlad. To je on, ten co stál tenkrát večer pod lampou. Jsem si naprosto jistá. Ten nádherný, tajemný a neskutečně sexy chlap, který mě bez hnutí pozoroval z druhé strany ulice, a který mi naháněl a nahání takovou hrůzu, právě stojí v mojí kavárně.
„Přišli jsme se podívat na místo, o kterém tu všichni mluví a musím říct, fakt pěkný.“ Promluví tentokrát blonďák. „Slečna nás asi nezná, co?“ ušklíbne se.
„Ne, omlouvám se pánové ale ještě sem neměla tu čest. To bych si totiž určitě pamatovala.“ Aniž bych si to uvědomovala, střelím významným pohledem po nejstarším z mužů.
„Hmm.“ Zamručí ten s kšiltovkou a spolu s blonďákem začnou procházet mou kavárnu. Ten třetí tam jen beze slova stojí a propaluje mě pohledem. „Měla by si nám udělat kafe, krásko. Jako správná kavárnice.“ Zasměje se svému vtípku a plácne si s bratrem.
„Už sem umyla přístroj, pánové. Přijďte zítra.“
„Zítra?“ Rázem stojí oba přede mnou a zaskočí mě svým najednou velmi přísným výrazem. „Tak to ne holčičko, když řekneme, aby si nám udělala kafe, uděláš ho teď. Žádný zítra. Rozumíme si!?“ Zahřmí blonďák a jeho svalnaté ruce se napnou vzteky. „Tohle město je naše, každý nás v něm poslouchá a ty budeš taky.“
„A co když ne?“ Nedám se zastrašit, i když je ve mně maličká dušička, která by se nejradši schovala do kanceláře a vyšla na jaře, až rozkvetou kytičky.
4
Muž s čepicí se najednou rozmáchne. Chce mě pořádnou ránou přivést k rozumu. Zavřu oči leknutím a čekám, že na mou tvář dopadne jeho veliká ruka. Nestane se tak.
„Co to sakra děláš? Slyšel si, jak s náma mluví!?“ Okřikne svého nejstaršího bratra, jež se konečně hnul z místa, a zastavil jeho úmysl mě praštit. „Slyšel. Vyřídím to s ní sám. Vypadněte.“ Jeho hlas zněl stejně tajemně, jako on sám vypadal. Ale zároveň na něm bylo něco nečekaně přitažlivého. Mám pocit, že bych ho dokázala poslouchat hodiny a hodiny a nikdy by se mi neoposlouchal. Nechápala jsem, proč to udělal, proč zabránil svému bratrovi mě praštit, ale byla jsem mu v tu chvíli neskonale vděčná. Nechápala jsem proč to udělal, proč zabránil svému bratrovi mě praštit ale byla jsem mu v tu chvíli neskonale vděčná. Možná měl prostě dost rozumu.
„Řekl jsem, ať vypadnete.“ Nemusel ani křičet, přesto měl v hlase přísnost a nesmlouvavost. Pro ty dva to bylo jako ledová sprcha, neodvážili se ale protestovat. Jen mi oba div nezavrčeli do tváře a s velkou parádou se vyprovodili z mého lokálu. Najednou sem tam zůstala sama. Jen já a pan tajemný.
„Děkuju.“ Vykoktám ze sebe, jakmile se proberu z počátečního šoku.
„Za co mi děkujete, slečno Johnová.“ Nezaujatě zakroutí hlavou a začne chodit po kavárně stejně jako předtím ti dva.
„No, že ste je nenechal mě praštit.“ Ani na vteřinu z něj nespouštím oči a ke svému šoku zjišťuju, že to, co byl předtím strach a chlad, nahrazuje jiný pocit. Naprosto opačný.
„Třeba jsem je zastavil, abych to později mohl udělat sám.“ Otočí se na mě a věnuje mi oslnivý ale naprosto arogantní úsměv. Chodí sem a tam po místnosti a do ruky bere všechno, co se do ruky vzít dá. Když si pečlivě prohlídne samotný lokál, jeho pozornost přejde na bar. Obejde ho. „Hm, zajímavé. Asi vás to tu stálo spoustu práce a peněz, že?“ Ani to není otázka, spíš konstatování faktu. Nevypadá to, že by se semnou chtěl, kdo ví jak vybavovat. Já ho nejspíš nezajímám, zajímá ho můj podnik. Nebo se pletu?
„Víte, tam zákazníci nesmí.“ Vykoktám ze sebe opatrně, asi ho nechci naštvat. Bojím se ho naštvat, jen nemám ráda, když mi tam chodí někdo, kdo za bar nepatří. Ignoruje mou poznámku a dál se zaujetím zkoumá všechny technické vymoženosti, jež mi ulehčují práci. „Opravdu byste tam neměl být.“ Pronesu o poznání přísněji, seberu všechnu odvahu a vydám se za ním. Teprve, když se dostanu do jeho těsné blízkosti, vezme mou přítomnost na vědomí. Otočí se s naprosto nečitelným výrazem ve tváři. Nevím, jestli si mě prohlíží, netuším, co se mu honí hlavou – znervózňuje mě to. Docela běžně totiž umím číst v lidech.
5
Dokážu po pár minutách odhadnout, jací jsou, co si o mně myslí nebo jestli si s nimi třeba porozumím.
U něj to nevím. Jeho nepřirozeně modré oči se vpíjí do mých a mě vysychá v hrdle, ráda bych něco řekla, abych přerušila to nepříjemné ticho mezi námi, ale mám problém se i nadýchnout. Jakoby ze mě vysával život pouhým pohledem.
„Nejste jako místní holky, slečno Johnová.“
„Teď nevím, jestli je to lichotka pane …pane?“ Uleví se mi. Zaslechnu v jeho hlase jistou hravost, jež mi dodá odvahy. „Nepředstavil jsem se?“ Řekne o poznání pobaveněji. „Ne vy ani vaši bratři, předpokládám, že to byli vaši bratři.“
„Jste velmi bystrá, Aileen.“ Ani se neptám, odkud zná mé celé jméno. Mám pocit, že on zná celý můj životopis. Možná nejen můj, možná zná životopis každého ve městě. „Ti dva,“ začne, opře se zády o linku za sebou a složí ruce na prsou, „jsou opravdu mí bratři. Wesley, ten s tou čepicí a Raily.“
„Zajímavá jména. A vy jste?“ Napodobím jeho postoj a statečně neuhýbám pohledem. Chvilku mě jen beze slova pozoruje. „Sutter.“ Dodá nakonec.
„Jmenujete se stejně jako tohle město? To je velmi,“ rychle přemýšlím, abych neřekla něco, co by ho mohlo urazit nebo naštvat, „poetické.“ Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadne. Sotva zabraňuji cukajícím koutkům, aby se neroztáhli do pobaveného úsměvu. Přijde mi opravdu vtipné, že se někdo jmenuje jako město, ve kterém žije.
Znovu naprosto ignoruje mou poznámku a těžko zakrývané pobavení. Jeho obličej se stáhne do toho kamenného výrazu. Obočí se mu stáhne k sobě a mezi ním se vytvoří malá vráska. Skvěle naštvala sem ho. „Dobře, no …uhm,“ lapám po dechu a rychle vymýšlím, na co se zeptat, jak odvést jeho pozornosti od mé předchozí, možná nevhodné, poznámky, „proč jste tu?“
„Původně, jsem přišel obhlídnout podnik, o kterém všichni ve městě mluví. Teď, když vás tu vidím a slyším vaši obrovskou drzost, budu muset svůj původní cíl návštěvy přehodnotit.“ Přehodnotit? Co tím sakra myslí, přehodnotit? Praští mě? Dokončí za své bratry to, v čem je zasekl? Srdce mi zase začne bít jako splašené. Sakra, co si zač Suttere a co po mě chceš?
Jedním ladným pohybem se odrazí od linky, o niž se do té doby opíral a vykročí ke mně. Ruce si dá do kapes kalhot, a když se zastaví, stojí těsně u mě. Chci se hnout, chci mu nějak uniknout, ale nejde to.
6
Kdo ví proč, jsou moje nohy přikované k zemi a odmítají vykonat jediný krok stranou. Jeho blízká přítomnost na mě působí zvláštním způsobem.
Srdce mi brzy nejspíš vyskočí z hrudi, ruce se mi potí a mám pocit, že můj dech je slyšet i na ulici. Sotva udržím pohled na jeho tváři, chci si ho prohlédnout, chci se ho dotknout, přivonět si k jeho tělu. Bože! Na co to myslím. Vždyť ten chlap vtrhnul do mojí kavárny, jeho trapní bratři mě
chtěli zbít a on už se tu dlouhou dobu chová, jakoby to tu bylo jeho. Teď se mě možná chystá zbít a já tu myslím na jeho tělo? Kam sem dala rozum.
„Mám dojem, že se chvějete, slečno.“ Vytáhne jednu ruku z kapsy a já zavřu oči, očekávám, že přijde rána. Nepraští mě, jeho ruka utkví na mém rameni a pomalu mě po něm pohladí. Překvapí mě to a zároveň se moje tělo rozechvěje ještě víc. O co se to snaží? Znovu otevřu oči a podívám se na něj. Usmívá se, tak docela nepatrně ale vlastně moc hezky. „Proč si mě pozoroval před pár dny?“ Vyhrknu rychle. To co se tu děje není normální, takhle normální seznamování nefunguje a já se tomu chci pokusit přijít na kloub. „Hm, velmi bystrá,“ úsměv mu nemizí z tváře, „nejen před pár dny, každý den od té doby, co jste se přistěhovali.“ Tak počkat, cože? Koukám na něj vyjeveně. Nepovažuju se za zrovna krásnou bytost. Jsem obyčejná holka, o kterou se kluci rozhodně neperou a už vůbec ji nepozorují každý den. „Ale proč?“ Zeptám se znovu a snažím se nevnímat fakt, že vyndal z kapsy i druhou ruku a položil mi ji na pas.
„Sám nevím proč. Jsi drzá, ironická a naprosto obyčejná.“ Super, ještě přidej, že sem tlustá a vrazím ti jednu já. „Nech mě domluvit.“ Jakoby četl moje myšlenky, i když vlastně není tak těžké odhadnout, co si asi o jeho předchozích slovech myslím. „Ale zároveň, každá buňka v mém těle křičí, že ti musí být poblíž.“
„To zní jako hrozný klišé.“ Občas holt dřív mluvím, než myslím. Na druhou stranu, přece se mu nemůžu dát tak lacino, on si tu mluví něco o buňkách a já roztáhnu nohy? Takhle by to nešlo. Co na tom, že je to zcela nepochybně ten nejkrásnější chlap, jakého sem kdy viděla, a že se mi z něho nohy roztahují samy od sebe. Sakra, tak dlouho sem neměla chlapa.
„Já vím, vy holky z LA si na citové výlevy a klišé, jak říkáš. Ale každá holka, i ta z LA, chce vztah, sex a pořádnýho chlapa, kterýho jí budou ostatní holky závidět.“ Páni, má o sobě teda asi vysoký mínění, nicméně, musím konstatovat, že má pravdu. „Takže teď očekáváš, co?“
„Teď očekávám, že budeš trochu spontánní.“ Ruka, co má u mě na pasu se pomalu posouvá výš a vyhrnuje mi u toho triko.
7
Má neskutečně teplé ruce, dotyk jeho velikých teplých dlaní na mém holém těle způsobuje uvnitř mě doslova bouři.
„Chceš sex.“ Zašeptám a snažím se nedávat na sobě znát jedinou byť jen trochu rozrušenou emoci.
„Pro začátek.“ Rty se mu stáhnou do vítězoslavného úšklebku. Oh, myslí si, že má vyhráno, což mi potvrdí hned, jakmile položí i druhou ruku na můj pas. Chci mu je chytit, odtáhnout je pryč a nedovolit mu, aby se mě tak dotýkal, aby probouzel můj chtíč. Nejde to, nemůžu nebo spíš nechci. Vzrušuje mě to, celá ta situace, on. Je to přece jen sex, činnost, jež má každý zdraví člověk rád a nenechá si ujít snad jedinou příležitost, kdy ho může mít. A já ho můžu mít s tímhle nádherným tmavovlasým chlapem s nadpřirozeně modrýma očima. Tak co blbnu?
„Dobře, tak se podíváme, co tu máme.“ Ušklíbnu se stejně jako on, vztáhnu k němu ruce a chytím první knoflík černé košile. Dávám si záležet na tom, aby se mi neklepaly ruce, když mu ho rozepnu a odhalím tak první kousek těla pod ní. Jeho pohyb strne, paže nechává stát a mě tak zůstane triko vyhrnuté tak tak, že mi zakrývá podprsenku.
Přejdu k druhému a třetímu knoflíku, zlehka chytím lemy košile a roztáhnu je. Mám tak parádní výhled na jeho nádherně vyrýsované prsní svaly. Hrudník mu nepokrývá jediný chloupek. To miluju. Nechám se strhnout a rychle mu rozepnu i zbývající knoflíky. Pohled na to bezchybné tělo, ploché vypracované bříško a tu neskutečně sexy čárku chloupků, co vede od pupíku a mizí někde v rozkroku, způsobí, že se můj rozkrok zalije horkem.
„Líbí?“ Všimne si mého rozčarování a červených ruměnců ve tvářích. Jediným rychlým pohybem přesune ruce z mých boků, chytí mě za stehna a posadí na bar za mnou. Na okamžik se odtáhne a setřese ze sebe tu košili celou. Na pažích má velké svaly, které by mu mohl leckterý chlap závidět, a já mám najednou pocit, že tohle všechno se mi zdá. Takovýhle chlap by mě přece nikdy nechtěl. Nemám ploché bříško jako on, nemám svalnaté ba ani hubené ruce, nemám prsa. Nevěřím tomu, co se tu teď děje.
Nakloním se a natáhnu k vypínači ukrytém pod barem, zahasnu s ním všechna světla, co doposud osvětlovala kavárnu. „Nechceš, abych tě viděl?“ Zašeptá, a když se zpátky narovnám, otře se mi nosem o tvář. „Ne….jen, je sem vidět z ulice.“ Rozhodně nechci, aby mě někdo z města viděl, jak se oddávám milostným hrátkám na baru.
„Dobře.“ Vydechne, omotá mi ruce kolem pasu a prudce si mě přirazí na sebe. Můj klín se tak otírá o jeho tvrdý rozkrok.
8
Ačkoliv je stále uvězněný v džínách dokážu rozeznat jeho opravdu úctyhodnou velikost.
„Teď se budu kochat já, hm?“ Chytí do dlaní lemy mého trika a přetáhne mi ho přes hlavu. V tu chvíli jsem opravdu ráda za tmu. Nejsem tak dokonalá jako on. „Nestyď se, to není sexy.“ Zatlačí mi dlaní do ramene a donutí mě tak trochu se zaklonit. Vrátí paže kolem mého pasu, skloní se a horké plné rty přiloží na mou klíční kost a začne mě tam zasypávat polibky. Cítím jeho horký dech a okamžitě mi naskočí husí kůže. Nevím, co si počít, jak mu to mám oplácet, aby se mu to líbilo. Nakonec vložím ruce mezi nás a nehty mu přejedu po hrudi. Na chvíli se mu zadrhne dech. Zlehka mě kousne do ramene a tím mi dá povel, abych pokračovala.
Dál ho škrábu po hrudi a bříšku až se zarazím u okraje kalhot a zatahám za něj. Zvedne hlavu a i přes nastalou tmu vidím, jak se na mě kouká. Naberu odvahu a rozepnu mu knoflík a zip poklopce. Olízne si rty, zajede mi prsty do vlasů a přinutí mě znovu se narovnat. Než ale stačí udělat, to co nejspíš zamýšlel, převezmu iniciativu. Olíznu si rty stejně jako on a políbím ho. Ze rtů se mu vykrade slabý sten a okamžitě mi začne polibek oplácet. Rázem se atmosféra mezi námi změní, už na nic nečeká, a zatímco mu omotám nohy kolem těla, strhává ze mě podprsenku. Bere do dlaně jedno z mých prsou a zuřivě ho mačká, druhou rukou mě už zase tlačí do záklonu. Zapřu se na loktech a plně se mu odevzdávám. Když vezme do pusy moji bradavku, tahá za ni a saje jí, už nepokrytě vzdychám. Koleny se mu snažím stáhnout kalhoty, abych uvolnila jeho pýchu. Zaskočí mě svou velikostí. Nikdy jsem v sobě tak velký penis neměla. Něco ve mně se zatetelí blahem.
„Chci tě v sobě!“ Zavzdychám hlasitě, když jeho prsty zmizí pod mými kalhotkami. „Hmm, ty se holíš. To mám rád.“ Zamručí spokojeně a kousne mě do bradavky. Vyjeknu a potlačím pobavený smích. „Jo to je teď v LA móda.“ Cítím, jak se usměje. Ukazováčkem najde můj nejcitlivější bod a začne ho dráždit. „Suttere! No tak, netrap mě!“ Snad v životě sem nebyla tak nadržená, nemůžu se dočkat, až se ve mně začne pohybovat.
Znovu cítím, jak se usměje, vyhrne mi sukni, co nejvýš to jde a druhou rukou si stáhne trenky. „Co, si to říkala?“ Začne mě znovu dráždit v rozkroku. „Chci, aby si mě konečně ošukal!“ Div nevykřiknu, nechci se udělat takhle a cítím, že od toho nejsem moc daleko.
„Hodná holka.“ Odsune mi kalhotky stranou, a když se naklání, aby mě políbil, vnikne do mě. Zase div nevykřiknu. Začne se ve mně prudce pohybovat, vniká do mě, co nejvíc to jde, jakoby přesně věděl, jak to chci. Rukama mi pevně svírá zadek a přiráží si mě na sebe. Jsem naprosto v jeho moci a chci být. Chytím se kovové tyče za sebou, která dělá podpěru baru a nechám ho, udávat tempo.
9
Nevím, jak dlouho to trvá, přijde mi to jako chvilička, protože si to užívám a pořád chci víc a víc, jenže už to nedokážu ovládat. Posledním prudkým pohybem vyvolá uvnitř mě výbuch totální rozkoše. Celý můj vnitřek se sevře a to je poslední kapka i pro něj. Celé jeho vyvrcholení končí ve mně. S uspokojeným vzdechem se na mě zhroutí. Sotva se rozdýchávám. Nečekala jsem to. Ještě nikdy jsem při sexu neměla orgasmus. Při masturbaci ano ale orgasmus ze sexu je jiný, mnohem mnohem silnější.
Jeho horké tělo se na mě začíná postupně uklidňovat. Jediným plynulým pohybem ze mě vyklouzne, nadzvedne se a věnuje mi líný polibek.
„Nejmenuju se podle tohohle města, to město se jmenuje po mně.“ V tom momentě nevěnuji jeho poznámce pozornost, jsem unavená, uspokojená a leží na mě nádherný chlap, nejsem s to vnímat řeči. Projedu mu rukama vlasy a líbnu ho na čelo. Zvedne se ze mě a až zbytečně rychle si nandá trenky a kalhoty. Posadím se a pozoruju ho, jak v té tmě neomylně najde svou košili. Než se stihnu na cokoliv zeptat, zapne si ji. „Musím jít maličká.“
„Prostě prcháš.“ Pousměju se a konečně slezu z baru a šátrám po podprsence, která se tam někde válí. „Neprchám, musím jít.“ Opraví mě. Nevnímám ho, co sem čekala, že si zašuká, a pak si tu semnou sedne u šálku čaje a budeme klábosit o počasí? To by nebylo ono. Jsem pitomá, podlehla jsem mu, ale bylo to dobrý, co dobrý, skvělý!
„Někdy se zase stav.“ Snažím se znít uvolněně, nelituju toho, co se stalo. Jsem pitomá ano, ale proč bych toho měla litovat. „Stavím se.“ Zasměje se, chytne mě za ruce, kterýma se snažím si zapnout podprsenku, a zapne mi ji sám. „Jsi vážně šikovná, maličká.“ Shýbne se a vtiskne mi polibek na rameno. „A neciť se zneužitá, nepřišel sem tě zneužít.“ S těmito slovy se otočí, projde kolem baru a bez nejmenších problémů prokličkuje mezi stoly ke dveřím. „Jo mimochodem, bereš prášky?“ Zasekne se.
„Tak na to se mě ptáš asi trochu pozdě ne? Ale neboj se, brát prášky je v LA stejná móda jako oholený klín.“
„V tom případě krásnou dobrou noc, slečno Johnová.“
„I tobě.“ Odpovím mu. Nejspíš mě ale už neslyší. Prostě zmizí. Připomíná mi to tu noc pod lampou. Taky najednou zmizel, neznámo kam. Nebylo po něm ani vidu ani slechu. Mám trošku pocit, že teď to bude podobné. Možná mu křivdím, třeba mluvil pravdu, když říkal, že každá buňka v jeho těle křičí. Jak to ale můžu vědět, třeba jen viděl neznámou holku, jež nepochází z tohohle zapadákova, a chtěl si vyzkoušet, jestli bude stejně zaostalá, jako místní holky.
10
Nechci nikoho urazit ale to, co sem tu zatím viděla, je velká tragédie. Snad jen s výjimkou Hayley.
Tu noc už se nezmůžu na nic jiného, než se doobléknout a doslova se došourat domů. Jsem strašně unavená. Celodenní shon a vášnivý sex na baru, jsou vážně smrtící kombinace. Než se doma dostanu k posteli, už sotva držím otevřené oči. Přesto usínám s myšlenkou na ty modré oči a svalnaté paže, které mě dnes měli v moci.
Ráno se budím s pocitem, jakoby mě přejel vlak. Celé tělo mám namožené a pyžamo propocené. Zdál se mi příšerný sen. Jediné, co si z něj ale vybavuju je štiplavý pach mokré hlíny, temné tunely pod zemí a příšerný lidský křik, ozývající se z dálky. Noční můry mám často. Jsem na ně poměrně zvyklá ale tahle byla i na mě trochu moc. Byla tak živá, jeden z těch snů, kdy si neuvědomujete, že sníte. Připadá vám to jako hrozná realita.
Jen neochotně vylezu z postele a zamířím rovnou do sprchy. Včera jsem už neměla sílu, tam dojít. Ve sprchovém koutě na sebe pustím proudy horké vody a v duchu si přehrávám události včerejšího večera. To co zprvu vypadalo jako velmi nepříjemná a nebezpečná situace, se změnilo v dokonalý sex na barovém pultu. Najednou si ani nedokážu vybavit, jak k tomu vlastně došlo. Všechno se to seběhlo tak rychle, ale zároveň mám neovladatelný pocit, že to tak mělo být. Že přesně v ten den, v ten okamžik jsem měla být v kavárně a měla mít sex s tím nádherným chlapem.
Vymáčknu si do ruky trochu sprchového gelu a pečlivě si ho rozetírám po těle. Krouživými pohyby si ho vmasírovávám do kůže, než mě zarazí skvrna na mé hýždi. Kvapně ze sebe smyju pěnu.
„Co to sakra..?“ Vypnu vodu a vylezu ven. Postavím se na kraj sprchového koutu, zády k zrcadlu nad umyvadlem, co stojí naproti. Natočím hlavu, abych zahlédla svůj odraz.
„No to snad! Co to sakra je?“ Zůstávám naprosto šokovaná. Moje hýždě zdobí otisky dvou mužských dlaní. Vypadá to, jakoby tam byly vypálené. Teda měl horké ruce, to je pravda ale nikdo přece nesvede vypálit své otisky do těla jiného člověka. Navíc, tohle bych přece cítila a já kromě rozkoše a vzrušení necítila vůbec nic. Tak kdy se to proboha stalo? Jak se to proboha stalo?
„Aileen!“ Div leknutím nespadnu o okraje sprcháče, když na mě zavolá zezdola máma. Moc se teď nevídáme, buď je v práci ona, nebo já, takže mám občas problém uvědomit si, že s ní bydlím. Dnes ale evidentně učí od desíti, proto je ještě doma a já mám v pondělí kavárnu zavřenou, taky si zasloužím den volna.
11
„Ano mami?“ Houknu na ní z koupelny a rychle na sebe hodím aspoň dlouhé tričko a kalhotky, ať tam nechodím jen tak, kdyby přišla nahoru. „Čeká tě tu nějaký mladík, musím do práce, tak pojď dolů!“ Na chvíli mi poskočí srdce, doufám, že tam dole stojí ten jeden jediný, o kterého tu stojím. Koneckonců nikoho jiného tu neznám, než jeho. Musí to být on. Rychle si upravím mokré vlasy do drdolu, a jakmile jsem si jistá svou vizáží, sejdu dolů.
„Ahoj kočičko.“ Hlas, jenž se mi ozve za zády, jen co vstoupím do kuchyně, mě zamrazí. Bojím se otočit a v duchu doufám, že se pletu. „Ale nepleteš, kočičko.“ Cože? Jak sakra ví, co si myslím. Otočím se na blonďatého chlápka za mnou.
„Raily, co tu děláš?“ Ustoupím o dva kroky dozadu, nechci mu být v tak těsné blízkosti. „Koukám, že bratr mě nezapomněl představit.“ Pobaveně pozvedne obočí, myslím, že se mi tím vysmívá. Zřejmě tuší, co v jeho přítomnosti po včerejšku cítím. Jediným pohybem si urovná kapucu na modré mikině s bílým zipem a tkaničkami, co si dnes obléknul. Vypadá trochu jako kluk, co si vyrazil do skate parku s kamarády. „Tak co tu děláš?“ Zopakuju svojí otázku. Sjede si mě pohledem, což mě donutí si uvědomit, co mám na sobě. Nervózně si chytím triko a snažím se ho stahovat co nejvíc přes stehna, je mi vážně nepříjemné, že mě takhle vidí. „Přišel jsem se podívat, s kým se můj drahý bratr zahazuje. A upřímně, když tě takhle vidím, nechápu to ještě víc.“ Uchechtne se, znovu si stejným gestem upraví kapucu a velkým ramenem se opře o futra dveří do kuchyně. Nepochybně naráží na mou polonahost. Kdybych to bývala věděla, samozřejmě bych se přioblékla. Vzala bych si i kombinézu, jen aby si mě nemohl takhle prohlížet.
„Nejsi moc milý. Nicméně s tvým bratrem nic nemám. Nechápu, o co ti jde. Nechci, aby si tu byl, a vůbec se s tebou nechci vybavovat. Nashledanou.“ Zkrátím svoji řeč a ukážu směrem na dveře ven. „Takhle jednoduché to mít nebudeš, to teda ani náhodou. A okamžitě semnou přestaň takhle mluvit, nebo to s tebou špatně dopadne.“ Ústa se mu stáhnou do tenké škvírky. Přestřelila jsem, tenhle chlap se opravdu rychle naštve. „Budeš dělat to, co ti říkám.“
„A když ne?“ Oponuju mu. Plynulým pohybem se odrazí od futer a přejde ke mně. Zachovávám si chladnou tvář, je sice děsivý, ale mě nikdo vyhrožovat nebude. „Skončíš tam, kde žádný člověk skončit nechce, věř mi. Takže necháš mého bratra být, odmítneš ho, když za tebou přijde znovu, rozumíme si?“ Pevně chytne mou bradu do ruky a zvedne mi obličej, abych koukala na něj. Chytím ho za ní a strhnu ji ze sebe. Ustoupím znovu pár kroků a podívám se už vážně naštvaně.
„Tak za a na mě už nikdy nesahej a za b ti není nic do toho, s kým se stýkám. Takže rychle zařaď zpátečku, pokud si čekal, že mě tím svým bububu vyděsíš, nepovedlo se.
12
Nejsem zvědavá na nic z toho, co si mi tu říkal. Prosím, odejdi.“
„Ty malá mrcho.“ Zasyčí a jeho velká dlaň přistane na mé tváři. Vrazí mi facku takovou silou, že zavrávorám. Chytnu se za bolavou tvář a ztěžka se nadechnu. Dobře, uznávám, trochu mě právě asi vyděsil. Chci, aby vypadnul!
„Rozuměli jsme si?!“ Zakřičí a v jeho hlasu je najednou něco hrubého. Zní jako hororová postava z nějakého béčkového filmu. Rozhodně ne jako člověk. Takový hlas sem nikdy neslyšela. „Co si zač?“ Zamumlám sotva slyšitelně. „Špatná odpověď!“ Zahřmí znovu a napřáhne se.
„Raily!“ Druhý hrubý hlas ho zasekne v pohybu. Oba dva sebou škubneme.
„Suttere! Jistěže si tady.“ Procedí skrz zuby a stáhne napraženou ruku. Trvá to snad minutu, kdy na sebe zírají. Oba mají ve tváři výhružný výraz ale na Railym je vidět, jak najednou – zkrotl. Ale kde se tu Sutter vzal? A vůbec, mám toho dost, copak je náš dům nějaký průchoďák, aby si sem každý chodil, jak se mu zachce?
„Ještě jsme spolu neskončili, děvenko.“ Přeruší to ticho Raily, projde kolem Suttera a zamíří vchodovými dveřmi ven.
„Hned budu zpátky.“ Sutter mi věnuje konejšivý úsměv, což je absolutně v rozporu s výrazem, který měl ještě před dvěma vteřinami na svého bratra. Bez dalšího vysvětlování projde ven stejnou cestou jako předtím Raily.
Následuju jejich kroky do chodby. Ukryju se za záclonu a pozoruju dění venku před domem. Nevím, co sem čekala, že uvidím. Bitku, možná zuřivou hádku. Ti dva ale jen stojí, bez hnutí, bez jakéhokoliv projevu emocí, stojí a zírají jeden na druhého. Působí to dojmem, jakoby spolu mluvili jinak – telepaticky. To je ale samozřejmě nesmysl. Třeba jen prostě nepotřebují mluvit, aby si rozuměli. Někteří sourozenci mají mezi sebou tak silné spojení, že ví, co si ten druhý myslí, aniž by promluvili. Asi je to i jejich případ. I když bych hrozně ráda věděla, co si „říkají“, hlavně protože jsem od přírody neskutečně zvědavá a mám ráda ve věcech přehled a kontrolu. Tohle se mě týká, nemám nejmenší ponětí, co se to tu kolem mě právě děje a zoufale toužím to vědět. Ničí mě ten hrozný pocit nevědomosti. Chci ke všemu říct svůj názor a hlavně chci mít možnost si ten názor udělat. Domnívám se ale, že tu možnost nedostanu.
Asi po deseti minutách tichého rozhovoru Raily s výrazem naprosté nepříčetnosti, odejde. Sutter se za ním chvilku dívá, nejspíš aby se ujistil, že je opravdu pryč, pak se otočí k domu a kouká přesně na místo, kde stojím. Ačkoliv mě za záclonou nemůže vidět. Chci, aby se vrátil?
13
Chci ho potom, co říkal Raily, potom, co se tu stalo – pustit domů? Myslím, že to nedokážu v momentálním rozpoložení racionálně vyhodnotit. Nicméně jsem se sama sobě už kdysi zařekla, že se nebudu nechávat zastrašovat rádoby dominantními chlapi, co si myslí, že sežrali moudrost světa a každá žena musí dělat, co řeknou nebo je zle. Neříkám – mám strach, mám, ale nehodlám se vzdát bez boje.
Vrátím se zpátky do kuchyně, sáhnu do skříňky nad kuchyňskou linkou a vytáhnu sklenici, do které si natočím vodu, potřebuju se trochu uklidnit. Rozdýchat. Nedostanu k tomu ale moc šanci, slyším klapnout vchodové dveře a kroky mířící od nich do kuchyně. Stojím u dřezu zády k němu, i když vím, že tam stojí a pozoruje mě. Nedávám sklenici pryč od úst, malými doušky usrkávám vodu v ní a tvářím se, jakoby mě děsně zaujala kytka na okenním parapetu. „Aileen, řekni něco.“ Skoro šeptem konečně promluví.
„Co ti mám na to říct, když tomu ani v nejmenším nerozumím.“ Odložím konečně sklenici do dřezu, ale neotáčím se k němu. „Já nevím, třeba jestli tě to bolí, co ti udělal, jestli se zlobíš, co cítíš, cokoliv.“ Chvíli mlčím, získávám čas promyslet si svou odpověď.
„Pro začátek,“ Vyhrnu si triko na zadku, takže vystavím na obdiv nejen jej ale i ty otisky rukou, „by si mi mohl vysvětlit tohle.“ Pár dlouhými kroky se dostane až za mě. A přiloží dlaně přesně na ty otisky. Usyknu, pod vlivem jeho dotyku to začne pálit. „Omlouvám se maličká,“ k mému překvapení se zasměje, „ale to brzo zmizí.“ On se směje? Vážně se směje mé bolesti a značce na těle, jež mi sám vytvořil. No to snad ne!
„Můžeš mi vysvětlit, co je na tom, směšného? Můžeš mi vysvětlit, proč mi tu tvůj bratr vyhrožoval a zněl u toho jako postava s béčkového hororu? Nebo můžeš mi vysvětlit, kde ses tu vzal?“ Naštvaně se přitisknu, co nejvíc na kuchyňskou linku, abych se vymanila z jeho sevření. „Nemůžu.“ Zní jeho krátká odpověď. Nemusím se na něj ani koukat, abych věděla, že se ušklíbá. Věděla jsem, že to řekne. Věděla sem, že žádné odpovědi nedostanu. Oh můj bože! Jak já nesnáším tyhle tajnůstkáře!
„Tak to by si měl asi odejít.“ Tuhle hru s ním rozhodně hrát nehodlám. „Ale no tak, slečno Johnová. Vy přece vůbec nechcete, abych odešel.“ Přitiskne mi ruce zpátky na zadek a natiskne se na mě celým tělem. Nechci? Dobře, možná – já nevím! Jak mám uvažovat, když ve mně každý jeho dotyk způsobuje totální výbuch. Ten zmetek to ví. Využívá mé slabosti způsobené jeho blízkou přítomností. Chce odvést pozornost od předešlého pokusu o rozhovor a stočit situaci do stejné roviny, jako byla večera večer v mé kavárně. Odmítá mi dát odpovědi. A vůbec nejhorší na tom je, že si to všechno uvědomuju a nejsem s to, s tím něco udělat.
14
„Tak vidíš.“ Vydechne mi do ucha a pevně mi stiskne půlky. Pálí to ale i tak se mi to líbí. Pomalu pustí můj zadek a dlaněmi si po mých hýždích razí cestu dopředu. Rty mi přiloží z boku na krk a začne ho zasypávat jemnými horkými polibky. Strnule stojím zapřená o dřez, nechci se hned odevzdat, ačkoliv vím, že mu nedokážu odolávat dlouho. „Uvolni se trochu.“ Zašeptá a kousne mě do ucha.
„Ne.“ Zaprotestuju, ale to mu nezabrání pokračovat dál. Dlaní pravé ruky obkrouží linii mých boků, vede ji nahoru stále výš. Zastaví se až o mou bradu, jemným tlakem mi zakloní hlavu a natočí ji na stranu. „Uvolni se,“ zopakuje, „chceš to stejně tak jako já.“ Přitiskne mi horké rty do koutku úst, párkrát s nimi pohne. Zavřu oči a sama se natočím bokem, abych mu vyšla vstříc. Naše rty se setkají ve vášnivém polibku. „Nepoužíváš jazyk?“ Promluví mi do rtů a nepřestává mě líbat. „Ne, nemám to ráda.“ Odpovím mu. „Polibek může být vášnivý i bez použití jazyka.“ Zamručí na znamení souhlasu a znovu náš polibek prohloubí.
Najednou mě prudce otočí zády k sobě, chytne mě za krk a zatlačí, abych se horní polovinou těla položila na linku. Stoupne si mi mezi nohy a svýma roztáhne ty moje od sebe. Zaskočí mě to, na druhou stranu jsem neskutečně na těšená na to, co se bude dít. „Máš dokonalej zadek.“ Plácne mě přes něj a jedním prudkým škubnutím rozerve moje kalhotky. Jednou rukou mě hladí po zádech a tou druhou zajede mezi moje půlky. Trochu sebou škubnu, nevím, co chce dělat. „Pššt.“ Konejší mě a sehne se, aby mě políbil na záda. Dvěma se dostane až k mému roztouženému klínu a vnikne s nimi dovnitř.
„Ahh!“ Zavzdychám, jakmile s nimi začne prudce pohybovat. Rozkrokem se mi natlačí na stehno a já tak můžu cítit, že už je taky úplně připravený. Dech mu těžkne. „Jsi úžasně hlasitá, chci tě slyšet pořádně!“ Nemusel by to říkat, jeho prsty ve mně mě nutí projevovat svou rozkoš nahlas. Ještě chvíli mě takhle trápí, než slyším, jak si rozepne kalhoty a pomůže svojí pýše ven. Ani se nesnažím měnit polohu, chci ho přesně takhle jak sem. Svým tvrdým rozkrokem opíše stejnou cestu jako předtím prsty, nejdřív mezi půlky a pak pomalu do klína. Než se do mě dostane, párkrát mě s ním podráždí, když ho táhne sem a tam po mém vlhkém klíně. Už už chci zaprotestovat, zaškemrat, aby do mě vniknul, když to udělá. Začne do mě přirážet se stejnou vervou, možná ještě větší jako včera. Po chvíli se mě zase zmocní ten obrovský pocit slasti. Orgasmus se rozlije celým mým tělem a naprosto ho ovládne. Sutter ještě párkrát přirazí do mého téměř bezvládného těla a zhroutí se na mě.

15

Po našem sexu v kuchyni Sutter zase zmizel a nechal ve mně ten pocit zneužití. Samozřejmě, že to zneužití nebylo, já to chtěla, jak říkal stejně jako on. I tak bych ale ocenila, kdyby se alespoň na chvíli zdržel. Zřejmě utekl, protože mu bylo jasné, že ho budu chtít podrobit výslechu, kvůli jeho bratrovi. Ten se už ale neukázal, ani ten den ani další. Ve středu ráno, jsme se sešly s Hayley v kavárně hodinu před otvíračkou, abychom stihly vše připravit a uklidit. Potrpím si na čistotu, takže je pro mě velmi důležité, aby bylo čisto nejen u mě doma ale hlavně tady. V čistém, voňavém prostředí se hosté cítí mnohem lépe a rádi se do něj vrací, což je pro mě nejdůležitější. Hayley akorát setřela všechny stolky a dává na ně malé vázičky s kytičkami.
„Ty Hayley.“ Promluvím na ní od baru, kde sama leštím skleničky. „Ano, copak?“ Vlídně na mě zamrká a postaví na stůl další vázu. „Tuhle večer, když si odešla, měla jsem tu malou návštěvu.“ Se zájmem se na mě otočí a vybídne mě, abych pokračovala. „Takový tři týpci. Docela hezcí všichni ale hrozně protivní. Vypadalo to, jakoby si to sem přišli obhlídnout, jeden mě chtěl dokonce praštit. Myslím, že se jmenovali Wesley, Raily a …jo Sutter.“ V očích se jí najednou objeví děs, upustí vázu, kterou do té doby pevně svírala v rukou a ta se s velkým rachotem rozletí po podlaze. Horlivě začne kroutit hlavou a ustoupí tak, aby se mohla posadit na nejbližší židli. „Ne, ne, ne. Aileen! Už je sem nikdy nesmíš pustit, rozumíš, vyhýbej se jim obloukem. Ti tři nevěští nic dobrého. A jestli tu byl i Sutter….sakra!“ Začne se rozhlížet, jakoby čekala, že se tam po vyslovení jeho jména objeví. „Ale proč prosím tě.“ Snažím se skrývat zájem, jaký ve mně ten rozhovor vyvolává. Třeba se konečně někam posunu, něco se dozvím, když mi to Sutter nechce říct sám. „Říkají se o nich strašné věci, Aileen.“
„Jaké strašné věci,Hayley, tak už proboha mluv, čeho se bojíš.“ Pobídnu ji. Roztěkaným pohledem mi naznačí, abych si sedla k ní a teprve, když to udělám, šeptem promluví. „Říká se, že berou lidem duše. Že jsou to sběrači lidských duší.“ Její hlas je s každým slovem tišší a tišší. Ale proboha, co to mele?
„Vy se tady asi hodně koukáte na televizi, že jo?“ Zašeptám nazpátek. „Sakra proč šeptáme!“ Vyhrknu normálním hlasem. Co s myslí, že mě tím nějak vyděsí, že stáhnu půlky a uteču. Nejspíš mě opravdu ještě dobře nezná. Neříkám, já věřím na nadpřirozeno, na duchy a jiné paranormální aktivity. Sběrače duší bych ale zařadila do kolonky jako upíry – blbost!
„Aileen, to není sranda. Kéž by byla. Tohle město žije ve strachu. Lidé se tu bez vysvětlení ztrácí a už je nikdy nikdo nenajde, a když ano, nevědí, kdo jsou, kde jsou, jaké je datum. Jsou jako prázdná schránka bez života.“ Promne si unaveně oči. Musím říct, že vypadá, jakoby jí to opravdu dělalo starost. Něco v jejím výrazu mě nutí, zamyslet se nad tím, co říká.
16
Jenže nevím, nevím, jestli dokážu něčemu takovému věřit. Lidé se prostě ztrácí, to se stává a nemusí to být vina nějaké paranormální děsivé aktivity. I mezi lidmi žijí svině, co se baví tím, že ničí lidské životy. Třeba to je tak. Jsou to jedni z těch panchartů, co si myslí, že zničit někomu život je zábava a náplň jejich života. Třeba jsou zvrácení a dokážou po sobě tak zamést stopy, aby na ně byli ostatní krátcí. Prostě jsou třeba jen chytří.
„Hayley, víš, jak strašně směšně zní, to co si mi tu právě teď řekla? To vážně čekáš, že tomu budu věřit?“ V hlavě se mi najednou začne honit mraky myšlenek. Všechno se mi to začíná spojovat dohromady. Vzpomínka na Suttera stojícího pod lampou, miznoucího během sekundy. Ty otisky jeho dlaní na mém pozadí. To jak jeho bratři mluvili. Dobře, možná že je to trochu divný.
„Nejmenuju se podle tohohle města. To město se jmenuje po mně.“
„Cože?“ Hayley na mě vytřeští oči. Zlomek sekundy mi trvá, než si uvědomím, co sem řekla. „To….to mi řekl Sutter.“ Povzdechnu si, možná to začíná být moc i na mě, potřebuju chvilku si to všechno srovnat v hlavě. Hayley se ale najednou zatváří stylem: Vidíš, já ti to tu celou dobu říkám! „Ale ne no tak Hayley, tohle všechno je strašný nesmysl. Pust to z hlavy hm? Lidi se ztrácí, stávají se jim hrozné věci. Patří to k životu, rozumíš. Ne všichni lidé jsou hodní. Bohužel mezi námi žiji i tací, co se ze všech sil snaží konat zlo. A kolikrát si za to lidi mohou i sami, sami si přivodí nějaké neštěstí. No tak, beruško, zapomeň na Sběrače duší, upíry, kouzelníky. Nic takového není!“ Podívám se na ni nejpřísněji, jak dovedu, chci, aby si uvědomila, že je to hloupost.
„Jak myslíš, ještě se budeš divit.“ Pronese a zvedne se. Dá tím najevo, že naše konverzace právě skončila. Zbytek dne už semnou skoro nepromluví. Možná jsem to přehnala. Možná jsem jí urazila, to sem rozhodně nechtěla ale …….. ach jo. Jediná kamarádka, co tu mám a já si ji takhle poštvu proti sobě. Mšla bych si občas dát pozor na pusu a myslet dřív, než mluvím. Sakra ale já přece nemůžu souhlasit s něčím, o čem nejsem přesvědčená, že je pravda! I když občas musí člověk prostě ustoupit, i když ví, že souhlasí s nesmyslem.
Odešla sem z práce dřív a nechala veškerou odpovědnost na ní. Pravděpodobně jsem jí tak chtěla ukázat, jak jí věřím, anebo jsem si prostě potřebovala od všeho na chvilku odpočinout. Domů jsem ale jít nechtěla. Rovnou z práce jsem zamířila na jediné místo, které se mi na tomhle zapadákově líbí. Kousek za městem je veliké jezero. Ani nevím, jak se jmenuje a asi to ani není důležité. Důležité je, že se mi tam vážně líbí, vždycky když vstoupím na úzkou písečnou pláž, která se vine kolem celého jezera, vstoupí do mě podivný klid. Vždycky jsem se v přírodě cítila nejlíp, ačkoliv jí v LA moc není.
17
Projdu hustým porostem stromů a na jeho konci seskočím dolů. Boty se mi okamžitě zaryjí do vlhkého písku a jeho zrníčka na nich ustávají. Dalším drobným výskokem setřepu největší část dolů a pár kroky se dostanu až těsně k vodě. Páni, tak hezky to tu voní. Miluju vůni lesa těsně po dešti. Neexistuje hezčí. Sehnu se pro pár kamínků a postupně s nimi házím do vody. Chodívali jsme kdysi s tátou házet žabky na jezírko u domu mé babičky na venkově. Při vzpomínce na něj je mi smutno, ještě sem se s tím prostě nevyrovnala. Začnou mě pálit oči, než mi z nich ale stačí ukápnout jediná slza, vykřiknu leknutím. Kolem mého pasu se ovinou cizí ruce!
„Sakra!“ Prudce se otočím. „Suttere, co tady sakra děláš, máš vůbec představu, jak si mě vyděsil!“ Shodím ze sebe jeho ruce a odtáhnu se od něj, k mému překvapení se culí.
„Hmm, jo tak tuhle větu sem neslyšel poprvé.“ Zasměje se. „Nebuď taková netykavka.“ Postoupí zase krok ke mně a já automaticky zacouvám. Do bot mi rázem nateče voda, což ho pobaví ještě víc, než můj vyděšený výkřik. „Co je s tebou?“ Složí ruce na prsou a bedlivě mě pozoruje. „Ani nevím.“ Sklopím hlavu a vystoupím z vody stranou od něj. Ne že by to nějak pomohlo, moje boty sou samy o sobě jezero.
„Neříkej, že nevíš. Víš, tak to řekni. Co ti přelítlo přes nos?“ Dojde ke mně, chytne mou bradu mezi ukazováček a palec a zvedne mi hlavu tak, abych na něj koukala. „Měla jsem rozhovor s …“ Na chvilku se odmlčím, nemůžu říct, že to bylo s Hayley. Co kdyby mou vinou pak měla problémy. „S místními obyvateli. Viděli vás tři u mě v kavárně. Hrozně mě před vámi varovali, konkrétně před tebou.“ Každé slovo ze mě leze jako z chlupaté deky. Proč mi dělá takový problém o tom mluvit?
„Dobře.“ Zahřmí, pustí mi bradu a začne kolem mě obcházet. „Takže, co ti řekli.“ Znervózňuje mě jeho přísný tón hlasu, ale ještě víc mě znervózňuje, jak kolem mě chodí. Dělá to, protože ví, že mě to bude děsit? „Uhm, nic hezkého, abych byla upřímná.“
„O mně se nikdy nemůžeš dozvědět nic hezkého.“ Zastaví se mi za zády a ruce položí na zadek, který mi silně zmáčkne. „Nejsem dobrý člověk.“ Přitiskne si mě na sebe a ruce z mého pozadí přetáhne dopředu. Začne mě hladit po břiše a podbřišku. Zalapám po dechu, jeho dotyk semnou dělá neskutečné divy. Ale dnes ne! Chci se soustředit na to, o čem tu teď mluvíme. Musím se soustředit! Ale jeho ruce. „Ahh,..!“ Vzdychnu, když se jeho dva prsty dotknou mého nejcitlivějšího místa.
„Ne!“ Vykřiknu v zápětí a odtáhnu se od něj. „Nedotýkej se mě, rozumíš!“
18
„Ale ale, slečna LA, vystrkuje růžky. Tak mluv, co chceš vědět.“ Zase nahodí ten přísný tón. Jeho oči jsou stáhnuté do úzké škvírky a působí doslova výhružně. „Tak v první řadě na mě takhle nekoukej! Nejsem žádná hloupá husa, s kterou můžeš mluvit hnusně a povýšeně. Já se tě nebojím, Suttere.“ Ani netuším, kde se ve mně vezme ta odvaha. Stojí přede mnou, rozčílený, odmítnutý, naštvaný a evidentně ne zvyklý na to, že by s ním někdo takhle mluvil. Neznám ho, nevím, co od něj čekat ale rozhodně nechci, aby semnou takhle někdo zacházel. „Řekni mi, co se to tu děje. Proč je tohle město tak vyděšený. Proč se tu o vás mluví tak zle? Proč jsem měla vytetovaný tvoje ruce na zadku? Co si sakra zač?“ Vysypu na něj všechny otázky najednou vědoma si toho, že se mi ani na polovinu z nich nedostane odpovědí. A vědoma si taky toho, že celá ta situace vypadá jako všechny ty scény z hloupých zamilovaných upírských filmů a seriálů, které tak odsuzuji, ačkoliv se na ně dívám. Nikdy by mě nenapadlo, že budu něco podobného řešit. Je to přece tak absurdní, tohle má být realita, reálný život mladý holky ne fantasy knížka.
„A co si jako myslíš, že sem?“ Jeho slova se nesou okolním vzduchem na kilometr daleko. Není to lidský hlas, je hluboký, drsný a nepříjemně rezonuje v uších. Tělem mi projede mráz, vpíjející se až do morku kostí. Snaží se mi nahnat strach. Vím to. Nesmím se nechat. Nebude semnou zacházet jako s každým. Já nejsem každý, podle jeho slov rozhodně ne. Takže kamaráde, teď buď ustoupíš, nebo zapomenu na to, co se mezi námi děje.
„Já nevím! Kdybych to věděla, neptám se!“ Zaujmu postoj, který dává jasně najevo, že nehodlám ustoupit, jak sem řekla, nebojím se ho. „Co ti o mě řekli, co mám podle nich být?“ Zmírní tón a kouká na mě tím svým pronikavým pohledem, jímž mi vidí až do duše. „Říkali, říkali, že si..“ Bože zní to tak pitomě. „Že si sběrač duší.“ Vykoktám ze sebe nakonec.
Zasměje se a přistoupí ke mně. „Já dávám přednost označení,“ Opět chytne mou bradu mezi ukazováček a palec. Nakloní se ke mně a přitiskne své horké rty na moje. Jemně je přivře a zatahá mě za spodní ret. Pak se jen nepatrně odtáhne, nepouští mě. „démon.“ Zašeptá. V tu chvíli se semnou zatočí celý svět a já vím, že až se zastaví, nic už nebude jako dřív.





19