Stíny minulosti - kapitola 3.

3.

V celém sále byla tma, osvětlení zajišťoval pouze starý černobílý film, který poskakoval na velkém plátně. Jak předpokládala, rozhodla se Sofie nakonec s přáteli vyrazit za zábavou do města, a zatím toho nijak nelitovala. Malý sál byl poloprázdný, nejvíce míst zabírala právě jejich skupinka. Sofie seděla uprostřed mezi svými přáteli, nohy měla pohodlně položené na opěradle před sebou a v klíně jí spočíval hnědý papírový pytlík plný toho nejlepšího máslového popcornu, který dívka kdy jedla. Původní verze Frankensteina nebyla Sofiiným právě oblíbeným filmem, přesto se chvílemi přistihla, jak se zaujetím sleduje dění na plátně. Nikdy neměla ráda černobílé filmy, z nějakého důvodu ji přiváděly k šílenství. Sofie milovala barvy, staré snímky jí vždy přišly smutné, bez té správné šťávy, kterou barvy filmům dodávaly. Možná právě proto byla teď tak překvapená, jak moc ji dokázal děj filmu zaujmout. Dřív, než se nadála, za doprovodu děsivé hudby se na plátně objevily titulky a světla v sále se opět rozzářila.
„Tenhle film nemá chybu!“
Sofie, stejně jako další její přátelé, se zasmála nad nadšením Johna, vysokého hnědovlasého kluka s barevnými proužky v polodlouhých vlasech. John byl jednohlasně zvolen komikem malé party, která právě opouštěla budovu starého kina, a ani tentokrát jeho přílišné nadšení a opakování replik z filmu nezklamaly. Stáli v hloučku před vchodem do kina, nad hlavou jim svítily žluté a červené žárovky, které osvětlovaly poutač s názvem právě odehraného filmu. Nikdo se neměl k odchodu domů, smáli se a vtipkovali, až na Sofii, která začínala pociťovat únavu z dlouhého a náročného týdne, který měla za sebou.
„Už půjdu.“ Pohledy všech se stočily k blondýnce, která se jen nervózně usmála. Sofie nerada rušila zábavu, nechtěla trhat partu, ale bez Ethana, svého nejlepšího přítele, který byl na tři dny mimo město, se necítila s přáteli až tak dobře. Bez filmu, který by mohla využít jako výmluvu pro mlčenlivost, se najednou cítila, jako by mezi přátele dnes tak úplně nezapadala.
„Vážně? Už? Proč?“ Viktorie, dlouhovlasá černovláska, jen o pár centimetrů menší ne Sofie, stála přímo proti ní, mezi rty svírala okousané brčko od dávno vypitého nápoje, a propalovala Sofii nevlídným pohledem. Pro všechny noc teprve začínala, proč by tedy měla zrovna ona odcházet?
„Jsem unavená a zítra musím pracovat.“ Sofie pohodila rukou do vzduchu a rozhlédla se kolem sebe. Nechtěla být za tu, kdo kazí zábavu, nesnášela ten pocit.
„Aha.“ Všichni mlčeli a jen se na sebe dívali. Bylo to, jako by snad Sofie spáchala strašný zločin a její přátelé se měli rozhodnout, zda jí odpustí, nebo se spiknou proti ní. Začínalo to být už nepříjemné, Sofie neustále přešlapovala z nohy na nohu, připadala si jako pod drobnohledem a ten pocit se jí vůbec nelíbil.
„A seš si jistá, že to dojdeš sama? Můžeme jít s tebou, jestli se bojíš nebo tak.“ John, který návrh vznesl, se ušklíbnul. Vždy ho bavilo provokovat a Sofie byla nejsnadnějším terčem. Ostatní se pouze zasmáli a čekali na dívčinu reakci. Sofie však reagovala pouhým mávnutím ruky a teatrálním odfrknutím, jako by vůbec o nic nešlo. Zprvu jí to ani nenapadlo, ale teď byla v hloubi duše vystrašená jako malá holka. Přestože film sám o sobě tak děsivý nebyl, blondýnce nedělal dobře pocit, že by se měla sama toulat nočními ulicemi Ipswiche, které po setmění samy o sobě měly už tak dost děsivý nádech. Ale necítila se na to, přiznat svým přátelům, že i takhle starý film ji dokázal vyděsit. Od nich by se jí dostalo jen výsměchu, žádné porozumění čekat nemohla. Většinou to všechno byli jen zastydlí puberťáci, se kterými Sofie sice ráda občas trávila volný čas, ale nic víc. Proto je všechny ještě několikrát ubezpečila, že bude v pohodě, a poté, co je poslala se bavit do baru k Betty, padesátnici, která vlastnila nejlepší místo pro mladé v celém městě, se vydala na cestu domů. Ještě o dvě ulice dál pak mohla slyšet smích svých přátel, přesto svého rozhodnutí nelitovala.

Ze středu náměstí, kde se budova kina nacházela, to domů nebylo moc daleko, přesto se snažila jít co nejrychleji a nevnímat splašeně bijící srdce. Neměla se čeho bát, v jejich městě byla kriminalita minimální, ale i přesto tentokrát nechala svůj iPod schovaný v tašce a nastraženýma ušima naslouchala ozvěně vlastních kroků. Začínala být paranoidní, už by se neměla tolik dívat na kriminálky. Živě si díky zkresleným příběhům dokázala představit nejšílenější scénáře, kdy na ní někdo vyskočí zpoza rohu a zabije ji.
Dokud se ode zdí domů odrážely jen její vlastní kroky, byla schopná si zachovat ještě relativní klid. Ve chvíli, kdy však zaslechla kroky někoho dalšího uhánějící kdesi za jejími zády, zamrzla na místě. Její srdeční tep nabral neuvěřitelnou rychlost a krev se jí do těla rozlévala v silných přívalech. Byla vyděšená. Možná ani nejde stejným směrem a Sofie panikaří zbytečně. Možná, když zůstane stát na místě, ten někdo kolem ní jen projde a nechá ji být, a ona pak bude moci klidně pokračovat k cíli své cesty. Tenhle nápad stál rozhodně za zvážení, ale to by nesměla být právě ona, o koho v danou chvíli šlo. Sofie Smithová přitahovala potíže jako magnet snad už od plenek.
Se zatajeným dechem naslouchala přibližujícím se krokům, ve chvíli, kdy však kousek od ní utichly, srdce se jí na pár vteřin doslova zastavilo. Její hlasitý výkřik se rozlehl ulicí, když na rameni ucítila něčí dotek. Bylo obdivuhodné, že dívka hrůzou a děsem neomdlela.
„Promiň! Pane bože, promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit!“ Ozval se jí hluboký mužský hlas za zády a ruka z jejího ramene zmizela stejně rychle, jako se tam objevila. I přes šok a děs kolující jejím tělem, dokázala Sofie poznat, že lítost v hlase neznámého muže je opravdu upřímná. Sám byl vyděšený, jakým způsobem ji vystrašil. Chtěla křičet, rychle utéct pryč, ale něco uvnitř jí našeptávalo, že ten hlas zná, už jej někde slyšela. Instinktivně tušila, že se nemá čeho bát. Nakonec v sobě sebrala tu trošku odvahy, která jí ještě zbývala, a pomalu se otočila. K jejímu vlastnímu překvapení stála tváří v tvář chlapíkovi, kterého před pár dny obsluhovala v kavárně. Ani to vědomí jí však na klidu moc nepřidalo. Srdce jí dál bilo jako splašené a blondýnka měla pocit, že jeho tlukot musí být slyšet široko daleko. Co tady dělá? Proč ji sleduje? Bála se, i když věděla, že zbytečně. Nedokázala by říct proč, ale byla si tím naprosto jistá. Přesto očima nervózně těkala po tváři hezké muže proti sobě, zatímco se snažila uklidnit splašeně tlukoucí srdce.
„Vážně se moc omlouvám,“ promluvil muž znovu, a s nervózním úsměvem si prohrábnul tmavé vlasy a rozhodil rukama. Nebylo jeho úmyslem dívku vyděsit, jen ji zahlédl při své cestě domů, a myslel si, že má nějaký problém, když stála uprostřed noci na liduprázdné ulici. Chtěl pouze pomoct, ale teď si nebyl tak úplně jistý, jestli věci naopak jen nezhoršil. „Chtěl jsem jen,… Stálas tu tak sama a já… Měl bych asi radši jít,“ zakončil svůj neúspěšný pokus o smysluplnou větu pokrčením ramen, a byl připravený odejít dřív, než celou situaci zhorší ještě víc. K jeho překvapení jej však Sofie zastavila.
„To je v pohodě. Teda, chci říct, nic se nestalo.“ Vymáčkla ze sebe s přiškrceným dechem, a pokusila se přidat i malý úsměv. Nebyla to jeho vina, to její bujná fantazie po zhlédnutí starého snímku pracovala na plné obrátky. „To ten film,“ pokračovala, a netrvalo to dlouho a s vášnivou gestikulací se pustila do vyprávění svého večera. Jestli to bylo z nervozity, nebo jen proto, aby zahnala nepříjemné myšlenky, si nebyla tak úplně jistá, důležité však bylo, že s každým dalším slovem a úsměvem z mužovy strany se uvolňovala víc a víc. Jeho přítomnost ji už neděsila, spíš naopak. Byla si vědoma toho, že se uprostřed noci vybavuje s naprosto cizím člověkem, ale nedokázala tomu zabránit. Cítila, že si rozumějí, měla pocit, že mu může věřit, proto když jí nabídnul, že ji pro jistotu doprovodí domů, ani se nemusela moc dlouho rozmýšlet. Jak moc špatné může být přijmout pomoc od cizího člověka? Věděla, že být tady její matka, dá jí hned celý seznam, ale ta tu nebyla, rozhodnutí bylo na Sofii, a ona se rozhodla věřit svým instinktům. Byl až moc milý a pěkný na to, aby jí chtěl ublížit.
„Ty jsi Sofie, že?“ Ruce měl schované v kapsách volné bundy, a s mírným úsměvem Sofii pozoroval. Přišlo mu hloupé hrát si na to, že ji vidí poprvé v životě, ale nic jiného se od něj teď čekat nedalo. Společně mířili pryč ze středu města, k obytné čtvrti se spoustou rodinných domků jako ze škatulky. Čtvrť, ve které Holly se Sofií bydlely, byla považována za nejbezpečnější v celém okolí. Odjakživa se tam stahovaly rodiny s dětmi, bylo to příjemné, přátelské sousedství, které v letních časech hrálo všemi barvami.
„Jo,“ usmála se na muže vedle sebe, a ačkoliv se toho zlozvyku pokoušela zbavit, zastrčila si ruce do zadních kapes kalhot. Neměla to ráda, připadala si, jako kdyby byla zpátky na střední škole, ta nevycválaná puberťačka, které bylo jedno, co si o ní kdo myslí. Teď už chtěla vystupovat jako dospělá žena, dáma, přesto byl její zlozvyk daleko silnější, a teď, když byla nervózní, nemohla se tomu bránit už vůbec. „A vy? Jak se jmenujete?“
Černovlasý mladík se pobaveně zasmál, a Sofie si uvědomila, že jeho smích je příjemný, tak zvláštně hřejivý. Krátce sklopila pohled k zemi a cítila, že jí nepatrně hoří líčka. Líbil se jí. „Scott,“ usmál se nakonec na dívku a ušklíbnul se. „Divím se, že se ptáš až teď. Chodit s cizíma po nocích je teď u vás mladejch moderní?“
Tentokrát to byla Sofie, kdo se ušklíbnul. „Jako by ste vy byl starej.“
„Ano,“ zasmál se Scott, „a proto mi vykáš.“ Mrknul na dívku a dramaticky si povzdechl. „Tykej mi, nejsem ještě tak starej,“ zasmál se Scott opět, a bylo-li to vůbec možné, atmosféra kolem nich se ještě více uvolnila. Sofie se cítila opravdu dobře a nešetřila úsměvy. Kdyby jí teď viděla její matka, přísně by se mračila a dívka by dostala dlouhou přednášku, kterou v minulosti slyšela už tolikrát. Katherin tu však nebyla, a Sofie měla poprvé za dlouhou dobu pocit bezpečí i v přítomnosti někoho jiného, než byla její sestřenice, nejlepší přítel nebo teta se strýcem. Poprvé se rozhodla dát na své pocity, a za stále plynoucí konverzace se nechala doprovodit až před dveře tetina domku.

~*~

Cesta domů pro něj byla jakoby delší, fyzicky náročnější, než obvykle. Nohy zvedal ve zpomaleném tempu, každých pár vteřin si ke rtům přiložil cigaretu, ze které hluboce potáhnul, a pak jen sledoval, jak se šedý kouř vlní proti noční obloze. Nemohl se zbavit pocitu, že se dnešní nocí něco změnilo. A ne zrovna v dobrém slova smyslu. Odjakživa měl dobrý odhad na lidi, poznal, kdo jaký je většinou už po pár okamžicích strávených v jeho společnosti, ale dnes si nebyl tak úplně jistý, že je za tuto vlastnost rád. Poprvé po letech se cítil opravdu uvolněný v přítomnosti někoho, kdo neměl nic společného s jeho rodinou, a už teď věděl, že je to špatně. Není v postavení, ve kterém by si mohl něco takového dovolit. Cítil, že Sofii k němu něco přitahuje, poznal to z jejích pohledů, ze stylu, jakým s ním dívka mluvila, jak se smála, ale tohle se nesmělo stát. Jedna jeho část začínala litovat, že strkal opět nos do věcí, po kterých mu nic není. Určitě by byla schopná dojít domů i sama, nepotřebovala chrabrého rytíře, na kterého si Scott rád zahrál. Nezáleželo však na tom, že i on by si přál opět strávit nějaký čas v její společnosti, že chtěl dívku poznat víc. Nemohl to dopustit. V jeho přítomnosti by nebyla nikdy v bezpečí, a on ji nemohl ohrozit. Na to neměl právo. Už kdysi dávno bylo rozhodnuto, že jeho přítomnost pro malou Sofii Smithovou není bezpečná, a on by to měl i teď ctít. Už jednou zvládl dívku ze svého života nechat odejít, jistě to zvládne i tentokrát. Tehdy ovšem neměla tak krásný úsměv a pronikavý pohled, který se mu vpíjel pod kůži neuvěřitelnou silou. Nedokázal zapomenout na její tvář.
S povzdechem uhasil nedopalek o dřevěný rám terasy před domem, a těžkými kroky vyšel pár schodů k hlavním dveřím. Uvnitř domu se ještě stále svítilo, jeho to však nepřekvapovalo. Byl to jev, na který byl zvyklý od útlého dětství; jeho starší bratr nikdy nechodil spát do chvíle, kdy byli oba bezpečně doma. A to samé platilo i o jejich matce, pokud byl jeden z jejích synů mimo domov, nedokázala žena usnout, ačkoliv už oba dávno byli dospělými muži. Jakmile za sebou tiše zavřel dveře, jeho pohled se střetl s párem modrých očí, jejichž majitel svíral v prstech sklenici s důvěrně známou, zlatavou Whisky. Ani jeden z nich nic neříkal, jen na sebe mlčky kývli místo pozdravu, a mladší z bratrů se vydal ke schodům vedoucím do horního patra. Líně po nich vyšel a v tichosti se zavřel ve své ložnici. S námahou ze sebe stáhnul oblečení a unaveně dopadl do své postele, tváří přímo do polštáře. S trochou štěstí bude mít Scott Holloway jednu z klidnějších nocí.