S vůní moře - kapitola 1

„Ne!“ vykřikla jsem zhrozeně a vrhla se k ležícímu bratrovi. Opatrně jsem mu sejmula přilbici a při pohledu do jeho očí mi bylo jasné, že je na tom špatně. Něžně jsem ho pohladila po tváři a on ztěžka zvedl víčka. Chvíli se na mě díval, jako by mě nemohl poznat.
„Co ty tu děláš?“ Skoro jsem mu nerozuměla. „Říkal jsem ti, ať zůstaneš na hradě!“
„Nezlob se na mě!“ zašeptala jsem omluvně a on se sotva znatelně pousmál. Pak se ale rozkašlal a na rtech se mu objevila krev. Ihned jsem ji setřela, aby si jí nevšiml, ale on stejně věděl, co ho čeká.
„Ty jsi vždycky měla svoji hlavu!“ napomenul mě, když zase popadl dech. „Ale teď mě poslechneš, rozumíš?“ Tušila jsem, co bude chtít a nechtělo se mi do toho, ale teď bych mu neodmítla, ani kdyby chtěl, abych se provdala za našeho nejvyššího rádce, který je mi z duše odporný. Se zaťatými zuby jsem přikývla. Přivřel oči a já se bála, že už je konec, ale pak se přece jen ještě vzchopil. „Musíš přežít, rozumíš? Za každou cenu! Uteč! Zapomeň, kdo jsi a uteč!“ Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Všechno se ve mně proti tomuto slibu vzpíralo, ale pohled na něj mi rval srdce.
„Jak si přeješ.“
„Hodná!“ pochválil mě sotva slyšitelně, ale pak jeho hlas přece jen trochu nabral na síle. „A teď už běž! Nemáš … už moc času … Za chvíli tu budou …“ Měl pravdu. Jestli jsem měla utéct, jak mi radil, tak mám už nejvyšší čas. Políbila jsem ho na chladnoucí čelo a rozběhla se pryč.

Chtěla jsem být co nejdál od bitevního pole i od svého umírajícího bratra a krále. Klopýtala jsem přes padlé, naše i jejich, a popaměti ze sebe strhávala části své zbroje. Nakonec jsem zůstala jen v nohavicích a plátěné haleně, která byla na několika místech propocená. Nechala jsem si jen dýku. Bez úhony se mi podařilo dostat se až ke skalám, kde jsem se schoulila pod převis a rozplakala se. Pro Martina, pro zničený domov i pro svůj život, který se teď nevratně změnil …

Nevím, jak dlouho jsem se tam oddávala svému žalu, když na mě padl čísi stín. Zvedla jsem hlavu a v duchu zaklela. Přímo nade mnou stáli dva cizí vojáci, kteří se na mě potměšile šklebili. Ten větší něco řekl, ale nerozuměla jsem mu ani slovo. Popadl mě za paži a vytáhl z úkrytu. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale byl silnější než já. Než jsem se nadála, tak mi sebral zbraň a hodil ji tomu menšímu, který ji zručně zachytil. Předpokládala jsem, že se mě zmocní rovnou tady, ale oni mě k mému překvapení vlekli zpět k bojišti. Ten větší mě dotáhl před velký šedý stan, před kterým vlál bílý prapor s černozlatou dračí hlavou. Odhrnul se vstupní závěs a objevil se vysoký rudovlasý muž s plnovousem stejné barvy. Nevím jak on mě, ale já ho poznala okamžitě. Raději jsem sklonila hlavu. Moc jsem si tím ale nepomohla. Uchopil mě za bradu a já neměla jinou možnost než mu pohlédnout do tváře. Rty se mu zvlnily ve zlověstném úsměvu a já ztěžka polkla. Na něco se těch mužů zeptal, ten menší uctivě odpověděl a podal mu moji dýku. Rudovlasý obr se zamračil a pohrdavě si přede mnou odplivl. Pak k nim cosi pronesl a oni se zasmáli …

Sevřelo se mi srdce, když jsem před sebou spatřila strom, přes jehož nejnižší větev nějaká dobrá duše přehodila provaz. Ne! Divoce jsem sebou zazmítala, ale nebylo mi to nic platné. Dovlekli mě až tam a smyčku mi navlékli na zápěstí. Nesmírně se mi ulevilo. Jistě, nečekalo mě nic hezkého, ale každý výprask se dá vydržet, ne? I když mi něco říkalo, že tenhle bude opravdu stát za to. Trhla jsem sebou, když mi čísi ruce roztrhly halenu na zádech, a já na holé kůži pocítila chladivý závan větru …