Led a oheň - kniha druhá, kapitoly 101 a 102

Doronský příběh dnes končí. Děkuji za přízeň, kterou jste věnovali Marice a Pavrikovi!
» autorka: erestor
Pomalu jsem upíjel vohřátý pivo a nespouštěl při tom voči z Mariky. Ta se pohybovala mezi stoly a kontrolovala, estli je všechno připravený na večeři.
„Paní to dneska vopravdu sluší!“ Grund sledoval muj pohled. V tom měl recht. Jako by celá rozkvetla. Usmívala se na všechny kolem. Až jsem si řikal, estli to jenom nehraje. Já přece tak skvělá partie nejsem, ne?
„Jak to vzali chlapi?“ Marice jsem sice tvrdil, že nikomu do toho nic není, ale přece jenom, aby si bratr bral svoji sestru za ženu, bylo dost silný. I když se před tím ukázalo, že to její bratr nejni.
„V pohodě! Proti tobě nic nemaj a hele, jsme rádi, že se zas tak moc nemění!“ mrknul na mě. „Ty seš pořád král a na paní Mariku se stejně pohlíželo jako na královnu, ne? Jenom ste to teď potvrdili.“ Tak to jsme měli štěstí. „Hele, co to takhle spláchnout jednim vrzem s Thorou a Urganem?“ navrhnul mi po chvíli přemejšlení.
„Nebylo by to moc kách?“ zeptal jsem se zaskočeně, protože takhle rychle jsem to nečekal.
„Na tvym místě bych sebou hodil, nebo ti Marika dá košem!“
„K tomu nedojde! Byla to vona, kdo žádal vo ruku!“ Grund obrátil voči v sloup.
„Protože ví, že ty by ses k tomu nevodhodlal!“ V tom měl pravdu.
„Byla to moje sestra, sakra!“ bránil jsem se rázně.
„A tys byl její bratr!“ setřel mě okamžitě. „Ale vypořádala se s tim rychle!“ Jo, timhle mi docela vyrazila dech. Měla s tim menší problém než já. Líbila se mi, to jo, chtěl jsem ji a snil vo ní další sny, jenže … Bylo to na palici. Grundovi došlo, na co myslim. „Moc přemejšlíš, Pavriku! Je to hezká ženská? Jo. To, že se ti líbí, by poznal i slepej, tak nech přírodu, ať dělá, co umí!“
„Hele, to nejni tak snadný, sakra!“ ohradil jsem se. „Nemůžu ji přece hodit na postel a vyhrnout jí sukni!“ zavrčel jsem na něj vztekle, jako by von za to moh.
„No, kapku něžnější bys bejt moh!“ zamumlal s plnou pusou. „Lida řikala, že to taky dovedeš!“ Skvělý! Měl jsem vědět, že se tady nic neutají.
„Jo, jsem něžnost sama, pokud to eště nevíš!“ vodseknul jsem mu a pořádně si zavdal piva. Ušklíbl se.
„Nečerti se …“ zarazil se a začal se zvedat, protože se k nám připojila moje budoucí žena.
„To nemusíš!“ Marika se na něj usmála.
„Stejně už musim jít, paní!“ Pokynul mi na pozdrav a odkráčel. Marika se za nim zamyšleně dívala.
„Mám z něj divný pocit!“ přiznala tiše.
„Nemáš proč! Sedni si ke mně na chvíli!“ požádal jsem ji.

„Co ti vlastně chtěl?“ Zvědavě na mě upírala voči.
„Aby jsme se vzali společně s Thorou a Urganem.“ Rozhod jsem se to s ní probrat hned. Čím víc jsem vo tom přemejšlel, tím víc se mi to zamlouvalo. Zamyslela se, ale pak zavrtěla hlavou. „Proč ne?“ vyjelo ze mě dotčeně, než jsem to stačil zarazit. Tohle manželství byl její nápad, a když jí nabídnu den, tak se eště ofrňuje?
„Protože je to její den. Ty a já už jsme to zažili.“ Položila mi dlaň na předloktí a muj vztek vopadnul tak rychle, jak se objevil.
„Ale ušetřilo by to práci!“ zabručel jsem, ale nemyslel jsem to zle.
„To ano, ale prostě to tak nechci.“ pronesla umíněně. Zasmál jsem se.
„Jak si přeješ, má paní!“ Zvážněla a já čul malér.
„Kdy za mnou přijdeš, Pavriku? Skoro každý večer tě čekám.“ Tak tohle jsem nehodlal řešit tady všem na očích.
„Jdem se projít!“ Chtěla se na něco zeptat, ale pak si to rozmyslela, a poslušně se zvedla.

Zaved jsem ji na hradby, na to její voblíbený místečko. Foukal lezavej vítr a vzduchem poletovaly sněhový vločky. Ne moc, ale přece jenom tam nějaký byly. Postavil jsem se za ni zezadu ji vobjal. Skoro se mi v náručí ztratila. Opřela si hlavu o moji hruď a tiskla se ke mně. Jenom jsme tam tak stáli a dívali se. Doron, země, kde jsme se oba narodili. Místo, který nám hodně vzalo, ale taky dalo. Políbil jsem ji do vlasů, nemoh jsem si prostě pomoc. A pak jsem se do toho pustil …

„Měl jsem hodně ženskejch …“ začal jsem klidně, a vona hned ztuhla.
„Tohle nebudu poslouchat!“ Chtěla se mi vytrhnout, ale měla smůlu.
„Ale budeš a to sakra pozorně!“ nařídil jsem jí tvrdě. Eště chvíli se se mnou prala, ale pak to vzdala. „Nebudu ti tvrdit, že jsem k nim nic necejtil, ani že jsem je horoucně miloval. S některejma jsme si dali, co jsme potřebovali a šli si po svejch, s jinejma to bylo na dýl. Rondu jsem nemiloval, ale záleželo mi na ní, asi nejvíc ze všech …“ Na zápěstí mi dopadla její slza a já si připadal jako ten největší všivák.
„Proč mi to říkáš?“ vzlykla. Otočil jsem ji čelem k sobě a zadíval se jí pevně do očí.
„Seš to nejdražší, co na světě mám, Mariko! A vždycky jsi byla!“ Voči se jí rozšířily údivem. „A s tebou chci dělat všechno správně! Až se vezmem, tak budem noce trávit spolu, to ti slibuju, ale do tý doby ne! Rozumíš?“


Kapitola sto – dva

„Co ty tady děláš?“ Brenna na mě vytřeštila oči, když jsem se objevila v kuchyni.
„Chtěla jsem se podívat, jestli je všechno v pořádku. Nezapomeňte to víno víc okořenit! Strýc ho tak má rád!“ Hospodyně nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Holka, dneska je tvuj velkej den a ty se staráš vo kuchyni?“ Pak se zamračila. „A podivej se na sebe, jak vypadáš! Hybaj se převlíct! Pošlu ti tam teplou vodu, ať večír vypadáš k něčemu!“ Už už jsem se nadechovala k protestu, když se mi po boku objevila Rika.
„Jen pojďte, má paní! Pomůžu vám!“ nabídla se mi. I když mezi námi byla už dlouho, tak mi stále uctivě vykala.
„A nebude tě Brenna postrádat?“ zeptala jsem se.
„Kdepák! Jen běž, holka, ať si večer pro toho svýho ta nejkrásnější!“ pobízela nás hospodyně ke spěchu.

„Tak už toho nech!“ zavrtěla jsem se na židli, ale Rika mě rázně usadila zpátky.
„Buďte trpělivá, má paní! Už to bude!“ ujistila mě a mně nezbylo nic jiného, než jí věřit. Od oběda mě strojila a teď mě už skoro dvě hodiny česala. Měla jsem toho všeho tahání a sponkování právě dost.
„Riko, to už stačí! Tohle je Doron, tady nejsme zvyklí na takové zdobné účesy!“ Odfrkla si. „A to je škoda, má paní! Navíc máte tak krásné vlasy!“ Vzápětí jsem ucítila, jak mi cosi vetkla do toho svého výtvoru. „Hotovo! Můžete se podívat!“

S úžasem jsem se prohlížela v zrcadle, které mi Rika přistrčila. Vybrala mi smaragdově zelené šaty se zlatým vyšíváním. Jejich široký výstřih mi nechával odhalená ramena a na holé kůži se mi blyštěl smaragdový náhrdelník. Vlasy mi vyčesala do vysokého drdolu, který zdobil diadém se zelenými kameny. Jako celek to působilo nesmírně majestátně.
„Není to až moc?“ vydechla jsem okouzleně.
„Ne, jste přece královna!“

Sestoupila jsem do síně, kde byli snad všichni. Usadila jsem se na své místo vedle Pavrika. Nestačila jsem se divit, jak se na dnešní večer vyšňořil. Zřejmě se na nás domluvili, protože jeho oděv skvěle doplňoval ten můj. Černé nohavice, sněhobílá košile, přes kterou měl navlečenou tmavozelenou tuniku bez rukávů. Kolem krku mu visel těžký řetěz s doronským znakem. Nosíval ho i náš, tedy můj, otec. Bylo mi jasné, že tohle jeho nápad nebyl, ale nemohla jsem si pomoct. Jen pohled na něj mi rozbušil srdce …

„Na našeho krále a královnu!“ Cedrik pozvedl pohár a ostatní ho napodobili. „Ať žijí dlouho a šťastně!“
„Ať žijí!“ zahlaholili muži nadšeně. Pavrik povstal a zvednutou paží si zjednal ticho. Muži ho okamžitě poslechli.
„Připijme na Doron! Místo, kde je ledový počasí, ale lidi maj vřelý srdce!“ Odpovědí mu byl ohlušující řev a pískot. Dívky pak přinesly mísy a podnosy a všichni jsme se dali do jídla. Uvědomila jsem si, že Brenna se překonala. Jemně kořeněné pečínky, zlatavoučké brambory, ještě vlahý chléb, slaďoučké koláče, to vše doplněné medovinou, vínem a nechybělo tam ani pivo.
„Tohle v Lationu nepotkáš!“ Strýc mávl na svého syna kusem kančí kýty.
„Proto se taky zpátky nehrnu!“ odpověděl mu Urgan se smíchem. Začala hrát hudba, divoká a jiskrná, a on se okamžitě zvedl, aby vyzval svoji ženu k tanci. S úsměvem jsem je pozorovala. Ze způsobu, jakým ji držel, vyplývalo, že ji nadevše miluje. I když to s ní v poslední době neměl zrovna snadné. Thořina nálada se měnila rychleji než jarní počasí, ale on to snášel s klidem, který bych u něj nečekala. Nicméně, kvůli jejímu požehnanému stavu se bratránek s figurami dost krotil. A moc jim to slušelo …

„Tak pojď, ženo!“ Pavrik mi položil ruku na předloktí a poprvé mě nazval svojí ženou.
„Kam?“ vydechla jsem překvapeně.
„Vidim ti na vočích, jak moc si chceš zatancovat!“ Dala bych sice přednost něčemu jinému, ale tohle by pro začátek mohlo stačit. Než jsem se nadála, tak jsme vířili vedle Urgana s Thorou. A Pavrik se do toho opřel se vší vervou … Najednou mě vyzvedl vysoko nad hlavu, když mě postavil zpátky na zem, tak přitiskl svá ústa na moje a já ihned zapomněla na všechno kolem … Matně jsem vnímala, jak mě vzal do náruče a začal se mnou stoupat po schodech. Nahoře mě přestal líbal, otočil se a shlížel dolů.
„Do rána chcem mít klid, jasný?“ Cítila jsem, jak rudnu.
„Zkus použít závoru, chlape! Jen tak pro jistotu!“ doporučil mu Grund vesele a Cedrik se rozchechtal tak, až se svalil z lavice na podlahu. S pomocí Breka se posadil a utíral si rukávem uslzený oči.
„Přesně tohle sem řikával i Wulfstanovi!“ oznámil nám halasně.
„Byl si vždycky moudrej chlap!“ Pavrik se na něj ušklíbl a vzal mě za ruku. „Jdeme, ženo! Máme něco lepšího na práci!“

K mému údivu minul jak svoji tak moji ložnici. „Ehm, kam to jdeme?“ odvážila jsem se zeptat. Zastavil se u dveří do komnaty rodičů.
„Teď patří nám, má paní!“ sdělil mi klidně. Otevřela jsem a vstoupili jsme dovnitř. Zatajila jsem dech. Někdo si dal velkou práci, aby to tu pro nás připravil …

Manželské lože bylo pokryto bílým prostěradlem a těmi nejměkčími kožešinami a poduškami. Na přístavném stolku na nás čekal tác s maličkými koláčky a podnos se studenou pečení. Také tam byly dva džbány, podle vůně jsem to odhadovala na medovinu a víno, a konvice s čajem. V krbu hořel oheň a ve svícnech byly nové svíčky. Pavrik za námi pečlivě zavřel dveře. A nezapomněl ani na tu závoru, jak mu radil Grund.

Dívala jsem se na něj a snažila se uklidnit. Jenže on mi to nijak neulehčoval. Upíral na mě pohled, ze kterého mně bylo horko i zima zároveň.
„Nedívej se na mě tak!“ poprosila jsem ho rozpačitě. Zasmál se a položil mi ruce na ramena.
„Zvykni si, ženo! Budu se na tebe dívat celej život!“ ujistil mě vroucně, než se znovu zmocnil mých úst. Přitiskla jsem se k němu a líbala ho zpátky. Dlaněmi jsem hladila jeho široká ramena. Hbitými prsty začal rozšněrovávat tkanici na mých zádech a za okamžik jsem byla zcela nahá … Kousek poodstoupil a hltal mě obdivným pohledem.
„Jsi krásná, Mariko!“ pronesl zastřeně. Styděla jsem se před ním a raději vklouzla pod kožešinu. Natáhla jsem k němu ruku.
„Nenechávej mě déle čekat, muži!“ V mžiku ze sebe shodil svůj oděv a připojil se ke mně …
Tipů: 5
» 12.05.13
» komentářů: 2
» čteno: 552(6)
» posláno: 0


» 12.05.2013 - 11:55
To my děkujeme :)
Nádherný příběh! :)
» 12.05.2013 - 14:08
Neeee, konec ne! :( (Jak se dělá smajlík, který brečící smajlík???)
Jako vždycky, jsi napsala nádherný příběh a já se jenom můžu těšit na další tvůj příběh a těšit se, že se brzy vrátím a přečtu si ho znovu :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.