Obrazce v okně

Starý dvorek a rozbitý balkon
změť cihel, mlhy a staroby,
pod zábradlím dvě rozhozená křesla.
Začalo pršet, zrovna když jsem rozbila konvici;
krůpěje pořezané o hřbet ruky
se vsákly do knihy a vypily pár milostných řádků.

Gramofon už jen nešťastně povrkává;
zimou zbělely zoubky na podlaze.
Kouří se z cigaret a z komínů opuštěných;
jejich bolest je téměř dobrovolná,
jen nedokážou přijmout modrý soumrak,
věštbu, že svět je začátkem klubka.

U popelnic je rušno a pošmourno,
slabé stařenky vlečou skromné nákupy;
bolest vzala sílu a uzamkla další krok.
Od řeky vane puch z ryb, které nepřežily zimu
a jejich šedokalná nafouklá těla
vyplavila voda téměř pod nohy chodců.

Každý se svým křížem a v prochozených botách,
s kříži vytetovanými na zápěstí bohapusta;
odnímá kousek bledé žalosti.
Co není ku prospěchu, střežím;
deníky ve vzteku počmárané
zaprášené závěsy ve svátečním pokoji.

Starý dvorek a rozbitý balkon;
na proděravělé matraci u kanálu
si hoví opuštěný pes;
jen tak líně protahuje unavené tlapy;
za záclonami šustí soucitná lítost,
ale nikdo si ho nechce vzít domů.