Stíny minulosti - kapitola 2.

Další z probdělých nocí. Od doby, co Holly dostala zadání své seminární práce, nemohla spát. Bála se usnout, věděla, že jakmile se její tělo a mysl vnoří do říše snů, okamžitě začne jedna z jejích nejděsivějších, pravidelných nočních můr. Samozřejmě, není nic neobvyklého, že má člověk špatné či děsivé sny, a že je rozhodně nevyhledává, ale když je měla Holly, byly tak zatraceně živé, že by je nepřála ani největšímu nepříteli. Tenhle ale probíhal pokaždé stejně; Stála v řadě lidí, které vojáci Hitlerovy armády nakládali do transportů připravených na převoz do koncentračních táborů. Všichni byli vyhublí a k smrti vyděšení, matky křečovitě držely svoje děti, aby jim je vojáci neodtrhli a neoddělili je, muži už neměli sílu se vzepřít. Holly tam jen stála a sledovala bezmoc všech okolo, klepala se strachy a snažila se neudělat nic, co by její krutý osud uspíšilo. Prakticky vzato se jí zdávalo o rozsudku vlastní smrti. Vždy se pak probouzela zpocená a vyděšená. Nezáleželo na tom, co před spaním dělala a jak pozitivní její myšlenky byly, sen se opakovaně vracel. Normálně, když potřebovala zahnat špatné pocity a dobře se vyspat, pustila si před spaním pár veselých písniček nebo díl svého oblíbeného komediálního seriálu, tentokrát ale ani její osvědčené recepty na dobré sny nezabíraly.
Rozespale se natáhla na noční stolek pro mobil, který stisknutím tlačítka rozsvítila, aby mohla zjistit čas. Pět ráno! Mohla by ještě další dvě hodiny klidně spát, o to však Holly nestála. Ten rádoby spánek by ji vyčerpal víc, než když se rozhodne zůstat vzhůru úplně. Pomalu ze sebe shodila přikrývku a zvedla se z postele. Unaveně si promnula tvář a otřela oči, nechtělo se jí opouštět teplo postele, ale ani se jí nechtělo v něm zůstat. Pár kroky došla ke stolu, kde měla přes židli přehozenou mikinu, kterou na sebe natáhla, a rozhodným krokem se vydala pryč z pokoje. Zlehka našlapovala na koberec v chodbě a opravdu si dávala záležet na tom, aby nikdo nezaslechl, že se právě chystá opustit dům. Prchla takhle už několikrát, a tak docela dobře věděla, kam našlápnout, aby prkna uložená pod kobercem a na schodech, nevydala přílišný zvuk, který by mohl někoho probudit. Její matka neměla moc ráda, když Holly jen tak, bez toho aniž by někomu něco řekla, opouštěla dům, tím spíš ne, když to bylo hodně brzo ráno nebo uprostřed noci. Nikdo se jí nemohl divit, vždyť v jejích očích číhalo nebezpečí na každém kroku, mohlo se jí kdykoliv cokoliv stát a ona by nebyla dobrá matka, kdyby její tajné výlety schvalovala. Holly si jistě vyslouží přinejmenším přísný pohled, až se vrátí domů.
Téměř neslyšně slezla po schodech do přízemí a pak už se jen pár kroky dostala k domovním dveřím, klíče zasunuté v zámku otočila a otevřela jen tak, jak bylo nutné, aby se protáhla ven. Jakmile za sebou zavřela, uvolnila se. Opět se jí podařilo vykrást se z domu. Pro jistotu ještě oknem nahlédla dovnitř, aby se ujistila, že opravdu nikoho nevzbudila. V kapse mikiny nahmatala klíče od auta, které tam zůstaly poté, co jela večer vyzvednout Sofii do kavárny. Její maminka neměla moc v lásce, když si Holly brala auto bez dovolení a vydávala se na, byť i jen na krátké, výlety po okolí. Nechtělo se jí to ale teď řešit. Sešla po schodech dolů z terasy a rosou pokrytým trávníkem se dostala až k betonové příjezdové cestě, na které stávalo jejich auto pokaždé, když se Holly nebo Sofie vrátily pozdě domů. Garáž, kterou kdysi před lety postavili vlastníma rukama jejich otcové, byla velice úzká, a trefit se do ní jejich vínovým Dogem Nitro bylo velmi obtížné. Děvčata vždy nechávala auto na příjezdové cestě a Jim s ním později zajel do garáže, nebo si ho rovnou vzal do práce. Holly se to teď zpětně ale hodilo. Otvírat garáž by bylo v nočním klidu příliš hlučné a přivolalo by to nechtěnou pozornost. S úlevou nasedla dovnitř a připoutala se. Motor auta měl velmi tichý chod, sotva jste dokázali zaregistrovat, že je vůbec nastartovaný. Ani se neobtěžovala zapínat rádio, v tuhle hodinu v něm stejně nebudou hrát něco, čemu by holdovala, a vlastně ani neměla náladu cokoliv poslouchat. Potřebovala si vyčistit hlavu a nezáleželo jí ani na tom, že pobíhá venku pouze v pyžamových kalhotách. Nespala v něčem, za co by se měla stydět, a navíc, pokud by snad někoho takhle brzo potkala, bude ospalý a unavený a těžko mu bude záležet na tom, co má zrovna Holly Brentová na sobě. Ona se teď jen chtěla dostat na místo, kam při svých nočních výletech nejčastěji mířila.
Cesta tam zabrala autem sotva deset minut a ona už ji měla tak naježděnou, že ji ani pořádně nevnímala. Vymotala se ze spleti krátkých uliček obklopujících jejich čtvrť a po East Street se napojila na Jefferey´s Neck road. Tato cesta ji neomylně zavedla přímo do malého přímořského městečka Great Neck. Vzniklo až spoustu let po Ipswichi, nemělo tedy tak bohatou historii. Bylo jedním z těch měst, kde si majetní lidé stavěli letní obydlí, aby tak utekli svému vysokému pracovnímu tempu nebo prostě strávili dovolenou někde, kde se cítí jako doma. Ačkoliv se v posledních desítkách let město poměrně hezky rozrostlo, stále svou správou spadalo pod Ipswich a Holly to tu měla ráda. Moc lidí ji tu neznalo, a zdejší pláže byly nekonečnou oázou klidu, jež tak ráda využívala.
Zastavila auto na jednom z parkovišť obléhajících nejznámější, a snad i jedinou pořádnou pláž v širokém okolí. Stačilo sejít pár schodů a bosou nohou se zabořit do stále studeného písku. Na Hollyině tváři se objevil úsměv. Vytáhla klíčky ze zapalování a vyskočila z auta. Hned, jak za sebou dveře zavřela, nasála tu dokonalou vůni, kterou k ní zavál vítr linoucí se od moře. Nic nevonělo tak dokonale a nic ji tak nedokázalo uklidnit. Vyděšená dušička v ní se zatetelila blahem.
Hned na prvním schodu sundala kecky a zbylé tři schody překonala jedním skokem. Nohy jí dopadly do hebkého písku. Existovalo něco dokonalejšího, než pohled na modrou vodu, kde se proháněla spousta malých vlnek, mořské racky, jak poletují nad její hladinou a zlatavý písek, ve kterém se odrážely paprsky právě vycházejícího slunce? Jestli ano, Holly si to v tuhle chvíli nedovedla představit.
Milovala pláž. Ačkoliv sama nebyla zrovna milovníkem léta a tepla, na pláž chodila s oblibou. Líbila se jí ta atmosféra. Jakmile jste tam během letních dnů vstoupili, okamžitě jste zaslechli radostný dětský smích a byli jste svědky úsměvů dospělých, kteří s jiskrami v očích sledovali dovádění svých ratolestí. Všichni tam byli šťastní, a právě to byl asi důvod, proč to tam měla tak ráda. Holly sem však chodila nejraději přemýšlet, a pět hodin ráno, kdy na pláži nebylo ani živáčka, pro to byla naprosto ideální doba. Pomalým tempem se vydala na druhý konec půlkruhového písečného ráje, na jehož konci stála chlouba místních. Vysoký, červeno bílý maják. Už dávno nefungoval, ale tak dokonale se na něj koukalo, že nikoho ani na moment nenapadlo ho strhnout.
Musí se svou nespavostí něco udělat. Musí prostě konečně dojít za profesorem Hollowayem a poprosit jej, aby jí toho úkolu zbavil. Tolikrát už si v hlavě přehrávala, co mu přesně řekne, až za ním půjde do kabinetu, ale byla si naprosto jistá, že jakmile vstoupí do jeho dveří a opět uvidí jeho dokonalou tvář, zkoprní a všechna nacvičená slova budou zapomenuta. Nebylo by to nic neobvyklého, stávalo se jí to pokaždé, když před ní stál někdo, kdo se jí alespoň trochu líbil. Buď ze sebe nedostala jediné slovo, nebo naopak pronesla něco naprosto nevhodného a trapného. Teď se jí to ale stát nesmí. Tentokrát už nejde jen o to, jestli se někomu zalíbí, tady šlo o její zdraví. A to doslova. Ze svých nočních můr bývala kolikrát vyděšená ještě několik dalších hodin, pořádně nespala už čtyři dny, a to nesvědčilo nikomu, ani jí ani lidem v jejím okolí. Navíc se o tom styděla mluvit. Neřekla to ani Sofii, se kterou si říkaly všechno. Styděla se za to, jaké pocity v ní dokáže vyvolat jedno hloupé téma.

Než došla k majáku a zpět, byl pomalu čas vrátit se domů a vyrazit na jedinou přednášku, kterou dnes měla. Písemný projev s profesorkou Franklinovou měla ráda a doufala, že jí to pomůže se alespoň trochu psychicky připravit na budoucí rozhovor s Hollowayem. Jen nerada se vrátila do auta a rozjela se zpátky. Dokázala by se po té pláži procházet hodiny, nebo jen sedět na jednom z útesů či oblých kamenů, které ji lemovaly. Škola ale zvítězila. Nepatřila sice zrovna ke svědomitým studentkám, ale máma by ji pěkně vyčinila, kdyby do tam nešla. Když se konečně vrátila domů, bylo sedm ráno a celá rodina už seděla u kuchyňského stolu a snídala. Nikoho ani v nejmenším nepřekvapilo, že se zrzka právě vrací odněkud z venku. Byli na to už zvyklí.
„Další špatná noc?“ Prohodila mimoděk Sofie, která seděla u stolu s kouskem koláče a hrnkem teplého kakaa, aniž by zvedla pohled od počítače, kam narychlo dopisovala domácí úkol. Vlastně to ani nebyla otázka, jen konstatování jasného faktu. Holly pouze mávla rukou, špitla drobnou omluvu své matce, a odešla se nahoru převléknout. Už teď měla zpoždění, a tak jen popadla první, co jí přišlo pod ruku, a natáhla to na sebe. Kdyby si v tom kalupu stihla uvědomit, koho dnes hodlá navštívit, jistě by si dala mnohem víc záležet na tom, co si obleče, jak se učeše nebo namaluje. Myšlenky na profesora Hollowaye se ale na chvíli nějak vytratily, takže její outfit nepatřil zrovna mezi ty nejpovedenější. Seběhla schody, proběhla kuchyní, kde líbla matku na tvář, ukořistila pro sebe jednu právě dodělanou topinku, a vyrazila z domu. Jen tak tak stihla autobus číslo 51, který ji odvezl přímo před starou školní budovu, kde měla strávit následujících devadesát minut.
K její nelibosti byla přednáška profesorky Franklinové nudnější než obvykle. Tentokrát se neprobíral jazyk a styl psaní jako obvykle, pouze teorie a pohled na psaní knih a povídek z historického hlediska. Historie Holly ani trochu nebavila, Dějiny Evropy byly výjimkou jen kvůli muži, který předmět vyučoval. Z nudy si zapomněla psát i poznámky, tušila však, že tohle v závěrečném testu stejně nebude, tak jí to ani příliš netrápilo. Celou dobu se dívala z okna a přemýšlela nad tím, jak za chvíli vejde do kanceláře toho nejkrásnějšího profesora, muže, jakého kdy viděla. Vlastně se stačila za tu dobu zaobírat spoustou zbytečných věcí, když to bylo potřeba. Dokázala uniknout do svého světa a zabavit se tak na potřebnou dobu. Buď prostě přemýšlela o tom, co podnikne po škole a v hlavě si zapisovala do detailu, kdy, co a jak udělá, nebo si jako spousta jiných lidí vytvářela svůj imaginární svět. Představovala si, co by mohla ve svém životě všechno mít, jak a kam by se její život měl ubírat, aby ji učinil šťastnou a samozřejmě se u toho neubránila ani představě Alexe po svém boku. Možná se to mohlo zdát hloupé a dětinské, ale neměla nic jiného, z čeho by se mohla těšit. Žila život, který pro ni někdo nalajnoval, dostala se do světa, kam by třeba sama nikdy nešla, nemohla moc ovlivnit to, co se kolem ní dělo. Ale mohla ovlivnit to, co se dělo uvnitř ní. Prostě už taková byla. Nikoho příběhy a světem ve své hlavě neobtěžovala a nikdy o tom nemluvila. Mít představy přece není nic špatného, tak proč by s nimi měla přestávat.
Než se však stačila plně ponořit do svých myšlenek a snění, které by nemuselo být tak úplně nevinné, byl konec přednášky a ona se vydala chodbami ke dveřím 232, kde se Alexův kabinet nacházel. Cestou míjela další studenty, kteří se přemisťovali z hodiny na hodinu, a nezávazně mezi sebou diskutovali. Jako obvykle si jí nikdo ani nevšiml. Tato ignorace jí už ani v nejmenším nepřekvapila. Proč by se měl někdo starat o někoho jiného, než jen sám o sebe? A proč by se vůbec měl někdo starat o ni? Byla naprosto nevýrazná a krom svého přátelství neměla komu co nabídnout, nejspíš to nebylo dost. Teď se ale víc, než kdy jindy, potřebovala soustředit na přítomnost a plně se věnovat realitě, která ji čekala. Nemohla si před ním dovolit ztratit hlavu, zasnít se nebo se chovat jako pitomec.
Nepatrně roztřesenou rukou zaklepala na dveře, před nimiž se právě zastavila. Nečekala, až ji mužský hlas vyzve ke vstupu, a rovnou otevřela. „Pane profesore?“
Ještě nikdy v jeho kabinetu nebyla. Nikdy s ním nic osobně konzultovat nepotřebovala, vlastně asi byla vděčná, že se může dostat do jeho bezprostřední blízkosti a nemuset ho u toho někde pronásledovat. Jeho kabinet byl v době konzultačních hodin otevřen pro všechny studenty s jakýmkoliv problémem, tak proč ne jednou také pro ni. Místnost nebyla velká, ale jakmile do ní člověk vstoupil, praštila ho do nosu příjemná vůně. Holly by přísahala, že ji zná. Připomínala jí trochu květ šeříku, jehož měli na zahradě pár stromků. Trochu s podivem, že právě on má v kabinetu něco takového, jako je vůně do zásuvky, nebo že by tak snad voněl on sám? Hloupost, jak by mohla Holly znát jeho vůni, když se k němu nedostala nikdy blíž, než na pár metrů? Učebna, ve které přednášel, je jednou z největších na škole vůbec a ona vždycky využívá jejích zadních lavic, nikdy tak neměla možnost vidět ho natolik zblízka, jako právě teď.
„Nezlobte se, že vás vyrušuju, ale chtěla jsem s vámi mluvit o tématu své seminární práce.“ Najednou už jí ani nepřipadalo tak těžké s ním mluvit. Alespoň ne do doby, kdy odložil tužku a vzhlédl na ni od papíru, na který si zapisoval své poznámky. Jeho krásné modré oči hleděly přímo na ni. Takhle z blízka byl ještě nádhernější, než kdy Holly vůbec doufala. Dva drobné pramínky černých vlasů mu padly do čela, které se mu lesklo, jak se na něm odráželo světlo ze staré lampičky na stole. Zády se zapřel do opěradla poněkud starší židle a ruce sepnul do sebe.
„Ano, Holly, a o co konkrétně jde?“ Sledoval ji se zájmem, jaký zrzka ani nečekala. Samotného ho zajímalo, jaký problém se zadáním dívka může mít. Ještě žádný z jeho studentů si nestěžoval. A pokud ano, tak rozhodně ne jemu do očí.
„Víte, já to téma psát nemůžu,“ vysoukala ze sebe a snažila se dívat všude jinde, jen ne na něj. Všeobecně se lidem nerada dívala do očí, když s nimi mluvila, a o to horší to bylo, když před ní seděl právě on.
„Máte k tomu nějaký pádný důvod, slečno Brentová?“ Zvednul se ze svého křesla, obešel stůl a sedl si na něj přímo proti ní. Rukou si projel vlasy a na rtech se mu objevil okouzlující úšklebek, pro který byl mezi studenty známý. Byl tak ironický a svůdný zároveň, že se jí z toho až motala hlava. Najednou se jí také naskytla příležitost zjistit, že omamná vůně, která je cítit všude kolem, je opravdu jeho. V tu chvíli Holly nechtěla už nikdy čichat nic jiného.
„Jistě, já…“ Zarazila se v půli věty. Něco jí vyrušilo. Nejprve si myslela, že jí kolem hlavy prolétla moucha nebo komár. Pak ten zvuk ale zesílil a začal být až nesnesitelně vtíravý, jako když se vám někdo dostane do hlavy a mluví, aniž byste ho dokázali zastavit. Ano, někdo na ní mluvil. Hlas zněl jakoby z dálky a těžko se dala zachytit jednotlivá slova, ale zcela jistě pocházel z úst člověka, jenže jakého, když tam stáli jen oni dva? Pocítila ten samý chlad, jako před pár dny, kdy sama čekala v přednáškové místnosti a v žaludku měla svíravý pocit, stejně jako když se dnes probudila ze své noční můry. Rozhlížela se kolem a snažila se najít původ toho zvuku.
„Holly? Holly, no tak, jste v pořádku? Proč nemůžete psát tu práci?“ Zpátky do reality ji vrátil až profesorův hlas. Když se na něj znovu zadívala, jeho úšklebek byl pryč. Tvářil se zmateně, vyděšeně. Výraz v Hollyině tváři ho nejspíš opravdu zaskočil. Chlad z jejího těla ale nezmizel, naopak s každým dalším okamžikem sílil.
„Víte, já nesnáším téma druhé světové války. Příčí se mi to, a od té doby, co jste mi ho zadal, jsem se pořádně nevyspala. Mám noční můry a—“ Na chvilku se opět zarazila v řeči, a to ve chvíli, kdy měla pocit, že se jí šepot ozval přímo u ucha. Zavrtěla však jen hlavou. Určitě to byla hloupost, byla vystresovaná, něco se jí jen zdálo. „Mohl byste mi, prosím, dát jiné téma? Cokoliv, jen ne druhou světovou,“ dokončila svou myšlenku konečně. Hrozně se styděla. Bylo dětinské nedokázat se poprat s něčím, co pro ni nebylo zrovna příjemné. Její stud však přebyl ten zvláštní pocit. V Alexově kanceláři se začínala cítit hůř a hůř. Měla pocit, jako by tam nebyli jen oni dva. Samozřejmě to byla ta největší hloupost, stáli tam jen oni. Ale tohle se jí ještě nikdy nestalo. Nikdy neslyšela zvuky, které by něčím nebo někým nedokázala vysvětlit. Alex si pohrával s límečkem trika a tahal si ho ze strany na stranu stejně tak, jako to dělal její strýc Paul, když byl nervózní. Po čele mu opět stékal pramínek studeného potu. Cítil to taky? Slyšel ten šepot i on?
„Pane profesore, je vám dobře?“ Položila mu stejnou otázku jako před chvílí on jí.
„Co prosím? Ano, ano jistě, jen je tu nějaké horko,“ odbyl ji letmým úsměvem a vrátil se zpět za svůj psací stůl.
„Horko?“ Podivila se Holly. Jí samotné bylo nepříjemné chladno. „Asi máte rozbitou klimatizaci, hrozně tu hučí,“ vyslovila nahlas ještě svou myšlenku, když se šepot ozval znovu. Nenapadalo ji nic jiného, co by mohlo vydávat takové zvuky, i když by přísahala, že to, co slyší, je lidský hlas, těžko jinak racionálně vysvětlit svůj přelud.
„O čem to mluvíte?“ Výraz v jeho tváři se opět změnil, tentokrát byl zmatený, ale i neuvěřitelně přísný. Takového jej neznala. Před studenty si vždy zachovával přátelskou a usměvavou tvář. Každá minuta jeho přednášky byla prosluněná jeho neodolatelným úsměvem, který mu skoro nikdy nemizel z tváře. Málokdy se podařilo někomu ho nazlobit natolik, aby mu byl věnován takový pohled, jaký dostala právě teď Holly. V tu chvíli měla pocit, že by bylo nejlepší vzít nohy na ramena a nechat ho být. „Já nemám klimatizaci. Vymyslím Vám jiné téma, ale teď už jděte, mám spoustu práce.“ Bez dalšího pohledu na dívku proti sobě se opět sklonil nad papír s poznámkami. Holly bylo jasné, že jejich rozhovor právě skončil. Ještě se rychle rozloučila a odešla z místnosti pryč.
Jakmile za sebou zaklapla dveře, do jejího těla se vrátilo zpět teplo. Z původně vlastně přátelské návštěvy se stalo něco strašně zvláštního. Lepší slovo pro to, co se právě vevnitř odehrálo, neexistovalo. Celé to bylo zvláštní, každá minuta jejich rozhovoru se odehrávala v naprosto zvláštní, nehostinné atmosféře, kterou si Holly nedokázala rozumě vysvětlit.

~*~

„Tady jsi,“ ozvalo se Holly za zády, než se však stihla zamyšlená dívka rozhlédnout, na volné místo vedle ní si přisedla Sofie společně s tácem oběda. Nebylo to pravidlem, aby se dívkám podařilo sejít u oběda, každá měla přednášky v naprosto jiných časech, ale na každý pátek si zavedly svůj malý rituál. „Zajímalo by mě, na co to má být parodie,“ pokračovala dál Sofie nevzrušeně, když její sestřenice nijak nereagovala, a vidličkou šťouchla do něčeho, co vzdáleně připomínalo jablečný nákyp. Čím déle svůj potencionální oběd pozorovala, tím silněji nabývala dojmu, že zůstane jen u krabičky džusu, který vypadal nejbezpečněji. Nakonec si jen povzdechla, „Příště si vážně musím udělat aspoň sendvič.“
S otráveným výrazem odstrčila tác stranou a zadívala se na zrzku před sebou. Trvalo to několik dlouhých okamžiků, než Holly její pohled vycítila, a jen na ni tázavě pozvedla obočí, načež Sofie pouze zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. Znala svou sestřenici dobře, poznala na ní, když bylo něco v nepořádku, i když se většinou zrzka tvářila v naprostém rozporu s tím, co se dělo uvnitř ní. Znala ji dobře, proto Sofie také věděla, kdy mlčet a nevrtat se v něčem, o čem Holly očividně mluvit nechtěla. Nakonec se rozhodla zavést hovor do bezpečnějších vod a nechat ji rozhodnout se samotnou, jestli jí bude chtít něco říct, nebo ne.
„Děláš dneska večer něco?“ Prohodila rádoby lhostejně, a po dlouhém rozhodování zkusmo namočila špičku bílé plastové vidličky do nákypu. Po jejím olíznutí usoudila, že hlad je opravdu nejlepší kuchař a jí se snad nic nestane, když trochu sní.
„Hlídám malou Amy od sousedů. Proč?“ odpověděla Holly nevzrušeně, a sama se v jídle jen přehrabovala. Bylo to skoro pravidlem, že Holly hlídala děti v celé ulici. Milovala je a ony ji, ráda s nimi trávila čas, a když je večer uložila, měla většinou klid se chvíli i učit. Nevadilo jí s malou, modrookou holčičkou, trávit páteční večer. Nikdo jiný o ni nestál, lepší program stejně neměla. Druhá dívka si povzdechla a s konstatováním, jak je život nefér, protočila oči. Poprvé za několik týdnů měla volný páteční večer, a neměla žádný pořádný plán, jak jej strávit. Byla pozvaná do kina pár přáteli z ročníku, ale to nebylo něco, co by ji kdovíjak lákalo. Upřímně, byla líná a tak akorát zralá strávit večer v posteli u televize s nějakými sladkostmi, zatím co by na sobě měla obyčejné tepláky a vytahané triko. Zároveň jí to však přišlo jako plýtvání drahocenným volným časem, kterého opravdu neměla mnoho. Možná přeci jen kývne na nabídku kina, konec konců máslový popcorn, kola a gumoví medvídci v doprovodu nějaké dobré staré klasiky nezněly tak špatně. Sama pro sebe si přikývla a do pusy vložila další kousek nákypu. Pozoruhodné bylo, že čím více ho snědla, tím více jí chutnal.
„Mám pocit, že tě někdo hledá.“ Kývla vidličkou směrem kamsi za Holly o dalších pár minut později, a když se zrzka otočila, všimla si profesora Hollowaye, který postával nedaleko jejich stolu a pohled upíral právě na dvojici.
„Řekni mu, že tady nejsem.“
„Myslím, že to nezabere. Víš co, dívá se přímo na tebe a blbej asi nebude,“ zašklebila se Sofie, a měla co dělat, aby se při pohledu na výraz své sestřenice nezačala hlasitě smát. „Tak jdi, asi se přede mnou chudák stydí,“ rýpla si ještě, čímž si vysloužila vražedný pohled, ale nakonec se Holly přeci jen rezignovaně zvedla a vydala se Alexovi naproti. Nechtěla s ním mluvit, byla na něj naštvaná za jeho předešlou přísnost. Snad toho tolik neřekla, aby jí musel tak neomaleně poslat pryč.

„Holly, nerad Vás vyrušuji od oběda,“ promluvil skoro šeptem, když se k němu přes řadu stolů se stolujícími profesory a studenty konečně dostala. I když oplývala velice dobrým sluchem, sotva se jí podařilo zachytit, co říkal. V ten moment, jakoby se jí bál. Trochu připomínal malé dítě, jež provedlo něco špatného a jen velmi nerado se k tomu přiznává. „Mohli bychom si promluvit někde v soukromí? Nejsem zrovna rád středem pozornosti.“ S výrazem naprostého neviňátka se podrbal vzadu na zátylku.
„Jo, a proto jste profesor.“ Neodpustila si Holly sarkastickou poznámku, ale jen co ji dořekla, nejraději by ji vzala zpět. Vždycky bylo jejím problémem dávat si pozor na to, co říká. Pokaždé z ní vyletěla nevhodná nebo ironická poznámka, za kterou by si později nejraději nafackovala. K jejímu velkému údivu se Alex však jen usmál. Zdál se jí mnohem uvolněnější. Přesto, že se zlobila, volila velice neutrální tón. Dokázala se skutečně dobře ovládat. Příval negativních emocí, který v tu chvíli ovládal její mysl, potlačila. Kdyby před ní stál kdokoliv jiný, jistě už by schytal salvu přísných a nevhodných slov, paradoxně se ale na tohohle muže prostě nedokázala zlobit. Bez ohledu na to, že spolu prohodili pouze pár, více či méně, příjemných slov, ji měl omotanou kolem prstu.
„Ano, právě pro to.“ S přetrvávajícím úsměvem ji vedl na konec jídelny a ven na chodbu, kde bylo liduprázdno. Ti, co zrovna neobědvali, seděli buď venku, nebo na některé z přednášek. Rozhovor, který se právě chystali vést, patřil jen jejich uším.
„Omlouvám se za to, jak jsem byl prve nepříjemný,“ otočil se na ni hned, jak se ocitli sami. „Měla jsi samozřejmě pravdu, byla to klimatizace. Ani jsem nevěděl, že ji tam mám.“ Vypravil ze sebe evidentně nacvičenou řeč a napjatě se zasmál, když se konečně zastavil u schodů, které vedly do druhého patra. Kolem bylo až nepřirozené temno a ve starém krbu, stojícím uprostřed dlouhé chodby, skučela meluzína. Venku se schylovalo k další bouřce, pro teď však oblohu osvětlovaly ještě poslední chabé sluneční paprsky, jejichž světlo však do chodby neproniklo. Nevěřila mu ani slovo z toho co říkal, věřila pouze svým uším. Když odcházela z jeho kabinetu a mířila do školní jídelny, měla čas si to znovu přehrát v hlavě. Ačkoliv by se mohlo zdát, že za vzniklým hlukem je právě rozbitá klimatizace, ona byla přesvědčená o něčem jiném. Nikdy ještě neslyšela klimatizaci šeptat.
„To nic,“ oplatila mu úsměv. Co na tom, milý úsměv ještě neznamenal souhlas. I přes zhoršující se počasí a nevlídnost místa, kde stáli, tentokrát v jeho přítomnosti necítila ten prapodivný chlad, jediné, co rozhodně zůstalo stejné, byla jeho vůně.
„Našel jsem pro Vás nové téma. Život Marie Terezie. Chtěl jsem to dát Darcy, ale ta se z mých přednášek nakonec odhlásila, takže je to volné.“
„Marie Terezie? Dobře, to zní fajn. Děkuju mockrát.“ Tohle téma bylo pro Holly mnohem příjemnější a přijatelnější. Marie Terezie byla velká žena a vládkyně, svého času se v Evropě zasloužila o spoustu užitečných zákonů a nejen to, určitě nebude problém o ní seminární práci napsat.
Na chvíli mezi nimi zavládlo nepříjemné ticho, které narušoval pouze zvuk právě začínajícího deště, bubnujícího do barevných vitráží. Alex si odkašlal a přešlápl z nohy na nohu. „Jen jsem Vám to chtěl říct, abyste na moje rozhodnutí nemusela čekat celý víkend,“ pousmál se na ni, a opět si pročistil hrdlo lehkým odkašláním. Maličká zrzka se na chvíli ztratila v jeho dokonalých modrých očích a zrůžověly jí tváře, když si uvědomila, jak na něj zírá.
„Děkuju, a taky si užijte víkend,“ vykoktala, když jí ještě popřál příjemné prožití následujícího volna. Nakonec se profesor Holloway po dalším krátkém, trapném tichu rozloučil, a Holly zůstala sama stát na místě až do chvíle, kdy zmizel za rohem. Nejradši by začala vztekle poskakovat sem a tam. Nikdy neuměla mluvit s muži, kteří se jí líbili. Měla přece něco říct, ne tam stát, tupě na něj zírat a čekat, že se jí snad zeptá, jak se má. Proč prostě nezačala mluvit sama? Jeden z těch vzácných okamžiků, kdy na něj mohla udělat trochu dojem a ona ho takhle promrhá. Proč jen ji vždy napadnou ta správná slova, až když je pozdě? Ale opravdu ji vyhledal jen proto, aby jí tohle řekl? Mohl přeci poslat email, on však pravděpodobně dává přednost osobnímu kontaktu. A už vůbec ji nevyhledal kvůli ní samotné, určitě to tak dělá s každým svým studentem. Ještě chvíli přemýšlela nad jejich krátkým rozhovorem, než se nakonec Holly pomalu vrátila k nedojedenému obědu a zvědavé sestřenici.