Stíny minulosti - kapitola 1.

15. října 2011 začínal v městečku Ipswich další nový den, a pro Holly Brentovou to byl den jako každý jiný. Ničím zvláštní, ničím výjimečný, pouze další školní den. Jako jindy, i dnes mezi přednáškami seděla na lavičce uprostřed kampusu Gordon College a sledovala dění kolem sebe. Věděla, že jako malá nenápadná holka nebude právě tady, na tomto místě, nikým a ničím rušena, a bude si moci v klidu sníst svůj oběd. Ostatní spolužáci z jejího semestru měli ještě jednu hodinu, na kterou se jí moc nechtělo, a tak dala přednost posedávání na lavičce, ono se pro jednou nic nestane, když na přednášce nebude. Jejich starý senilní profesor si toho ani nevšimne. A pro ni je to alespoň možnost být chvíli sama.
Holly je dívka menší postavy se zrzavými vlasy. Díky vysokému čelu byla nucena po většinu času nosit ofinu a málo kdy ji člověk mohl spatřit jinak, než s culíkem. Její tvář oplývala světle modrýma zapadlýma očima, plnými rty a příjemným úsměvem. Její postava má pár nadbytečných kil navíc, která jí po celý její život velmi trápila. Rozhodně nikdy nepatřila mezi ty šťastné, jež mohou sníst, cokoli chtějí a nepřiberou ani deko. Každé deko navíc, každý stres nebo nemoc se na její postavě vždy nepříjemně projevili. Ráda vždy bývala ve společnosti jiných lidí, užívala si jejich přítomnost a hluk, který s takovouto společností souvisí, pravdou však zůstává, že nejvíce času ráda trávila právě sama. Možná to bylo špatně, možná si tak zamykala pomyslnou bránu do jiného světa, do života ostatních, do jejich myslí a srdcí, ale momentálně jí to nevadilo. Nikdy se moc nestarala o to, co si o ní kdo myslí. Ráda si od ostatních poslechla, jak jí to sluší nebo jak se jí něco povedlo, ale nebyla ten typ, co by poslouchal rady nebo by se jimi následně řídil. Většina jejích přátel a rodiny to o ní dobře věděla, a pokud si Holly pro radu sama nepřišla, nechali ji, aby se se vším proprala sama.
Obloha nad její hlavou se zatahovala a ve větvích stromů, pod kterými seděla, skučel vítr. Kampus Ipswichské univerzity byl na podzim plný barevného listí, které spadalo ze spousty stromů, jež lemovaly štěrkové cestičky podél celé budovy. I teď se ve stále sílícím větru několik barevných lístků vznášelo kolem Hollyiny hlavy. Lidé kolem se pomalu začali zvedat z laviček a země, a za stálého hovoru a smíchu zamířili zpět do útrob staré školní budovy. Počasí venku se opět otočilo o sto procent a tak jim nezbývalo nic jiného, než se schovat do bezpečí pod střechu. Netrvalo to dlouho a rozpršelo se. Pro Ipswich to nebylo nic neobvyklého, nikdo tím už nemohl být překvapený. I Holly se musela zvednout ze svého oblíbeného místečka a vrátit se do studených školních budov. Gordon college měla svou dlouhou, bohatou historii a i budovy samotné o ní mnoho vypovídaly. Na stěnách visely obrazy zakladatelů a jejich rodin, a další spousty lidí, kteří touto školou prošli, a později se stali něčím výjimeční nebo slavní. Okna byla plná barevných vitráží a dveře do různých místností zdobily původní rámy a kliky. Zdejší vedení si velmi zakládalo na zachování původního ducha tohoto místa, a to se jim také dařilo. Jediné, co vybočovalo z historického charakteru, byly počítačové učebny, projektory a interaktivní tabule, které se v moderní době staly nedílnou součástí výuky. Pokrok nelze zastavit.
Gordon Collage byla druhou nejstarší ve státě Massachusetts a pátá nejstarší v celé Americe, nebylo tak divu, že se i obyčejní obyvatelé města snažili, aby se zachovala autentičnost jejich chlouby. Ve městě bylo jen pár míst, které navštěvovali turisté, kteří tak přinášeli výdělky maloobchodníkům a pomáhali zlepšení městské ekonomiky. Právě proto bylo tak důležité starat se o to, aby škola zůstala v dobrém stavu. Starobylé školní budovy byly největší turistickou památkou, a to i přesto, že pro veřejnost bylo přístupných jen pár míst.
Složitá spleť místních chodeb nebyla nic pro lidi s chabým orientačním smyslem. Hodně často jste na některé chodbě mohli potkat studenta, nebo dokonce i profesora, jak bezmocně bloumá sem a tam a snaží se zorientovat, aby našel správnou cestu kamkoliv, kam jen se chystal jít. Nakonec si ale každý zvykl a naučil se, kudy se dostane do místností pro výuku nebo ven z budovy. Právě proto každý student během zápisu dostal svou vlastní mapku budovy, která mu při prvních dnech pomáhala s orientací.
Holly neměla nikdy problém najít si cestu tam, kam potřebovala jít. Říká se sice, že ženám není dána do vínku dobrá orientace, to ale nebyl její problém. Když byla malá, s tatínkem podnikali časté výlety do přírody, kde ji učil všemu, čemu ho naučil jeho otec. Dokázala zapálit oheň, orientovat se podle kompasu nebo třeba používat sekeru. Většina dívek o tyhle schopnosti moc nestála, Holly za ně ale byla vděčná. Pomáhalo jí to zvládat složité situace nebo se lépe postarat sama o sebe.
Prošla dlouhou chodbou, která od sebe oddělovala budovu A a B, kudy se dostala až k přednáškové místnosti č. 201, kde měla probíhat její další hodina. Dějiny Evropy. Ačkoliv ji dějiny nikdy moc nezajímaly, na tuto hodinu se vždycky těšila. Ne snad proto, že by byl profesor tak dokonalý a dokázal jí přesvědčit, že dějiny jakékoliv země pro ni vlastně mohou být zajímavé, ale spíš proto, že profesor Holloway byl naprosto dokonalý chlap. Alespoň Holly si to myslela, a nejspíš ani nebyla sama. Hodiny Alexe Hollowaye byly věčně zaplněné, a to většinou dámským osazenstvem, jež mělo zhusta problém říct, kde vůbec Evropa leží, natož aby vědělo něco z jejích dějin. Holly se občas styděla za to, že se na tento předmět přihlásila ze stejného důvodu jako ty “pipinky,“ jak jim s oblibou říkala, ale aby to sama sobě vynahradila, snažila se poctivě plnit všechny zadané úkoly, včas odevzdávat seminární práce a dávat pozor. Fakt byl ale ten, že se na tyto hodiny z celého týdne těšila nejvíc. Samozřejmě o její platonické lásce nikomu kromě své sestřenice Sofie neřekla. Bylo to stejné, jako kdyby toužila po nějakém zpěvákovi nebo herci, stejně směšné a nedosažitelné, nicméně ani to jí nebránilo v tom, každou přednášku tupě zírat do jeho překrásné tváře a představovat si, jaké by to bylo ochutnat jeho rty nebo nechat se sevřít v jeho vypracovaných pažích.
V přednáškové místnosti ještě nikdo nebyl, a tak vlezla dovnitř, aby si vybrala to nejlepší místo. Vždycky si sedala dozadu. Měla tam největší klid a možná i nejlepší výhled, a zároveň nepatřila k těm snaživcům, co musí za každou cenu sedět vepředu a neustále mávat rukama ve vzduchu a odpovídat na učitelovi otázky. Ne že by snad neznala odpověď, většinou docela přesně věděla, na co se právě ptají, ale ráda si je nechávala pro sebe. Odpovídala jen tehdy, když celá třída mlčela a nastalo trapné ticho, stávalo se to ale málokdy.
Vyndala si věci na stoleček před sebou a rozhlížela se kolem. Místnost byla velká a stejně chladná a nepřístupná jako zbytek budovy. Staré cihlové zdi byly sice příjemné na pohled, ale nedokázaly udržet příliš tepla, okna byla zasklená tmavými vitrážemi, a tak dovnitř nepronikalo příliš světla. Celou místnost samozřejmě osvětlovala drobná světla i velký skleněný lustr, přesto se ale nedařilo navodit zde příjemnou a pohostinnou atmosféru. Holly se tu sama necítila dobře. Ráda byla sama, ale většinou ne na místech, ze kterých dýchala skoro až duchařská atmosféra. Vzpomněla si na film, který včera sledovala, na přízraky a děsivé scény, které ho provázely, což jí vůbec náladu nezvedlo. Naopak se začala rozhlížet ještě častěji a sama sebe ujišťovala, že není čeho se bát. Jednou z Hollyiných nebezpečných vlastností byla její veliká fantazie. Nebezpečná hlavně proto, že díky ní si dokázala představit ty nejhorší a nejnepravděpodobnější věci, které by se jí mohly stát. Přednášková místnost číslo 201, vypadala jako místo typické pro scény z hororů. Její fantazie tu pracovala na plné obrátky, čekala, že se každou chvíli objeví nějaký přízrak, který ji bude chtít zabít nebo přinejmenším ublížit.
S velkou úlevou tak přivítala spolužáky, kteří se po malých skupinkách začali trousit do učebny o několik dalších minut později. Okamžitě z ní spadl předchozí strach a obavy. Kdyby to bylo možné, byla by schopná tvrdit, že i místnost se rozsvítila a už se nezdála tak ponurá. Studenti se usazovali do prázdných lavic a zaujatě diskutovali o tématech předešlých hodin nebo o tom, jak asi dnes přijde profesor Holloway oblečen. Banální téma, ale velice oblíbené. Co také čekat od místnosti plné dívek poblázněných romantickými filmy a knihami. Holly se ošila při představě, že je vlastně stejná jako ony a ze zamyšlení ji probral až pohled směrem ke katedře, kde už seděl ten, kdo několik týdnů okupoval její mysl. Profesor Alex Holloway. Pro Holly to byl muž, který do nejmenšího detailu splňoval její ideál krásy. Měl tmavé krátké vlasy, které si rád projížděl rukou, aby si je znovu a znovu rozcuchával, velké modré oči s hustým černým obočím a hezkou pusu s celkem úzkými rty, které měl neustále stažené v úšklebku. Holly imponoval nejen svým vzhledem, intelektem a taktem, ale také svými pohledy a dokonalou mimikou obličeje. Neznala nikoho, kdo by se dokázal tak dokonale usmívat, šklebit nebo zlobit jen s pomocí výrazů v obličeji. Vlastně ani nemusel nic říkat a každý věděl, co si právě myslí. Jeho osobitému kouzlu šlo jen těžko odolat.

„Téma dnešní přednášky známe už od minule,“ promluvil konečně profesor Holloway, a probudil tak Holly z přemýšlení o jeho dokonalé tváři. „Druhá světová válka. Důvody jejího vzniku, a dopady. Doufám, že jste si všichni přečetli kapitoly sedm až jedenáct z knihy Dějiny Německa, jak jsem vám zadával minule.“
‚Ale ne,‘ povzdechla si. Druhá světová válka. Tohle téma ze srdce nenáviděla. Minulou hodinu zřejmě nedávala dostatečný pozor, jinak by jí nepochybně utkvělo v paměti, že téma dnešní přednášky je právě tohle. A jistě by si pamatovala i to, že si mají něco přečíst. I když, kdyby bývala tušila, že se dnes bude probírat tohle, určitě by si i přes profesora Hollowaye tuto hodinu odpustila. Zase bude mít noční můry. Nikdy nedokázala pochopit, jak někdo tehdy mohl dopustit, aby se něco takového, jako hrůzy doprovázející válku, mohlo udát. To tam tehdy nebyl někdo, kdo by Hitlera a jeho stoupence zastavil? Kdo by dokázal zastavit jednoho jediného člověka, který dal podnět pro smrt statisíců lidí?
„Ale ano, Holly, to byl,“ pronesl s povzdechem profesor a otočil se na ni. Jeho modré oči se vpíjely do těch jejích a ona cítila, že začíná rudnout. Neměla problém s řečněním na veřejnosti nebo snad s projevováním svých názorů, jakmile ale měla mluvit s ním, okamžitě začala koktat a její tváře dostávaly rudý nádech, za který se styděla snad ještě víc, než za myšlenku, kterou právě vyslovila.
„Řekla jsem to nahlas?“ Vyděsila se. Tohle se jí ještě nestalo, byla zvyklá vést své vnitřní monology, ale nikdy nevědomky neřekla nic nahlas, aniž by chtěla.
„Řekla, ale to nevadí, nemusíte se omlouvat,“ pousmál se a pokračoval, „je to dobrá připomínka. Samozřejmě, že v té době byli lidé, kteří se názorům a nadvládě Adolfa Hitlera postavili. Takové lidi ale nechával Vůdce okamžitě a bez milosti popravit. Potom už si všichni dobře rozmýšleli, jestli proti němu vystoupí a budou se angažovat a podílet na jeho svrhnutí, nebo ne. Nikdo nechtěl riskovat vlastní život, ani ti nejstatečnější.“ Zakroutil hlavou a vypadalo to, jako by ho to samotného trápilo. Nebo lépe, jako by si uvědomoval, že on sám by byl raději taky zticha, než aby se nechal zabít dřív, než přišel jeho čas.
„Už máte téma seminární práce?“ Pokračoval nakonec, snad aby zamluvil pro všechny nepříjemné téma, Holly však pouze zakroutila hlavou. „Výborně, můžete ji udělat na téma těch statečných, kteří se proti Hitlerovi postavili. V knihovně nebo na internetu jistě nějaké informace budou.“ Chtěla něco namítnout, ale profesor už pokračoval dál ve své přednášce. To téma se jí nelíbilo. Ne snad, že by nechtěla svou prací vzdát hold těm, kteří bojovali za správnou věc, ale opravdu jí to bylo nepříjemné. Bude muset za profesorem zajít a ještě si s ním o tom promluvit. Určitě ji nevyhodí, a snad i ustoupí, když mu vysvětlí, co všechno to pro ni znamená. Přišla si strašně hloupě, že ve svém věku nedokázala věnovat svou pozornost něčemu, co tak úzce souviselo s historií celé planety. Na druhou stranu mohlo být vcelku pochopitelné, že jí vadí zabývat se smrtí tolika lidí.

Přednáška běžela dál, Holly se však snažila nevnímat nic z toho, o čem se mluvilo. Svůj pohled, jako již tolikrát předtím, raději zaměřila na Alexův obličej. Čím více ale zacházel do detailů hrůz války, tím víc se výraz v jeho obličeji měnil. Byl ustaraný a vyděšený zároveň. Po čele mu stékaly čúrky potu, což bylo opravdu s podivem vzhledem k tomu, že se všichni ostatní choulili ve svých mikinách a bundách, a třásli se zimou. Vzduch v kamenné místnosti byl opravdu chladný. Ruce se mu chvěly a čas od času mu z nich něco vypadlo. Nakonec byl už natolik rozrušený, že pustil krátký film týkající se tématu, a sedl si za katedru, aby se mohl uklidnit. Neustále si otíral čelo a nervózně poklepával nohou. Jeho jinak veselé oči dávaly tušit, že tu není něco v pořádku. Holly byla vždycky o něco vnímavější, než její vrstevníci. Pokud někoho něco trápilo, poznala to, i když se sebevíc snažil to na sobě nedat znát. Zatímco ostatní sledovali film, nebo se věnovali úkolům na příští hodiny, ona stále nespouštěla pohled z mladého profesora. Vrtalo jí hlavou, co se s ním může dít. Tvářil se, že opravuje nějaké práce z minulých hodin, ale pokud se na něj člověk pozorně zadíval, mohl vidět, jak se tužka, kterou držel v ruce a pohyboval s ní, ani nedotýká papíru. Chtěl, aby si všichni mysleli, že je naplno zaměstnán opravou kompozic, a nevšimli si tak, že to tak ve skutečnosti vůbec není. Vycházelo mu to. To ale nevěděl o mladé zrzavé holce, která se také účastnila jeho hodin.


Lalala, whatever, lalala, it doesn’t matter, lalala, oh well… we’re gonna at it tonight…

Melodie taneční hudby se nesla napříč malou kavárnou s příjemným jemně tlumeným osvětlením, které dávalo zákazníkovi vždy pocit, že všechna vyslovená tajemství zde zůstanou skryta. Lahodná vůně karamelového Latte se skořcí se lehce nesla vzduchem a Sofie se nechávala unášet jejím rytmem, zatímco sbírala špinavé nádobí ze stolu. Tuhle písničku prostě milovala, a kdykoliv ji slyšela, nedokázala udržet nohy v klidu.
Sofie Smithová byla blonďatá studentka výtvarného umění na místní vysoké škole, která si ve svém volném čase přivydělávala jako servírka v Enigma Café, jediné pořádné kavárně, kterou jejich malé město mělo. Enigma Café samozřejmě nebyl jediný podnik ve městě, ale během posledních pár let se z nějakého důvodu většina obyvatel stahovala právě sem, do malé kavárny přímo v centru malého náměstí. Nikdo nevěděl, proč tomu tak je, avšak majitel kavárny by si nikdy nestěžoval na příval nových a nových zákazníků. Od důchodců trávících své volné chvíle v příjemném prostředí, přes studenty dohánějící domácí úkoly, až po zamilované páry tulící se v sedačkách šeptajících si sladká slůvka, byl v Enigma Café vítaný naprosto každý. Sofie byla místním zaměstnancem poslední dva roky, měla to tady ráda a své směny si vždy užívala. Byla hrdá na to, že patří právě sem. Nebo alespoň do této chvíle tomu tak ještě bylo.
Za neustálého pohupování svých boků a broukání si dobře známých slov se otočila s daleko větším švihem, než plánovala, a tác s nádobím, jež držela v rukou, se za doprovodu zvědavých pohledů ze všech stran s hlasitým řinčením snesl k zemi. Vylekané blondýnce nezbylo nic jiného, než v naprostém šoku přihlížet vzniklé pohromně. S děsem v očích sledovala střepy rozsypané po starobylých dlaždicích, špičky jejích bílých pracovních tenisek byly pokryté kapkami nedopitého kafe a čaje. Trvalo to možná jen tři vteřiny, než se hrobové ticho v kavárně opět rozproudilo k životu. Bylo to, jako by se podobná podívaná odehrávala denně, jako by to už nikoho ani nemohlo překvapit. Všichni se vrátili k přerušeným rozhovorům nebo k popíjení lahodné kávy, nešťastná servírka jako by pro nikoho neexistovala. Pro nikoho, až na muže, jenž seděl v koutě, skrytý před zraky ostatních. Nemohl od Sofie odtrhnout pohled. Místo toho, aby jí však nabídl pomocnou ruku a pomohl jí zahladit stopy, jen upřeným pohledem sledoval její nešťastnou tvář, když se sehnula k zemi a v rychlosti začala sbírat střepy. Mezi jeho obočím se utvořila malá vráska a on si jen ledabyle navlhčil rty jazykem. Nelíbilo se mu, k čemu se právě schylovalo, přesto neudělal nic pro to, aby tomu zabránil.
„Sofie,“ ozvalo se servírce za zády přísným hlubokým hlasem, a v dívce zatrnulo. Na malou, krátkou chvíli opravdu naivně doufala, že její selhání zůstane bez povšimnutí. To by ovšem majitelem kavárny nesměl být právě Karl Talbot, vyhlášený bručoun, pro nějž cokoliv, co by mělo byť i tu nejmenší chybičku, nebylo dost dobré. Mohutná, vysoká postava společně s hustým knírem usazeným pod malým nosem mu dodávali potřebné autority, o kterou muž nikdy nemusel bojovat. Zpod hustého, černého obočí vykukovaly malé, hnědé duhovky, které se právě zabodávaly do drobné dívky stojící před ním.
„Já vím, Karle,“ povzdechla si blondýnka, a s tácem plným střepů se opět postavila. „Strhneš mi to z platu nebo si to nahradím přesčasy,“ dodala, aby v obličeji zarudlému muži dala najevo, že je již předem smířena s budoucím trestem. Navenek se sice tvářila sebejistě a vyrovnaně, ale uvnitř se třásla jako malé, vystrašené dítě. Nebylo to poprvé, co se jí podobný kousek povedl, a dívka mohla jen doufat, že i tentokrát se to obejde bez vážnějších následků. Práci v kavárně měla ráda, nepotřebovala ji, ale líbilo se jí to, nechtěla o ni přijít jen díky své nešikovnosti.
K jejímu velkému štěstí však právě Sofie byla jednou z nejoblíbenějších servírek, které Enigma Café zaměstnávalo. I Karl si byl dobře vědom faktu, že minimálně mladší a mužská část hostů navštěvuje kavárnu právě díky blonďaté, usměvavé holce se zelenýma očima, jejíž úsměv vždy přitahoval pozornost jako magnet. Vyhodit ji by byl ekonomicky špatný tah. Proto jakmile sdělil Karl dívce trest v podobě několika přesčasů, které ji rozhodně v budoucích dnech očekávaly, otočil se otrávený majitel zády a raději zašel zpět do malé kanceláře, která byla skryta v boční místnosti vedle toalet pro zákazníky. Z téhle malé místnosti sledoval Karl veškeré dění v samotném prostoru kavárny, ale také v kuchyni a v šatně pro zaměstnance. Talbot patřil mezi ty lidi, kteří potřebovali mít nade vším a všemi neustálý dohled, proto byli jeho zaměstnanci i zákazníci dávno zvyklí na neustálou přítomnost kamer, které zaznamenávaly každý jejich pohyb. Nikdy si nikdo nestěžoval, snad to lidem dávalo pocit bezpečí. Když vás sledují kamery, nemůže se vám přece nic stát, nebo ano?

Sofie počkala ještě několik dlouhých sekund, než se s povzdechem, hlavou sklopenou mezi rameny a pod nepřetržitým pohledem muže v rohu, o němž neměla nejmenší tušení, vydala do kuchyně s kousky rozbitého nádobí. Věděla, že má před sebou ještě dlouhé odpoledne. Kromě úklidu nepořádku, který si sama způsobila, jí čekalo ještě několik dalších hodin obsluhování a poskakování po malém lokále sem a tam. Občas se u některého ze zákazníků zdržela o malou chvíli déle, aby si poslechla nové klepy, nebo aby slušně odmítla další z pozvání na večeři. Stávalo se to celkem běžně, alespoň dvakrát do týdne, aby ji někdo pozval na večeři, nebo do kina, jeden třicátník jí dokonce zval na piknik do parku u jezera. Nebylo se čemu divit, Sofie přitahovala pozornost opačného pohlaví od chvíle, kdy začala chodit na střední školu, narostla jí prsa a rysy ve tváři získaly spíše ženský, než dívčí nádech. Její postava nikdy nesplňovala nejnovější požadavky dokonalosti, nikdy nebyla ani vychrtlá ani při těle. Sofie byla zdravá mladá žena, za níž se každý na ulici rád otočil, a ti troufalejší se nebáli na ni ani zahvízdat. Pro Sofii to však nikdy neznamenalo víc, než příjemný pocit a další úsměvnou vzpomínku. Nebyla jedna z těch dívek, které by pozornost mužského pohlaví vyhledávaly, naopak se snažila zůstávat stranou. Raději se soustředila na školu, na své přátelé a rodinu. Nepotřebovala vedle sebe mít puberťáka, který na ní hvízdá jak na psa, ani dospělého muže, se kterým by nemohla dělat hlouposti a uvolněně se smát. Čekala na toho pravého, dokonalého, který měl do jejího života teprve vpadnout. Cítila to, věděla, že se to jednou stane.
Než si to Sofie stihla pořádně uvědomit, odpolední ruch kavárny, do jehož víru byla naplno pohlcená, se přeměnil ve večerní klid, a servírka byla víc než připravená sklidit poslední kousky špinavého nádobí, zamést podlahu, a konečně vyrazit domů. Jediní, kdo ze zaměstnanců kromě ní ještě zůstávali, byli dva kuchaři, kterým zbývalo uklidit svá pracovní stanoviště, a měli padla. Natěšená vidinou dřívějšího odchodu vyšla Sofie zpoza těžkých tmavých závěsů, které oddělovaly kuchyň od barové části kavárny. Při jediném pohledu na kavárnu ji ale veškerá radost přešla. Zastrčený v rohu se nad stolem krčil muž, poslední zákazník, a nejspíš jej ani v nejmenším netrápilo, že ručičky na nástěnných hodinách nad vchodem do kavárny se právě přehupovaly přes jednadvacátou hodinu. Ničím naprosto nerušen si klidně dál zapisoval do svého sešitu, a unavená servírka jako by pro něj ani neexistovala.

Už jako dítě byla Sofie neobyčejně zvědavá. Co se kde šustlo, o tom musela vědět. Nikdo před ní nedokázal utajit svá tajemství, dříve či později se jí všichni díky jejím přesvědčovacím technikám svěřili. Měli záruku, že od ní se to už dál nedostane; co chtěla vědět, věděla a šířit drby dál nebylo Sofiiným zvykem. I teď, když se dívala na neznámého muže v rohu, cítila v těle to příjemně známé šimrání, vibrování, které vždy její zvědavost odstartovalo. Měla chuť jít a zeptat se, co tady mladík dělá tak pozdě, proč nejde domů ke své ženě, pokud nějakou měl. Rozhodně byl dost přitažlivý na to, aby byl minimálně zadaný. Byla zvědavá, co si celý den zapisuje do svého sešitu, ale něco ji drželo zpátky. Nedokázala by ten zvláštní pocit v oblasti žaludku popsat, ale něco jí říkalo, aby dala ruce pryč a raději si hleděla svého. Bylo to, jako by kolem neznámého muže byla neviditelná skleněná zeď, která ji odpuzovala, která ji zabraňovala pohnout se dál. Nikdy předtím to neudělala, nikdy neposlechla svůj vnitřní pocit, i když se nakonec ukázalo, že její instinkty byly správné, ale tentokrát to bylo jiné. Teď cítila, že není na místě nechat její zvědavé já ovládnout druhou část její osobnosti, která byla natolik rozumná, aby věděla, kdy není vhodné se plést do cizích záležitostí.
I když to bylo proti její přirozenosti, otočila se od objektu svého momentálního zájmu, a s povzdechem se usadila na barovou stoličku, kde z tašky vytáhla učebnici psychologie a jeden z mnoha bloků, do kterých si zapisovala vše až na poznámky, které si měla na přednáškách dělat. Do oficiální zavíračky zbývala ještě necelá hodina, a i když si Sofie nepřála nic víc, než jít konečně domů, nemohla zákazníka vyhodit, a esej na hodinu psychologie se jí zdál jako dobrý způsob, jak zabít následujících několik desítek minut. O necelou půlhodinu později byly však pouze desky Sofiina sešitu pokryté různými malůvkami, znaky a písmeny, jak si dívka bezmyšlenkovitě čmárala sem a tam, zatímco pohled upírala do dřevěné desky baru. K eseji nenapsala jediné slovo, opět byla ztracená ve svých snech a představách, jako se stávalo ostatně velice často. Už jako dítě byla obrovským snílkem, a zůstalo jí to až do dospělosti. Někteří jí to zazlívali, napomínali ji a chtěli po ní, aby už konečně dospěla, ale Sofie se držela svého. Někdy byly sny a představy to jediné, co jí dokázalo pomoct zvládnout nástrahy dne, těžké životní chvilky, nebo i zdánlivě nekonečný večer ve ztichlé kavárně. Běžně její sny bývaly o dokonalém princi, který si ji v zapadlém přímořském městečku najde a odveze si ji na svůj krásný zámek, který by klidně mohl stát na písčité pláži v Kalifornii. Jindy naopak snila o opravdové budoucnosti, která na ní po studiích čekala, o práci, kterou by mohla dostat v malé galerii, jež se nacházela v sousedním městě. Nikdy nebyla nadšencem moderního, nebo historického umění, ale milovala kresbu tužkou, malbu štětcem i to, když jen tak namočila prsty do kelímku s barvou a patlala jimi po stěnách svého pokoje. Snila o tom, jak bude malovat a že možná jednoho dne uvidí některé ze svých malých děl viset na stěně někoho jiného, než jen vlastní rodiny. Bylo by to tak neuvěřitelné, tak…

„Země volá Sofii,“ ozvalo se najednou naprosto nečekaně z blondýnčiny pravé strany, a dívka sebou polekaně trhla. Párkrát zamrkala a ještě chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde se právě nachází. Nakonec se však pouze nevinně pousmála na dívku, která se jako duch objevila po jejím boku.
„Udělala jsem to zas, co?“ Spíše než otázka to bylo obyčejné konstatování faktu. Obě dívky byly na blondýnčiny výpadky ze světa reality dávno zvyklé. „Už bych měla končit, teda až se támhle ten rozhoupe a uráčí se odejít,“ pokračovala Sofie, zatímco seskočila z barové židličky a sklidila své školní pomůcky. Byla vděčná, že za ní Holly přišla, nerada se nočními ulicemi toulala sama. Ipswich nikdy nebylo nijak zvlášť nebezpečné město, všichni se tady znali, a když ne osobně, vždy se v kruhu vašich přátel našel někdo, kdo znal toho a ten znal zase onoho a tamtoho, ale ani to Sofii neuklidňovalo. Konec konců, odmala se cítila potmě a sama nejistá. Vždy měla pocit, že jí někdo sleduje.
„Kdo to vůbec je? Znáš ho?“ zeptala se Holly a s pozvednutým obočím, které značilo hluboký zájem, se zadívala na toho zvláštního pána v rohu. Určitě ho tady, nebo někde jinde, už viděla, přišel jí povědomý. Nedokázala si však vybavit jeho jméno, nebo kdo by to mohl být, proto se nakonec vrátila pohledem ke své sestřenici a lehkým pohybem hlavy jí vyzvala k odpovědi.
„Nemám nejmenší tušení, ale už jsem ho tady párkrát viděla,“ odvětila Sofie, a jako pokaždé, když to byla ona, kdo lokál zavíral, začala zvedat židle na stoly, aby se pod nimi mohlo pořádně uklidit. Tak trochu doufala, že právě tohle gesto donutí onoho chlapíka konečně pero odložit, schovat sešit a odejít. Jen na krátkou chvíli se opřela o jednu ze židlí a zadívala se na muže krčícího se nad stolem. Moc toho z něj v tuhle chvíli neviděla, malá lampička, která stála na každém ze zadních stolů, osvětlovala jen část mužova obličeje, ale co si pamatovala, měl krásné hnědé oči, které mu lemovaly řasy tak dlouhé, že mu je mohla kdejaká žena závidět. Když se na něj teď tak dívala, vzpomněla si na jedno odpoledne, byla to sobota před několika týdny, kdy odcházela z ranní směny a ve dveřích se s někým srazila. Nepamatovala si mužovu tvář ani hlas, ale ty oči…
„Mám ho poslat domů?“ Zrzka opět vytrhla Sofii z přemýšlení. Byla vždy ráznější povahy, a i přes citlivé nitro, které ukázala jen málokomu, se s ničím a nikým nikdy moc nepárala, Sofie tedy nade vši pravděpodobnost mohla počítat s tím, že by ho přinejmenším slušným způsobem poslala pryč. Blondýnka se však místo odpovědi zmohla jen na unavený úsměv a zavrcení hlavou, a s povzdechem se odrazila od židle, na kterou až doteď přenášela svou váhu. „Jak chceš. Tak já si odskočím a ty koukej, ať už tu není, až se vrátím. Za dvě minuty máš stejně zavírat.“ Holly jen ledabyle pokrčila rameny a zamířila přes celý lokál k toaletám. Její kroky se ztichlým místem až nepřirozeně rozléhaly.
Sofie pouze pobaveně zavrtěla hlavou, a byla připravena pokračovat ve své předešlé činnosti s koštětem, které si už před několika minutami donesla ze zadní místnosti, když se jí za zády ozvalo pobavené: „Jen dopíšu větu a mizím.“ V tu ránu zamrzla v půli pohybu a jen se nepatrně pootočila čelem k muži, jehož oči zůstávaly přilepené k sešitu na stole, ale na jehož rtech hrál slabý, pobavený úsměv. Tváře jí okamžitě zalila rudá barva, která jen díky sporému osvětlení nebyla příliš patrná, a Sofie přikývla na znamení souhlasu. Cítila se tak trapně, mělo je napadnout, že v naprosto ztichlém prostoru byl jejich rozhovor slyšet. Ale jakmile byla Sofie se svou sestřenicí, ráda zapomínala na okolní svět. Možná i to byl jeden z důvodů, proč s Holly tak ráda trávila svůj volný čas. Už od dětských let si byly obě dívky velmi blízké, Holly byla pro Sofii nejlepším přítelem, sestřenicí a v mnoha ohledech i spřízněnou duší. V neposlední řadě pak hlavně i člověkem, který jí v nejtěžších chvílích života podržel tak, jako to nikdo jiný nedokázal. Vděčila jí za hodně.
V tichosti se vrátila k úklidu, ale po očku stále muže sledovala. Od chvíle, kdy se v podvečer začala kavárna vylidňovat, upoutával ‚spisovatel,‘ jak si jej pro sebe nazvala, její pozornost stále víc a víc. A teď, když tu byli jen oni dva, a Sofie neměla učení jako výmluvu, bylo pro ni téměř nemožné odtrhnout od něj pohled a soustředit se na smetí, které se hromadilo u jejích nohou. Černé, středně dlouhé vlasy měl upravené do ležérního rozcuchu, který mu až s podivem slušel. Do obličeje mu příliš vidět nebylo, hlavu měl sklopenou mezi rameny, a celý jeho postoj působil zvláštně napjatě a uvolněně zároveň. Nedávalo to smysl, ale přesně tak by ho Sofie popsala, jako napjatě uvolněného. Obličej, který si dokázala vybavit jen matně, mu překrývaly stíny, ale i z toho mála, co Sofie viděla, výraz v jeho tváři byl… počkat, zaražený? Jako by zkamenělý. Ještě před pár okamžiky jeho rty zdobil příjemný úsměv, po něm teď však nebylo ani památky. Během krátké chvíle se něco změnilo, atmosféra kolem něj jako by najednou zhoustla, rozvířila se negativními vlnami. Sofie cítila, jak ji k němu něco táhne, jako by někdo tahal za provázky, ale ve chvíli, kdy udělala první krok, muž sebou prudce trhnul, vyskočil na nohy a v rychlosti házel všechny své věci do látkové tašky přes rameno. Než se stihla blondýnka nadát, proběhl kolem ní s kamennou tváří a naprosto vyděšeným výrazem v očích, a s tichým bouchnutím dveří kavárnu opustil.

Když se o pár minut později Holly vrátila, našla svou sestřenici stát uprostřed kavárny nepřítomně zírající do prostoru před sebou, zatímco doslova objímala staré koště. Blondýnčino obočí bylo nakrčené soustředěním, ale ani tak dívka zdaleka netušila, co se právě stalo. Byla zmatená, zaskočená zákazníkovým náhlým úprkem. Holly se zlehka dotkla jejího ramene, a až to Sofii vrátilo zpátky do přítomnosti. Cítila něco zvláštního, ale nedokázala by své pocity správně popsat, proto to raději ani nezkoušela a na otázku, jestli už konečně můžou jít domů, odpověděla pouhým přikývnutím. Vidina domova zněla v tu chvíli nejlépe.
„Ani nezaplatil,“ postěžovala si, když za nimi o několik minut později zamkla vchod a společně se zrzkou se vydala k domovu. „Bylo to zvláštní.“ Přemýšlela nahlas, ale když se Holly zeptala, co bylo zvláštní, pouze opět zavrtěla hlavou a mávla nad tím rukou. Věděla, že jednou se o to se svou sestřenicí podělí, ale ne teď, ne dokud sama neporozumí.
„Jdeme domů,“ zasmála se a raději změnila téma hovoru na profesora, kterého Holly tajně zbožňovala. Domů, do malého útulného domku, který Sofie sdílela společně s Holly a jejími rodiči, to bylo necelých patnáct minut volnou chůzí, akorát dost času na to poškádlit starší z dívek.