Stíny minulosti - Prolog
Fantasy/Realita/Napětí/Horor/Romantika
» autorka: DeLu |
Psalo se 31. října 1692, a nad malým městečkem jménem Ipswich panovalo nevlídné, pochmurné počasí, které nevěstilo nic dobrého. Na tichých ulicích nebylo slyšet nic kromě zlověstně skučícího větru, který se proháněl v korunách stromů a vířil šatstvo chudého lidu, jež se v davech shromažďoval na malém prostranství v samém středu města. V dnešní den upálí prví čarodějnice, všichni musejí být přítomni. Emily Brownová bude jedna z nich.
Edmund Holloway, jako již několikrát předtím, opustil hřejivé teplo svého domova a vydal se do ztemnělých nočních ulic Ipswiche. Jeho kroky se na kamenných cestách hlasitě rozléhaly, ale on se od svého cíle nenechal odradit. Musel ji vidět, stejně jako pokaždé předtím.
Spěchal, sám nevěděl proč, nejspíš doufal, že pokud k jejímu domu dorazí co nejdříve, bude ji moci déle nerušeně pozorovat. Zatočil do poslední uličky, kterou lemovaly domy lidí z nižší vrstvy; normálně by se někdo jako on, syn velevážených obchodníků, neobtěžoval do těchto míst zavítat, ale pokud chtěl znovu spatřit její tvář, neměl na vybranou.
Když se pomalu blížil ke svému cíli a zahlédl světlo linoucí se z oken domu Emily Brownové, zarazil se. Vážně si chtěl znovu ubližovat pohledem na její nehynoucí štěstí? Vážně v sobě znovu chtěl probouzet ty pocity, jež v něm dokázala vyvolat jen její tvář?
Než však stačil učinit své rozhodnutí, noční klid protrhl hlasitý smích a opilecké hlasy, vycházející z nedaleké hospody, které ho přikovaly na místo.
„Konečně s nima bude konec. Přijede inkvizice a zatočí s těma čarodějnicema! Dostanou, co jim patří!“
„Báby jedny, na nás si s těma svýma čárama už nepřídou, kdepak! Zase budeme moct v noci klidně spát.“
Následoval další hlasitý smích, řinkot dřevěných korbelů s pivem a slova, jímž Edmund nerozuměl. A snad ani nechtěl. Inkvizice, v jejich městě. Po zádech mu přeběhl ledový mráz, a důsledkem chladného podzimního počasí to určitě nebylo. Byl ztuhlý náhlým návalem strachu, o sebe, svou rodinu, o ženu, již miloval.
Ještě před tím, než se stihnul rozmyslet, co to vše znamená, co se bude dít, v hlavě se mu rodil plán. Plán pomsty. O pár okamžiků později už jej nohy rychlými kroky nesly k nedaleké farmě, která byla největším zdrojem dobytka široko daleko. Pokud má jeho na rychlo vymyšlený plán fungovat, musí jednat okamžitě a nenápadně. Zahalen rouškou tmy se skryl v nízkém křoví, vedle nějž se líně páslo stádo krav. Z jeho úst se začala linout slova, kterým by nikdo jiný nerozuměl a považoval je za blábolení, ale Edmund věděl přesně, co dělá. Zanedlouho ticho noci protnul hlasitý dupot a sténavé křiky nebohého dobytka. Farmář Hackersfeled nebyl jediný, jehož stádo bylo té noci uhranuto.
Pár dní poté, co se po městě roznesly zvěsti o mrtvém a podivně se chovajícím dobytku, nastala ta chvíle, již se Edmund tolik obával. Město Ipswich s velkou slávou přivítalo inkvizitory z Evropy, kteří putovali po amerických městech, do kterých přinášeli zpět pokoj a mír. Ještě téhož dne svolala městská rada mimořádnou schůzi, na které vyzívala všechny své občany, aby využili přítomnosti duchovních a svým svědectvím a výpověďmi napomohli k znovu nastolení míru v jejich dříve poklidném městě.
V tu chvíli Edmund věděl, že to je jeho jediná příležitost.
Jako jeden ze spořádaných občanů, kterých bylo najednou plné město, se přihlásil ke zpovědi a stejně jako oni se tvářil, že chce svou výpovědí vypomoci k dopadení všech čarodějnic.
V místnosti, kde seděli členové inkvizice, bylo velmi nepříjemné dusno. Ticho, které se rozprostíralo všude kolem, se zdálo být téměř ubíjejícím. Edmund měl nepříjemný knedlík v krku a cítil, jak se jeho ruce nepřirozeně potí. Věděl, že na sobě nesmí dát nic znát, ale bylo pro něj velmi těžké, se před někým, kdo by jediným rozkazem dokázal poslat na smrt celou jeho rodinu, tvářit, že on je zcela nevinný a jde mu vážně jen o to pomoci s dopadením pachatele. Slušně, jako vychovaný mladý muž, pozdravil, ale nebyl si jistý, zda jeho pozdrav některý z přítomných vůbec zaznamenal; všichni byli zahloubáni do listů, kde byla zapsána jména všech občanů Ipswiche.
„Jméno?“ ozvalo se chladně z úst hlavního inkvizitora, a když muž s lehce podsaditou postavou vykoktal své jméno, s mírným úšklebkem na rtech duchovní pokračoval, „Co pro nás máte, Edmunde Hollowayi?“ Jeho výraz i držení těla doslova křičely, že s ním si není radno zahrávat, a strach obchodníka se ještě prohloubil. Měl pocit, jakoby duchovní muž viděl přímo do hloubi jeho duše, jako by tušil, kým ve skutečnosti Edmund je. Cítil, že pokud jeho slova nebudou dostatečně přesvědčivá, bude to právě on a jeho rodina, koho na konci soudních procesů, jež se s velkou slávou chystaly, upálí na hranici před zraky celého městečka.
„Vím, kdo stojí za uhranutým dobytkem,“ ozvalo se z Edmundových úst, až byl sám překvapen, že dokázal svou myšlenku vyslovit nahlas. Když jej se zaujetím vepsaným ve tváři duchovní vyzval k pokračování, s hlubokým nádechem, aniž by si uvědomoval, co vše tím později způsobí, vyslovil jméno muže, kterému se chtěl pomstít za směr, jež jeho život nabral. „Albert Brown.“
„Upalte je!“ ozval se výkřik ze shromážděného davu, a na tvářích Emily Brownové se objevil nový příval slz. Jak nejsilněji a nejlépe mohla, přivinula k sobě tělíčko svého teprve čtyřletého syna, Backleyho. Byla to právě její rodina, kdo měl padnout za oběť v zájmu veřejného klidu a míru.
O pár vteřin později ji silné paže jednoho z nemilosrdných katů vytrhly synka z náručí. I přes úpěnlivé prosby a nářky ho spolu s ní a jejím milovaným manželem přivázali na hranici. Druhý z katů vzal připravenou pochodeň do ruky, zapálil ji o malý ohýnek připravený vedle právě pro tyto účely a přiblížil se s ním ke dřevu naskládanému pod hranicí, na které už stála celá rodina Brownova. Edmund spolu se zbytkem města jen mlčky přihlížel dění před sebou. Tohle nechtěl! Nikdy nechtěl ublížit Emily a jejímu malému synovi. Teď už ale bylo pozdě na jakékoliv výčitky. Obřad, který se před chvíli započal, už nebylo možné zastavit.
Emily začala pociťovat horko, které vycházelo z rozhořívající se hranice. Se slzami v očích pohlédla na svého synka, kterého kouř už naštěstí omráčil, alespoň nebude tolik trpět. Její pohled pak ulpěl na jediném člověku v davu. Věděla, že ten, komu vděčí za to, že její život právě končí, stojí tam mezi nimi.
,,Edmunde Hollowayi! “ zaburácela nepřirozeně hrubým a temným hlasem. „Proklínám tě! Tvá duše ani duše tvých budoucích potomků nikdy nenalezne klidu! Celý tvůj rod bude platit za křivdu, jíž si se dopustil. “ Její tělo v té chvíli pohltily vražedné plameny.
Edmund Holloway, jako již několikrát předtím, opustil hřejivé teplo svého domova a vydal se do ztemnělých nočních ulic Ipswiche. Jeho kroky se na kamenných cestách hlasitě rozléhaly, ale on se od svého cíle nenechal odradit. Musel ji vidět, stejně jako pokaždé předtím.
Spěchal, sám nevěděl proč, nejspíš doufal, že pokud k jejímu domu dorazí co nejdříve, bude ji moci déle nerušeně pozorovat. Zatočil do poslední uličky, kterou lemovaly domy lidí z nižší vrstvy; normálně by se někdo jako on, syn velevážených obchodníků, neobtěžoval do těchto míst zavítat, ale pokud chtěl znovu spatřit její tvář, neměl na vybranou.
Když se pomalu blížil ke svému cíli a zahlédl světlo linoucí se z oken domu Emily Brownové, zarazil se. Vážně si chtěl znovu ubližovat pohledem na její nehynoucí štěstí? Vážně v sobě znovu chtěl probouzet ty pocity, jež v něm dokázala vyvolat jen její tvář?
Než však stačil učinit své rozhodnutí, noční klid protrhl hlasitý smích a opilecké hlasy, vycházející z nedaleké hospody, které ho přikovaly na místo.
„Konečně s nima bude konec. Přijede inkvizice a zatočí s těma čarodějnicema! Dostanou, co jim patří!“
„Báby jedny, na nás si s těma svýma čárama už nepřídou, kdepak! Zase budeme moct v noci klidně spát.“
Následoval další hlasitý smích, řinkot dřevěných korbelů s pivem a slova, jímž Edmund nerozuměl. A snad ani nechtěl. Inkvizice, v jejich městě. Po zádech mu přeběhl ledový mráz, a důsledkem chladného podzimního počasí to určitě nebylo. Byl ztuhlý náhlým návalem strachu, o sebe, svou rodinu, o ženu, již miloval.
Ještě před tím, než se stihnul rozmyslet, co to vše znamená, co se bude dít, v hlavě se mu rodil plán. Plán pomsty. O pár okamžiků později už jej nohy rychlými kroky nesly k nedaleké farmě, která byla největším zdrojem dobytka široko daleko. Pokud má jeho na rychlo vymyšlený plán fungovat, musí jednat okamžitě a nenápadně. Zahalen rouškou tmy se skryl v nízkém křoví, vedle nějž se líně páslo stádo krav. Z jeho úst se začala linout slova, kterým by nikdo jiný nerozuměl a považoval je za blábolení, ale Edmund věděl přesně, co dělá. Zanedlouho ticho noci protnul hlasitý dupot a sténavé křiky nebohého dobytka. Farmář Hackersfeled nebyl jediný, jehož stádo bylo té noci uhranuto.
Pár dní poté, co se po městě roznesly zvěsti o mrtvém a podivně se chovajícím dobytku, nastala ta chvíle, již se Edmund tolik obával. Město Ipswich s velkou slávou přivítalo inkvizitory z Evropy, kteří putovali po amerických městech, do kterých přinášeli zpět pokoj a mír. Ještě téhož dne svolala městská rada mimořádnou schůzi, na které vyzívala všechny své občany, aby využili přítomnosti duchovních a svým svědectvím a výpověďmi napomohli k znovu nastolení míru v jejich dříve poklidném městě.
V tu chvíli Edmund věděl, že to je jeho jediná příležitost.
Jako jeden ze spořádaných občanů, kterých bylo najednou plné město, se přihlásil ke zpovědi a stejně jako oni se tvářil, že chce svou výpovědí vypomoci k dopadení všech čarodějnic.
V místnosti, kde seděli členové inkvizice, bylo velmi nepříjemné dusno. Ticho, které se rozprostíralo všude kolem, se zdálo být téměř ubíjejícím. Edmund měl nepříjemný knedlík v krku a cítil, jak se jeho ruce nepřirozeně potí. Věděl, že na sobě nesmí dát nic znát, ale bylo pro něj velmi těžké, se před někým, kdo by jediným rozkazem dokázal poslat na smrt celou jeho rodinu, tvářit, že on je zcela nevinný a jde mu vážně jen o to pomoci s dopadením pachatele. Slušně, jako vychovaný mladý muž, pozdravil, ale nebyl si jistý, zda jeho pozdrav některý z přítomných vůbec zaznamenal; všichni byli zahloubáni do listů, kde byla zapsána jména všech občanů Ipswiche.
„Jméno?“ ozvalo se chladně z úst hlavního inkvizitora, a když muž s lehce podsaditou postavou vykoktal své jméno, s mírným úšklebkem na rtech duchovní pokračoval, „Co pro nás máte, Edmunde Hollowayi?“ Jeho výraz i držení těla doslova křičely, že s ním si není radno zahrávat, a strach obchodníka se ještě prohloubil. Měl pocit, jakoby duchovní muž viděl přímo do hloubi jeho duše, jako by tušil, kým ve skutečnosti Edmund je. Cítil, že pokud jeho slova nebudou dostatečně přesvědčivá, bude to právě on a jeho rodina, koho na konci soudních procesů, jež se s velkou slávou chystaly, upálí na hranici před zraky celého městečka.
„Vím, kdo stojí za uhranutým dobytkem,“ ozvalo se z Edmundových úst, až byl sám překvapen, že dokázal svou myšlenku vyslovit nahlas. Když jej se zaujetím vepsaným ve tváři duchovní vyzval k pokračování, s hlubokým nádechem, aniž by si uvědomoval, co vše tím později způsobí, vyslovil jméno muže, kterému se chtěl pomstít za směr, jež jeho život nabral. „Albert Brown.“
„Upalte je!“ ozval se výkřik ze shromážděného davu, a na tvářích Emily Brownové se objevil nový příval slz. Jak nejsilněji a nejlépe mohla, přivinula k sobě tělíčko svého teprve čtyřletého syna, Backleyho. Byla to právě její rodina, kdo měl padnout za oběť v zájmu veřejného klidu a míru.
O pár vteřin později ji silné paže jednoho z nemilosrdných katů vytrhly synka z náručí. I přes úpěnlivé prosby a nářky ho spolu s ní a jejím milovaným manželem přivázali na hranici. Druhý z katů vzal připravenou pochodeň do ruky, zapálil ji o malý ohýnek připravený vedle právě pro tyto účely a přiblížil se s ním ke dřevu naskládanému pod hranicí, na které už stála celá rodina Brownova. Edmund spolu se zbytkem města jen mlčky přihlížel dění před sebou. Tohle nechtěl! Nikdy nechtěl ublížit Emily a jejímu malému synovi. Teď už ale bylo pozdě na jakékoliv výčitky. Obřad, který se před chvíli započal, už nebylo možné zastavit.
Emily začala pociťovat horko, které vycházelo z rozhořívající se hranice. Se slzami v očích pohlédla na svého synka, kterého kouř už naštěstí omráčil, alespoň nebude tolik trpět. Její pohled pak ulpěl na jediném člověku v davu. Věděla, že ten, komu vděčí za to, že její život právě končí, stojí tam mezi nimi.
,,Edmunde Hollowayi! “ zaburácela nepřirozeně hrubým a temným hlasem. „Proklínám tě! Tvá duše ani duše tvých budoucích potomků nikdy nenalezne klidu! Celý tvůj rod bude platit za křivdu, jíž si se dopustil. “ Její tělo v té chvíli pohltily vražedné plameny.
Tipů: 4
» 11.02.14
» komentářů: 0
» čteno: 808(8)
» posláno: 0
» nahlásit
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Následující: Stíny minulosti - kapitola 1.