Draci

Hluboko pod zemí je ukryto zářivě bílé vejce, které vysílá zář tak silnou, že je vidět na povrchu Země. Tvorové žijící na Povrchu této záři však nepřikládají velký význam, přestože nemají ponětí co je tato záře zač. Vejce, které odpočívá miliony kilometrů pod zemí, obvíjí proužky čirého zlata chrání ho před napadením zvenčí. Uvnitř vejce odpočívám já. Jsem mládě draka, jehož jméno je pro všechny tvory na zemi zapovězené a nebezpečí samo číhá už při jeho vyslovení. Jsem v tomto vejci ukryt již přes dlouhé věky. Zažil jsem doby, kdy po zami pobíhali divocí a nebezpeční tvorové o nichž lidé, ani jiné bytosti nemají, ani tušení. Čekám na vhodnou chvíli, kdy se budu moct vylíhnout a vládnout zemi. Již cítím nutkání rozbít skořápku a divoce se provrtat půdou na Povrch, ale nejsem si jist, jestli je to tak správně.
Skořápka se rozlétla na všechny strany vzduchové bubliny, v níž jsem byl ukryt, a já jsem poprvé otevřel oči. Musel jsem se rychle dostat na Povrch, dokud jsem měl v plicích ještě vzduch. Na Povrch jsem se dostal během několika vteřin, protože jsem nabyl síly ze skořápky, kterou jsem ihned po svém vylíhnutí snědl. Kolem mě nikdo není, nevím jestli lidé dosud žijí na této planetě, ale jsem si jist, že život tady ještě je. Vidím jenom stromy a vysokou trávu, která se rozprostírá až za obzorem. Na denním světle se moje kůže třpytí bílým světlem a jsou mi vidět žíly, které vedou těsně pod kůží. Sám sobě se docela líbím, až na jeden chybějící dráp na přední pravé končetině. Tato nedokonalost na mém těle je vrozená, ale doufám, že mi nebude vadit při jakékoliv činnosti, kterou budu provozovat.
Ještě jsem docela malý prcek, ale to by se mělo během pár dní změnit díky potravě, kterou si snad dokážu obstarat. Blanitá křídla mám dosud složená na zádech, v nehybné poloze. Nade mnou letí nějaký létající tvor - nejspíš pták, a tak bez rozmýšlení rozkládám křídla a pokouším se vzlétnout, ale svalím se na záda a zůstanu nehybně ležet. Myslím, že mi nic není, jelikož vstávám a nic mě nebolí, ale nejsem si jist jestli se odvážím ještě někdy vzlétnout. Tato zkušenost prvního letu ve mně vyvolala pocit, že bych neměl létat, takže se můžu rovnou s létající potravou rozloučit. Měl bych si pospíšit s hledáním potravy, jelikož se už začíná stmívat a v dálce něco začíná houkat. Houkání se pomalu mění v nepřestávající řev a poznávám, že něco není úplně v pořádku, jelikož jsem během asi dvouhodinového pochodu k obzoru nepotkal žádný život kromě již zmíněných stromů a jiných rostlin, usoudil jsem, že není dobré jít takto nemaskován a na odiv možným pronásledovatelům či špehounům. Obaluju se listím ze stromů z okolí, abych vypadal, když si lehnu jako hromádka listí. S listím na těle se chodí dost blbě a pořád šustím, ale musím si zvyknout. Již vím co si vydává ten řev, který jsem po chvilce chůze začal ignorovat, je to stádo prapodivných rohatých sudokopytníků, kteří mají dokonalý sluch, jelikož jakmile jsem zašustil pár listy o sebe, přestali houkat a rychle začali prchat pryč ode mě, aniž bych stačil cokoli udělat. Propásl jsem svou šanci o zajištění potravy, a proto se musím spokojit s listy a trávou jako potravou, jelikož už je noc a vyšly hvězdy. Ulehám si proto pod obrovský strom, jemuž se koruna sklání až k zemi, a proto jsem skryt před okolním světem - prozatím. Listí si ze sebe už sundávám, protože mě otravuje a stejně mi nijak nepomůže, ale spíš ublíží, protože varuje okolní zvěř přede mnou. Už se mi opravdu klíží oči a já upadám do bezesného spánku.