Dívka z kočárku (1.část)

Do svých patnácti let jsem žila na zámku v Paříži, ale když mi zemřela matka, odstěhovala jsem se s otcem do skromnějšího sídla na venkově nedaleko Paříže. Občas se mi zastesklo po mých přítelkyních ze zámku, jelikož tady na venkově nejsou žádné děti, ani dívky v mém věku. Poté jsme se z finančních důvodů měli stěhovat zase, ale tentokrát do ještě horšího sídla a na ještě větší samotě. Pamatuji se na ten den, kdy mi otec řekl, že se stěhujeme pryč. Nechtěla jsem se stěhovat, a také jsem to dávala najevo. Samozřejmě jsem nekřičela, ani otce neurážela, to se na dámu jako já nehodí, ale byla jsem zamlklá a jenom jsem otcovi odpovídala na vynucené otázky, ale sama jsem nezačala rozhovor. Takhle to trvalo ovšem pouze do té chvíle než jsem spatřila náš nový domov. V kočáře jsme jeli snad jenom dvě hodiny, ale ty byly tak dlouhé, že jsem nakonec usnula. Zdály se mi krásné sny, kde jsem si vysnila krásný nový domov, ale v tom nekrásnějším okamžiku na mě otec zlehka poklepal, abych se probudila. ,,Jsme na místě, konečně uvidím náš nový domov" pomyslila jsem si a zaradovala se. Odhrnula jsem záclonku na okně kočáru a nedočkavě jsem vykoukla ven. Měli jsme bydlet ve starém a polorozpadlém domě. Dům byl obrovský, ale měl pouze několik malých okýnek, kterými foukal vítr dovnitř a ven. Z některých oken se utrhly záclony a teď ležely mezi vysokou trávou před domem. Nemohla jsem tomu uvěřit, jak mě otec mohl přivést na toto hrozné místo? Jak jen mohl? Otočila jsem se na otce a ten se usmíval, neudržela jsem se a zvýšila jsem na chvilku hlas, když mi vyletělo z úst několik slov. ,,Jak jsi jen mohl?" V té chvíli otci z tváře zmizel nejen úsměv, ale i laskavost, která z něj vyzařovala od první chvíle, kdy jsem ho spatřila. Strašně jsem se lekla, najednou se na mě díval, tak zvláště, že jsem radši vystoupila, abych nemusela ten pohled snášet byť jen o vteřinu déle.
Poté co jsem z kočáru vystoupila, prohlédla jsem si náš domov pečlivěji. Očividně v tomto domě nikdo nebydlel již pěkně dlouho. Nový dům byl přesným opakem naše bývalého krásného zámku. Zámek, ve kterém jsme tak dlouho s matkou i otcem bydleli, byl natřený světle žlutou barvou, kterou já miluji a nikdy se nikde neodlupoval, ani kousek omítky. Ovšem náš domov se, ani špetku nepodobal zámku, ve kterém jsem vyrůstala - dům nebyl natřený žádnou barvou a byl postavený z neopracovaných kamenů, které někde dokonce vypadávaly ze zdí. Domovní vrata byla dřevěná, stará a v pantech držela jen tak tak. Schody vedoucí k domovním dveřím byly jen těžko rozpoznatelné a nedalo se po nich skoro vůbec chodit. Tráva, která kdysi rostla jen na vyhrazených místech, nyní rostla všude, kam jsem dohlédla - dokonce i na střeše skleníku bylo pár stébel, ale vůbec netuším jak se tam mohla dostat. Otec byl z tohoto domu nadšený a ihned vyrazil ke dveřím vedoucích pravděpodobně do vstupní síně. Ovšem já jsem se rozhodla radši ještě porozhlédnout po okolí domu. Nikde poblíž nestál žádný další dům a to mě děsilo nejvíce - nepřítomnost dalších lidí. Po tom podivném okamžiku mezi mnou a otcem v kočáře jsem se ho, přiznám se, trochu bála. Nikdy předtím jsem ho takového nezažila, ani před maminkou, ani před hosty.
Uvnitř bylo přítmí, které bylo způsobeno pavučinami v těch pár oknech, které byly ve zdech. Ve vstupní síni ležel na zemi obrovský na zaprášený a zničený koberec, po kterém se dalo stěží chodit. Pokaždé když můj střevíc sešlápl pár vláken na zemi ,které byly kobercem, myslela jsem si, že ihned spadnu a něco se mi stane. Otec byl již dávno v domu a prohledával místnosti a vše zkoumal. Mě také zajímaly místnosti, které byly plné starých věcí a měla jsem nutkání je všechny prohledat, ale jako správná mladá slečna jsem se udržela a nikam jsem se nerozběhla. Další místnost, která navazovala na vstupní halu, byla jídelna. Dveře, kterými se vstupovalo do jídelny byly rozvrzané a pěkně zchátralé. V jídelně byla ponurá atmosféra a mně se tam vůbec nelíbilo.
Za sebou jsem uslyšela dopady tichých kroků na dřevěnou podlahu. Zamrazilo mě v zádech a bála jsem pohnout hlavou. Jelikož otevřenými dveřmi do místnosti dopadalo světlo zvenčí, viděla jsem stíny tančící na zdech pokoje. Byl to strašidelný pocit, ale nechtěla jsem volat o pomoc a už vůbec ne otce. Záhadný stín, který jsem pozorovala měl ocas, kterým mrště pohyboval ze strany na stranu. Rozesmála jsem se. Zvolna jsem se otočila s úsměvem na tváři, protože jsem si uvědomila koho jsem se tak bála - starého černého a trochu šedivějícího kocoura. Něžné a opatrně jsem se ho pokusila dotknout, ale kocour byl i přes svůj věk stále mrštný a rychlý a utíkal zpátky tam, odkud přišel.