V sedmém probuzení

proplouvám a dotek
jako by nebyl
v područí svých záměrů
odmítám spočinout
bezhlavě nad hlavou.
Tak jako kdysi.

Nemrhám zlatými slůvky
nejsou už má,
jen týrají dozvukem
agónií, kterou přemůže
kdosi
zaklepal

a dveře se nějak zapomněly.
V tom hluku z podkroví
zabouchnout.
Nad kávou mží se průdech slasti
nevoní zimní jitrocel
a ranní zima.

Jen doušek zapomnění
nad oceánem
vyplivaného ze slin neslibovaného
v říčních hříčkách
zpívám a spívám
k pobřeží nad igelity a kouř

kdoví, snad oblak
a révy, která kysne ještě na rtech
jako proud odulých průsmyků
nad lyrikou
podverší
tichem mě nezachrání .