Střípky z vody

Z posledních sil pozoruji pobřeží,
vím, že dech nedojde ani po dalším odlivu;
je třeba čekat,
už jen pro to, že možná přijde noc.

Včera jsem ji čekala,
marně – možná jsem ji spolkla,
abych došla nějakého osvícení,
ne jako Buddha-člověk, buddha-nebůh,
ale protože miliardy lidí mohou to samé.

Zapomínám jména končin, až tam jsem došla,
aby mohly také zapomenout;
musím totiž všem přát stejně,
aby uslyšeli hudbu v intencích ticha.

Kde na mě čekáš, rybáři?
V příbřežních vodách oceánu
nikde ani rybička
ale mé rozlité oči kam jen dohlédneš…