(Za)stávková

Odemknu auto a otevřu všechny dveře, protože srpnové dopolední slunko už stihlo z vozu udělat pojízdnou saunu , chvíli stepuju kolem, ale nebaví mě čekat a tak nasedám. Strčím klíček do zapalování, čudlík rádia doprava, sklopit stínítko. Jednička jde zařadit těžko, ale to není nic zvláštního. Na první křižovatce je zvláštní i to, že spojka jde sešlápnout nějak ztežka. Na druhé už se rozjíždím na dvojku, protože jednička se nekoná a začínám se modlit, aby auto vydrželo ještě pár kilometrů. Na třetí nadávám a prosím alespoň pár metrů. Potvora plechová se naposledy pochlapí a doškytá se aspoň na trolejbusovou zastávku, kde s rachotem chcípne. Fajn, zůstanu optimista, neblokuju celou křižovatku.
Minutu sedím v autě, přemýšlím, volám o pomoc z téměř vybitého telefonu (klasikaa, že jo). Za hodinu mám důležitou schůzku, nestíhám už teď. Záchranná mise auta i mě bude prý ještě chvíli trvat. Z kufru vylovím trojúhelník, dám ho za zadní sklo, ať neblokuju zastávku a sedám si na blízkou lavičku, pokorně čekajíc na odtah. Chvilku potom přijíždí trolejbus. Zastaví na můj vkus až moc blízko plechové mrtvoly. Vyplivne pár lidí a pak začne troubit jak jelen v říji. Na vteřinu mě napadne, že to budu ignorovat, ale pak se zvednu a s úsměvem jdu řidiči k okýnku vysvětlit, že auto nepřeparkuju a proč. Lituju, že jsem upustila od myšlenky ignorance. Chlap za okýnkem je příjemný, jak se u nás hezky říká, jako kolík v prdeli. Zahrne mě nadávkama, já mu na oplátku poděkuju za pochopení, ale odjede. Vracím se zpátky na lavičku a říkám si, že měl asi blbý den a upřímně mu přeju lepší. Za chvíli přjíždí další trolejbus. Zas vyplivne lidi. Mezi nima i chlápka v modré košili od dopravního podniku. Projde kolem mě, vytahuje mobil z kapsy a fotí si ubohou mrtvolku. Pěkně zblízka, aby šla dobře vidět SPZ, když fotku pošle policajtům. Zeptám se ho, jestli si chce vyfotit i mě. Podívá se na mě trochu divně a tak radši rychle dodám, že auto je moje a taky že nejede. Což je důvod, proč tu stojí. Logika, že jo. Chlap neřekne nic, ale odejde. Minuty se vlečou, peču se na lavičce, píšu sms, že se zpozdím a už trochu zoufale vyhlížím žlutou odtahovku. Další trolejbus. Další vyplivnutí. A další focení. Řidiči, při bližším ohledání řidičce, vysvětluju situaci a omlouvám se. Její reakce je skoro tak milá, jako moje: “Tak to aspoň potlačím neee!”. Ovládnu se a neříkám nic, protože to co bych řekla, už by určitě milé nebylo. Ne, fakt jsem nestála uprostřed. Vlastně by se tam klidně mohly postavit trolejbusy tři. A taky nevypadám jako Rambo. Ani jako jeho ségra. A pomoc nepotřebuju, díky za optání.
Vím, že někdy může každý z nás mít den blbec. Někdo blízký onemocní, sníží vám už tak nízkou výplatu nebo prostě jen vstanete špatnou nohou. Nebo jste řidič trolejbusu a někajá kráva vám parkuje na zastávce. Kráva, která měla den blbec taky. Můj táta mi vždycky říkal, že se mám chovat k ostatním tak, jak bych chtěla, aby se chovali oni ke mně. A já se o to snažím, protože si myslím, že je to jediná cesta, jak udělat ze světa pěknější místo. A tak se na ulici usmívám na cizí lidi. Říkám prosím a děkuju. Pouštím někoho s menším nákupem před sebe. Přeju pěkný den. Těší mě, že můžu někomu ten jeho den blbec třeba aspoň maličko vylepšit. I přesto, že ani mě se zrovna nedaří. Netvrdím, že musíte být milí jako já (jo, je to trochu narcistické). Ale zkuste zůstat alespoň slušní. Díky.