Jednou ráno

Město je smutné. Stromy bez listí vypadají jako kostry a země je mokrá od slz, které padají z těžkých šedých mraků visících snad pár centimetrů nad věží kostela. Pohledy lidí jsou prázdné,zima se jim cpe pod kabát, aby zalezla až do morku kostí. Plují ulicemi jako přízraky, prázdné schránky. A mezi nimi holka s barevnou šálou a oranžovou čepicí s bambulí, která jí na hlavě neposedně poskakuje. Září v tom moři černých, šedých a hnědých tónů. A nosí i to nejkrásnější, co si jen člověk může obléct. Úsměv. Díky, bambulatá. Naučila jsi mě, že abychom ocenili barvy, musíme mít možnost porovnat je s šedí.
Jako mravenci mizí dav v zaplivaném, špinavém podchodu. Páchne to tu močí, až se mi zvedne žaludek. Ze stropu kape voda, kachličky na zdech lze pod nánosem sprejů a fixů jen tušit. Zvuky rozléhajících se kroků občas přeruší hřmění tramvaje. A najednou hudba. Akustika je tu jako v koncertní hale. Zní veselá, rozpustilá písnička, lidé kolem vytahují hlavy ze šál jako želvy a na rtech jim začínají tančit úsměvy. Za rohem sedí na dřevěné štokrli malý vousatý děda. Zubí se , i když ne všemi zuby, kýve se do rytmu a čaruje na akordeon. Díky, dědo, připoměl jste mi, že po nečase zase přijde slunce, víno a Paříž.
Když otevřu dveře, cinkne zvonek a mě do nosu udeří vůně kávy, čokolády, skořice a horkého mléka. Dokázala bych tu stát celý den a jen vdechovat ty vůně. Ale protože nemůžu, vezmu si některé z nich v kelímku s sebou. Kluk co mi ji připravuje vypadá, jakoby právě vstal z postele. Vlasy jak vrabčí hnízdo, modré oči poloslepené únavou, sem tam zívne. A tak si poručím jednu kávu pro sebe a jednu pro něj. Venku pak na svém kelímku objevím milý vzkaz. Díky, ospalče, dokázal jsi mi, že i málo může někdy pro někoho znamenat víc, než se na první pohled zdá.