Chce to diazepam

Je studená podzimní noc a já nemůžu spát. Nemůžu na hlavě nahmatat tlačítko „off“, abych mohla vypnout od starostí a v klidu si užívat v říši snů. A tak sedím na parapetu, pootevřeným oknem vdechuju vzduch, který už voní zimou a hledím ven. Do tiché tmy, na oblohu s miliardou hvězd. Cesta jejich světla na naší planetu mnohdy trvá déle, než několik lidských životů. Třeba vidím světlo, které ona hvězda vyslala na dlouhou pouť studeným vesmírem v době, kdy tady na Zemi ještě nestály továrny, řeky byly čisté a lidé měli své každodenní starosti a trápení, možná horší, možná lepší, možná stejná jako my. Třeba to světlo vyrazilo na svůj galaktický výlet, když můj prapradědeček odpočíval po celodenní dřině na poli, nebo když praprababička v tohle pokoji dávala dobrou noc jejich osmi dětem. Nebo ta hvězda vybuchla a už dávno neexistuje.
Říkám si, kolik lidí za tím oknem, nemůže spát stejně jako já. Kolik z nich je v práci, kolik slaví, kolik se líbá, umírá nebo si třeba čte. A kolik takhle civí přes okno jako já. A proč. Kolik z nich přemýšlí nad stejnými věcmi. Pokud je na světě nějakých šest milliard lidí, to už je docela slušná pravděpodobnost. A začínám mít pocit, že v tom nejsem tak úplně sama. Tak tam sedím, trochu brečím a krátce zamávám do tmy tomu někomu, kdo sedí v jiném okně jiného domu, jiné vesnice či města, možná jiného státu a světadílu…