Na cestu

Tak jsem se začala probírat těmi archy papírů. A mimo to, že fakt drápu jako kocour, jsem objevila i skoro zapomenuté příhody, vzpomínky a pocity. Jednou jsem napsala: Taky máte někdy pocit, že jste na (všechno) světě sami? A čím víc lidí kolem vás je, tím je tenhle pocit silnější? Že, jak zaznělo v jednom už snad kultovním filmu, stojíte v jídelně plné lidí, z plna hrdla křičíte, ale oni ani nezvednou hlavy od talířů? Chtěla bych teď vstát od klávesnice, vzít kufr, hodit do něho svetr a triko, oblíbenou knihu a malého bronzového sloníka od babičky a odjet hledat smysl života. Ale nemůžu, zítra mám zkoušku ve škole (jestli ji nedám, tak "je to důvod pro vyloučení ze studia"), pes, koně, rybky by zdechli hlady, už bych se nevrátila. Takže, pokud někdo ten smysl znáte, objevili jste ho, nebo jste o něm aspoň slyšeli, podělte se se mnou. Mě už dochází nápady i fantazie, co by to mohlo být...možná "nic".
Normálně na data moc nejsem, zastávám názor, že není důležité, kdy se co stalo, ale jaké pocity to v nás vyvolalo ( a taky si je prostě nepamatuju no), ale teď by mě číslo dne nebo měsíce, kdy jsem tohle vyplivla na papír, docela zajímalo. Před necelým půl rokem, jsem totiž udělala přesně to, co jsem popsala, že bych udělat chtěla. Přesně takhle. Fakt. Odlétala jsem po týdnu od oné podezřelé náhody, během něhož jsem zařídila hlídání pro čtyřnožce, nezbytnosti ve škole, pojištění a babi ožebračila o peníze na letenku . S jedním mini kufrem, příšernou fotkou na občance (aspoň vždycky rozesměju celníky) a slonem v kapse. Šla jsem si ten smysl života najít sama.