Utrpěné vítězství.

O Stoleté válce se učí žáci ve školách. O Stohodinové válce (někdy též nazývaná Fotbalová válka) se už dnes moc neví.
» autor: bameka
Nad středoamerickým Salvadorem pomalu končila tropická noc. Provoz na silnici nebyl moc hustý, takže kolona vojenských nákladních vozidel nebrzdila dopravu ani nebyla nijak nápadná. Pod plachtou na korbě jednoho z nich sedělo dvacet vojáků, kteří se snažili podřimovat, protože stejně ještě nebylo poznat, kde se zrovna nacházejí. Většina z nich svírala mezi nohama americkou "em-jedničku". Stále to byla spolehlivá a dobrá puška, i když už poněkud zastaralá. Ale co v salvadorské armádě nebylo zastaralé? Přilby klimbajících vojáků občas zazvonily o kovovou hlaveň, což bylo většinou doprovázeno nějakou nadávkou toho, kdo se leknul nebo toho, koho kovový zvuk probudil.

Jedním z mužů byl Juan Castillo. Od chvíle, kdy kolona vyjela z kasáren v San Miguelu, uběhlo necelé půl druhé hodiny a on nedokázal usnout ani na jednu minutu. Stále přemýšlel, jaký cíl může mít jejich cesta. Na nic kloudného však nemohl přijít. Když občas odhrnul plachtu a podíval se na hvězdnou oblohu, zdálo se mu, že kolona míří někam k severovýchodu. Z toho se ale nedalo moc vydedukovat. Jak se pomalu rozednívalo, bylo vidět, že na silnici přibývá civilistů, kteří pěšky nebo na jednoduchých povozech, tažených osly, míří opačným směrem než jejich kolona. Až teď měl Juan Castillo pocit, že na to přišel. Směřují někam poblíž honduraské hranice. Snad, aby dostali ty lidi z cesty, protože chodci na vytížené silnici přece jen představovali značné nebezpečí. Pro ně samotné i pro automobily.

Dávalo by to smysl. Vztahy se sousedním Hondurasem se v poslední době vyostřily. Zvláště teď, po těch fotbalových zápasech. Reprezentace obou zemí se chtěly dostat na fotbalové mistrovství světa v Mexiku, ale nakonec se to podařilo té jejich, salvadorské. Ale sportovní souboje se ze hřiště přesunuly i mezi fanoušky a ostatní civilní obyvatelstvo a změnily se v nechutné šarvátky. Byli mrtví, ranění a spousta materiálních škod. Jedna strana obviňovala druhou.

"Určitě jedeme do pohraničí obnovit pořádek," dumal Juan Castillo. "A je na čase, i když by ti Hondurasané zasloužili dostat trochu na prdel. Aby si tak nevyskakovali. Rozlohou jsou sice větší než my, ale jinak je jich jak do partičky karet."

Mezitím se docela rozednilo. Počty pěších na silnici se zvýšily. Ani vojákům se už nechtělo spát a byli čím dál zvědavější, kde jedou. Juan Castillo raději mlčel. Co kdyby se přece jen spletl a potom byl za troubu?

"Hej, veliteli, tak kam se to vlastně kodrcáme?" houkl do kabiny seržant Leonel Díaz, který byl z celé osádky nejstarší.
"Držte hubu, Díazi!" dostalo se mu neuspokojivé odpovědi od velitele čety, poručíka Carlose Campose. "Co je vám do toho? Plat berete a za něj vás velitelé posílají tam, kde je vás potřeba. Tak tady nežvaňte."

Leonel Díaz si odplivnul na podlahu korby. Takové přechytralé poručíky měl vůbec nejraději. Chovají se, jako kdyby každý z nich byl alespoň velitel armády a když pak přijde do tuhého, aby je člověk pomalu přebaloval.

"Chlapi, za deset minut zastavíme a dozvíte se všechno potřebné," zavolal na ně poručík a jako by tušil, co se Diázovi honí hlavou, dodal: "Spokojený, Diazi?" Ten jen něco nesrozumitelného zamumlal.

Neuběhlo ani těch deset minut a kolona skutečně zastavila. Poručík Campos vyskočil z kabiny, obešel nákladní vůz a vylezl na korbu. Odněkud zdáli se ozvalo nevýrazné hučení, které rychle sílilo až bylo možné rozeznat zvuk leteckých motorů. Vzápětí však ten zvuk zase rychle slábnul.

"Vojáci, jistě sledujete, co se děje v naší zemi," začal poručík. "Naši sousedi, ty honduraské svině, neunesli sportovní porážku a v posledních týdnech se nám za ni mstí. Lynčují naše občany a vyhánějí je ze země. Děje se nám bezpráví. Tak co, jdeme do nich?"

"Jasně! Dáme jim pořádně přes hubu!" ozvalo se sborově. Ani nebylo možné postřehnout, že Juan Castillo mlčí. Také neměl Hondurasany rád, ale tohle kvůli fotbalu? Takže žádné obnovení pořádku, ale sprostá vojenská agrese. Někde v dáli byly slyšet dunivé rány.

"Naše letadla už začala svoji práci," se spokojeným úsměvem prohlásil poručík Campos. "A teď jsme na řadě my. Za chvilku vyjedeme na Panamerickou dálnici a do čtvrt hodiny jsme u hraniční řeky Goascorán. Přes most na to musíme pořádně šlápnout, aby se ty kurvy neměly čas vzpamatovat. V tu dobu už musíte mít sdělanou tuhletu plachtu. Hraniční přechod El Amatillo projedeme co nejrychleji. My se zastavíme až ve městečku Goascorán. Ostatní vozy budou pokračovat do Arameciny, Caridadu a tak dál. Cílem našeho vrchního velení je Tegucigalpa. Při jakémkoliv náznaku odporu máte povoleno ihned střílet. Na tuhle lekci Honduras nikdy nezapomene. A teď, máte pět minut na osobní potřebu! Pak už na to nebude čas. Před mostem si odjistěte zbraně. Tak co, Díazi, teď už jste doufám konečně spokojený!"
"Jo, kurva! Bude mejdan!"

Za smíchu ostatních se vojáci rozešli vykonat svoji potřebu. Stejně tak činily osádky ostatních vozů a navzájem si přály hodně štěstí. Juan Castillo byl asi jediný, kdo nesdílel nadšení ostatních. Tohle kvůli fotbalu?

Následující minuty proběhly přesně podle poručíkovy předpovědi. Kolona uprchlíků z Hondurasu byla už téměř plynulá. Vojáci projeli kolem drobných políček, obdělávaných zemědělci a přiblížili se k mostu přes hraniční řeku. Pak prudce vyrazili vpřed. Překvapení bylo dokonalé. Honduras s ozbrojenou akcí svého souseda vůbec nepočítal. Za mostem, již na honduraském území, se u silnice objevilo několik honduraských vojáků s puškami, ale sotva pozvedli zbraně do výše, byli skoseni palbou připravených Salvadorců.

Vůz s muži poručíka Campose rychle projel El Amatillem. Některé budovy hořely a byly tak rozbité, že to mohl způsobit pouze letecký útok. Samotné El Amatillo pak obsazovaly určené jednotky. Někde leželi v tratolišti krve i civilisté, muži i ženy. Juan Castillo raději odvracel pohled. Jeho zbraň byla také odjistěná, ale ještě z ní nevystřelil. Zato seržant Leonel Díaz střílel po všem, co se hnulo a nadšeně povykoval. Jako blázen. Jen on sám měl na svědomí několik zraněných a zřejmě i mrtvých lidí.

Do Goascoránu to měli Camposovi muži zhruba čtvrt hodiny. Cestou míjeli honduraské rolníky a s pobavením sledovali jejich překvapené pohledy, cože jsou to za vojenské manévry. Někteří z vojáků neodolali pokušení na ně vystřelit.

V Goascoránu se opakoval scénář z hranice. Naprosté překvapení. Také zde už bylo na návštěvě salvadorské letectvo. Proti nákladnímu vozu vyběhli čtyři ozbrojení vojáci s odhodláním k odporu. Tři z nich však byli vzápětí smeteni palbou a poslední pustil pušku a zvedl ruce nad hlavu v gestu ukončení odporu. Vůz u něj zastavil.

"Prosím, nestřílejte, vzdávám se!" volal voják se strachem v očích. "Mám rodinu. Ženu a šest dětí."
"Doveď mé muže do svého domu!" přikázal s tvrdým pohledem poručík Campos. "Díazi, Castillo, Romero, Cobosi, Arce. Běžte s ním! Díazi, vy tomu velíte! Víte, co máte dělat!"

Pět mužů se vydalo s vystrašeným honduraským vojákem k jeho domu. Kdyby Juan Castillo tušil, k čemu se schyluje, odmítl by jít, bez ohledu na následky z neuposlechnutí rozkazu. Honduraský voják si zřejmě myslel, že bude muset pětici mužů ve svém domě ubytovat. Když je však dovedl dovnitř, před očima ženy a dětí ho seržant Díaz na místě zastřelil. Rodina ihned začala křičet hrůzou, ale Díaz ženu prudce uhodil do obličeje a pak ji začal táhnout do vedlejšího pokoje.

"Díazi, co to děláte? Zešílel jste? To si zodpovíte před vojenským soudem!" vykřikl Juan Castillo a vyrazil proti Díazovi. Cestu mu však zastoupili zbývající tři vojáci s namířenými zbraněmi.

"Co blbneš, Juane?" zasmál se Díaz. "Neboj, já ti tu ženskou potom půjčím. Tobě i ostatním. Je docela hezká, nemyslíš?"
"O to nejde! Nejsme přece banda vrahů!"
"Hm, a co když přece jenom jsme? Co s tím naděláš?"
"Nedovolím ti dělat taková zvěrstva!"

Juan Castillo znovu vykročil k Díazovi, aby ženu uvolnil z jeho sevření. Její křik a pláč jejich dětí bylo to poslední, co slyšel. Eduardo Cobos se při Castillově hádce s Díazem nenápadně dostal za Castillova záda a ve vhodnou chvíli ho udeřil pažbou pušky do týla.

Juan Castillo přišel k sobě až před domem zavražděného honduraského vojáka. Šíleně ho bolela hlava a v prvních chvílích ani nevěděl, kde vlastně je. Ale paměť se mu rychle vracela. Tím spíše, že v okolí se ozývala střelba a do ní uslyšel Díazův hlas: "Tak ses konečně probral? To vždycky zaspíš nejzajímavější události? Tak aby jsme se pomalu vrátili k veliteli, ne?"

Ostatní vojáci se zasmáli a Juan Castillo se už zcela rozpomněl na předchozí hádku s Díazem. Vstal a vydal se k domu, aby se podíval, jak dopadla žena s dětmi.

"Ty, Juane, já na tvém místě bych tam raději nešel," poznamenal Díaz a jeho hlas zněl starostlivě. Juan Castillo neodpověděl a vstoupil dovnitř. Naskytnul se mu hrozný obrázek. Ve stejném pokoji, kde ležel mrtvý voják, byla i celá jeho rodina. Všichni zavraždění. Žena byla nahá a stejně jako děti měla podříznuté hrdlo. Udělalo se mu špatně. Vyběhl před dům a nekontrolovaně zvracel.

Když konečně přestal, uslyšel Díazův hlas: "Zapomeň na to, cos dneska viděl. Jinak na to doplatíš ty i tvoje rodina!"
"Tímhle mě nezastrašíš, Díazi," těžce ze sebe vypravil Juan Castillo. "Jsi zkurvené prase! A vy ostatní taky. Podám o tom hlášení poručíkovi Camposovi!"
"Dělej, jak myslíš, svoje jsem ti řekl," pokrčil rameny Díaz a spolu se zbývajícími muži se vydal na zpáteční cestu.

S odstupem nějakých dvaceti metrů šel za nimi Juan Castillo. Cestou zpět viděl hořící domy a další mrtvé. Zastřelené, oběšené, podřezané. Muže, ženy, starce, děti. Pochopil, že jeho stížnost u velitele bude naprosto k ničemu. Tahle armáda se vydala drancovat a u soudu by musela skončit celá. On, Juan Castillo, nemá žádnou šanci sjednat spravedlnost.

"Můžu udělat jen jedno," pomyslel si bezmocně. "Vrátit se domů a zažádat o uvolnění ze služby. Nosit dál tuhle uniformu bych stejně nesnesl."









Ať se to komu líbí nebo ne, miliónům lidí fotbal denně ovlivňuje život. V dobrém i špatném smyslu slova. Může v člověku vyvolat pocity přátelství a solidarity, ale též nenávist až za hrob. Měsíce červen a červenec roku 1969 lze považovat za nejčernější období tohoto sportu.

Po celém světě probíhaly nebo se chýlily k závěru sportovní kvalifikace, jež měly určit, kterých 16 týmů bude mít tu čest zúčastnit se fotbalového mistrovství světa 1970 v Mexiku.

Ve Střední Americe svedl los proti sobě reprezentace Hondurasu a Salvadoru. Tedy země, mezi kterými již dlouho panovalo napětí. První ze tří zápasů se odehrál 8.6.1969 v honduraské Tegucigalpě a po něm se vzájemné vztahy obou zemí už jen rychle zhoršovaly. A neuklidnily se ani poté, co byl vítěz, tedy Salvador, již znám.

Vše vyvrcholilo dne 14.7.1969, kdy Salvador vojensky napadl Honduras. Proti sobě se postavily dvě nevelké a technikou zastaralé armády, ale s o to větší nenávistí v srdci. Byl to údajně poslední mezinárodní konflikt, kdy ve vzduchu proti sobě bojovaly vrtulové stíhačky. Když se dvě země nesnášejí dlouhodobě, bývá těžší určit viníka ozbrojeného střetu. V tomto případě byl asi větším provokatérem Honduras, zejména se svým přístupem k salvadorské menšině na svém území, ale reakce Salvadoru byla naprosto nepřiměřená.

Statistiky většinou hovoří o tom, že boje si vyžádaly 900 mrtvých Salvadorců a 1200 Hondurasanů, ale některé zdroje uvádí až 6000 obětí. Za čtyři dny bojů by však i těch 2100 obětí bylo velmi mnoho.

Tuto krátkou válku ukončil mezinárodní tlak, zejména Organizace amerických států. Boje skončily 18.7.1969 a poslední salvadorští vojáci se z Hondurasu stáhli počátkem srpna téhož roku. Ale trvalo ještě léta, než se vzájemné vztahy upravily do normálu. V důsledku této Stohodinové války se pak obě země zmítaly ve vnitřní nestabilitě, ovšem s horším dopadem pro Salvador.

Na první pohled se zdál být vítězem ozbrojeného střetu právě Salvador. Ten ale nakonec musel přijmout velký počet salvadorských uprchlíků z Hondurasu, což byl pro tento rozlohou malý stát velký problém, protože už předtím byl poměrně hustě osídlen. Honduras již ale Salvadorce na svém území nechtěl.

Když konečně v roce 1980 v peruánském hlavním městě podepsali představitelé Hondurasu a Salvadoru definitivní mírovou smlouvu, řešil už Salvador další velký problém, který víceméně způsobila ona "Fotbalová válka". V zemi nyní zuřila občanská válka, která měla trvat dalších 12 let a při níž zahynulo přes 70 tisíc Salvadorců. A tak v celkovém kontextu Salvador to vojenské vítězství nad Hondurasem opravdu utrpěl, protože nakonec na ně těžce doplatil.

Mohl za to všechno fotbal? Ne, nemohl. Byl jen v danou chvíli vítanou záminkou a roznětkou ke konfliktu, o němž si útočník myslel, že mu prospěje. Opak byl pravdou.

Děj i osoby v této povídce jsou vymyšlené. Zeměpisné názvy na území Hondurasu, kudy se prohnal tento krátký válečný konflikt, jsou skutečné.

Touto povídkou prozatím končím s fotbalovou tématikou. Možná se k ní ještě někdy vrátím, možná ne. Dnešní příběh sice není moc fotbalový, ale přesto myslím, že do této kategorie jsem ho zařadil právem.
Tipů: 3
» 11.12.13
» komentářů: 2
» čteno: 1132(11)
» posláno: 0


» 12.12.2013 - 13:18
...škoda, že nejsi víc čtený a hodnocený, líbí se mi Tvé povídky...
» 13.12.2013 - 09:50
bezdechu: Málo čtený a hodnocený... Nu, zřejmě já sám jsem hlavním viníkem tohoto stavu. Na Libresu je asi jen hrstka těch, co vůbec netipují. Já patřím k té hrstce (o nikom dalším nevím). V počtu komentářů také nejsem nijak výrazný a ještě k tomu píšu ve formě, která tady tak trošku příštipkaří. To všechno dohromady tvoří ideální předpoklad k tomu, co zmiňuješ. Na druhou stranu, kdo se koukne na moji statistiku, pozná, že jsem tady velmi častým čtenářem i jiných literárních žánrů, než jen toho mého oblíbeného. A musím konstatovat, že spousta zdejších děl je výborných.

Se svojí vlastní situací jsem ale smířený. Počty těch, co mě čtou a líbí se jim mé psaní, mi stačí. Proto nemám důvod měnit své zdejší zvyky. Až na jednu vyjímku. Uznávám, že toho převážně neveselého psaní už bylo ode mne celkem dost. Chtěl bych to tedy zkusit i z té veselejší stránky a bez fotbalového dění. Ale nevím nevím, jak dopadnu, protože vymýšlet humor je hodně těžké. Třeba vlezu z deště přímo pod okap.

Tuhle povídku jsem zde vložil trošku se skřípěním zubů, protože do adventního času se moc nehodí. Ale to vlastně ani na konec tohoto roku nebo na začátek příštího, když to nadále chci zkusit výrazně odlehčenějším stylem.

Jojo, nemáme to zkrátka lehké. Ale tobě velmi děkuju za zastavení a milý komentík.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.