Dopadání

:: ::

Byla’s mým plamínkem,
když tma na město padne
a líně houpe se
v hodinách kyvadlo.

Říct, žes mě spálila,
bylo by příliš snadné,
shořel jsem naskrz
jak Národní divadlo.

V popelu zůstalo
pár ohořelých frází
a odlesk osudu
nasáklý v oponách.

A malý plamínek
mě ze vzpomínky mrazí,
jak sutí spáleniště
vane smrti pach.

Zbývá jen uklidit
a začít stavět znovu,
až trosky jeviště
po řece odplavou,

oběti pochovat
do prostinkého rovu,
a křížek z hrudi Tvé
jim vztyčit za hlavou.

:: ::