Sean a Lively - 6. kapitola

6. kapitola
Následující den jsem se probudila až před desátou hodinou. Nezataženými oknem jsem viděla na zataženou oblohu hrozící pořádným slejvákem. Přetočila jsem se na záda a chvíli zírala na strop. Místo něj jsem ale viděla Seanovu tvář, když se mnou mluvil na balkoně nebo Mikeyho výraz, když jsem si mu v autě vylévala srdce.
Pootočila jsem hlavu a pohlédla na holé bílé stěny svého pokoje. Jedině nad bílým psacím stolem visela nástěnka, ze které na mě shlíželo několik fotek.
S náhlou rozhodností jsem vyklouzla zpod teplé přikrývky a z jednoho šuplíku v psacím stole vytáhla krabici naplněnou plakáty s herci z oblíbených filmů nebo zpěváků. Ještě jsem popadla průhlednou izolepu a pustila se do práce.

O necelou hodinu později jsem se spokojeným úsměvem shlédla výsledek své práce. Na stěnách visely moje oblíbené plakáty, ale pořád scházela jedna věc...
Vyklouzla jsem z pokoje a zaklepala na bratrovy dveře.
"No?"
"Ahoj brácho," vešla jsem dovnitř. Jeho pokoj byl v černo-zelených barvách a panoval v něm naprostý chaos. Bratr seděl u počítače a hrál nějakou hru.
"Lively, ahoj," zazubil se.
"Potřebuju tvoji pomoc, Xave, takže nech počítač počítačem, prosím."
"S čím?"
"Uvidíš."
"Odešlas s Mikeym," konstatoval a zadíval se na mě přimhouřenýma očima.
"Jo, odvezl mne domů," přisvědčila jsem s kamenným výrazem.
"Jenom odvezl? Rodiče mají jistá očekávání.."
"To je jejich chyba," zasmála jsem se.
"Jsi zlá," obvinil mě s úšklebkem a zatahal za pramen vlasů. To už jsme ale vešli do mého pokoje a Xaver se s otevřenou pusou zarazil ve dveřích.
"Wow, kdo jsi a cos provedla s mojí sestrou?" otočil se ke mně.
"Hezký, co?" usmívala jsem se hrdě. "Potřebuju, abys mi pomohl vymalovat strop. Napřed ale musíš koupit barvu, protože já mám domácí vězení. Tmavě modrou a žlutou, prosím. Já zatím seženu igelit a zakryju nábytek a podlahu. Hlavně buď nenápadný."
"Máma je se Zaniou na nákupech."
"V tom případě jde nenápadnost stranou a hlavně rychle," opravila jsem se.
"Dobře, už jdu. Ale budu to mít u tebe."
"Samozřejmě."

Ve dvě hodiny jsme oba stanuli ve dveřích pokoje a s hlavami zakloněnými hleděli na strop pokrytý hvězdami.
"Díky, Xave."
Brácha mě objal kolem ramen a vážně se na mě zadíval.
"Přece víš, že na mě se můžeš spolehnout."
"Ty na mě taky."
"Jdu si dát něco pořádnýho k obědu, tenhle nepořádek budeš muset zmáknout sama," přejel mi přes tvář rukou špinavou od barvy.
"Hej!" ohnala jsem se po něm a žlutou zasáhla jeho triko.
Prudce se otočil, namočil do kbelíku se zbytkem tmavomodré barvy celou ruku a cákl po mně.
"Ne!" uskočila jsem s jekotem vzad a uchýlila se ke žlutému kyblíku.
Několik minut jsme se honily mezi nábytkem pokrytým igelitem, klouzli po novinách rozložených na parketách a cákali po sobě i bílých zdech s nově vyvěšenými plakáty. Spršce barvy se nevyhnuly ani bleděmodré závěsy vedle oken.
"Dost! Udělám něco k tomu obědu," vyrazila jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu.
Xaver kývl a snažil se nasadit vážný výraz, vzápětí jsme se ale oba váleli na zemi.
Nakonec jsme se zklidnili a zhluboka oddechovali, vzájemně se vyhýbajíc pohledu na sebe. Xav se zvedl a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl do stoje. Vydali jsme se do kuchyně, kde jsem nakrájela cibuli a společně s masem a mraženou zeleninou ji osmahla na pánvičce, zatímco Xaver si vzal na starost rýži. Nakonec jsme si oba sedli s talíři rizota ke stolu.
"Děkuju za pomoc."
"Ještě musíme zlikvidovat tu škodu, co jsme způsobili."
"Odklidím to. A ty zdi takhle vypadají lépe," uchechtla jsem se, načež jsme se oba ponořili do svým myšlenek.
Po jídle jsem umyla nádobí a zamířila zpátky do pokoje odklidit igelity a noviny, než se matka se Zaniou vrátí.
"Lively," vpadl od pokoje Xaver a já se při pohledu na něj zasmála.
"No právě," ušklíbl se. "A matka se vrací."
"A sakra," odhodila jsem noviny do koše pod stolem. Vypal, ať můžu ty dveře zamknout," postrčila jsem ho ke dveřím. "A tobě doporučuju to samý."
Xaver vycouval a spěchal do svého pokoje, zatím co já zamkla a zamířila do koupelny.
Při pohledu do zrcadla jsem zasténala. Obličej, vlasy, ruce i oblečení mi pokrývala barva. Rychle jsem se svlékla a vklouzla pod teplou vodu ve sprše, kde jsem chvíli nehnutě stála, než jsem ze sebe barvu začala drhnout.
Sprchu jsem opouštěla s pálící, zarudlou pokožkou, ale zbavenou veškeré nepatřičné barvy. Mokré vlasy mi spadaly na záda a já jen doufala, že jsem z nich cákance barvy vymyla.
Přes ramena jsem si přehodila deku, vzala rozečtenou knížku a uvelebila se na okenním parapetu, kde jsem často a ráda sedávala.

Opíral jsem se o kmen stromu a pozoroval jedno z oken velkého domu. Lively seděla s hlavou opřenou o sklo a četla si knihu opřenou o pokrčená kolena.
Před tím jsem slyšel a částečně i viděl bitvu mezi ní a Xaverem a musel se tiše smát, když ty dvě zvláštní barevné bytosti přišli do kuchyně dělat si oběd.
V duchu jsem se zabýval otázkou, proč to všechno dělám. Proč se snažím Lively probrat z jakési lhostejnosti, s níž přijímala život a zda pro ni nebude prozření příliš kruté.
Ale ne, Lively je silná, odvážná a bojovnice. Ať se stane cokoli, ona i poradí.
V kapse mi zavibroval mobil a připomněl mi, že se musím vrátit domů.

"Seane!" vrhla se mi kolem krku drobná holčička, sotva jsem za sebou zavřel dveře bytu.
"Ahoj Raine," zvedl jsem ji do náruče. Její světlé vlásky mne zašimraly na obličeji, když mi tiskla tvářičku do ramene a snažila se mne lechtat. Skopl jsem boty a donesl ji do místnosti, abych jí shodil na gauč vedle bratra.
Ante vzhlédl od prastarého čísla časopisu a kývnutím mne pozdravil, zatím co byt naplnil Rainin zvonivý smích.
"Kde je máma?"
"Co bys řekl?" zeptal se kysele.
"Jdu udělat něco k jídlu," rozhodl jsem. "Dáme si brzkou večeři, jo, Raine?" rozhodl jsem a vydal se ke kuchyňské lince vtěsnané v rohu místnosti sloužící jako kuchyň, jídelna i obývací pokoj současně. Druhá místnost našeho bytu byla pokoj, kde jsme všichni spali a Raine tam měla na poličce nad postelí vyrovnaných pár svých hraček, které se nám podařilo pro ni koupit.
"Zase jsi postával pře jejím domem?" otočil se ke mně Ante a hlavu si podepřel o opěradlo gauče. Jeho hnědé oči byly vážné, skoro vyčítavé.
"U čího domu?" reagovala Raine zvědavě. "Livelina?"
"Jak ty to víš, prcku?" zeptal jsem se jí a zamračeně hleděl na bratra.
"Já jí nic neřekl," bránil se Ante.
"Slyšela jsem, jak se o ní bavíte," informovala mne Raine důležitě.
"Aha. Ano, byl jsem u Livelina domu. Ale nesmíš to nikomu říct, Raine. Je to naše tajemství, ano?"
Sestra horlivě zakývala hlavou a její stříbřité oči se třpytily radostí. Vyndal jsem z lednice zelí, které jsem včera koupil na trhu.
"Sháněla tě Dancy," informoval mě bratr a k tématu mé dnešní nepřítomnosti doma se už nevyjadřoval. Věděl jsem, že s mým počínáním nesouhlasí,a le chápe ho.
"Dancy? Díky, ozvu se jí až budu udělám to jídlo."
"A přišel dopis. Pro matku."
"Jo?" zeptal jsem se bez zájmu a krájel hlávku zelí.
"Odesílatelem je Rivel N."
Nůž skončil na prkýnku vedle zelí.
"Kde ten dopis je?"
"Támhle," ukázal Ante na kopičk pošty vršící se na skříňce vedle dveří. "Zatím jsem ho neotevřel."
"Fajn, buď nám píše, že se musíme vystěhovat, protože matka nezaplatila nájem nebo se to týká té druhé věci. Nevím, co by bylo lepší."
"Kdo je Rivel N?" vyzvídala Raine. "A jaké druhé věci? A proč máma neplatí nájem?"
"Máma platí nájem, zlato. Alespoň většinou. A jdi si hrát, zavolám tě na jídlo, ano?" postrčil jsem jí ke dveřím.
Dotčeně našpulila pusu, ale Ante ji polechtal a ona se smíchem utekla do pokoje. Vzal jsem do ruky bílý dopis opatřený úředním razítkem.
"Tak směle do toho," vyměnil jsem si pohled s Antem a roztrhl obálku.