Chvilky klidu - 28.

Chvilky klidu(29)

"Jsme připraveni," poznamenal Stefan a rozhlédl se po lahvičkách s lektvary, rukou zkontroloval, že má v kapse papírky se sepsanými kouzly.
"Takže se jde odpočívat," zívla Danny a usmála se na Natha, který si sedl na opěrku křesla, kde seděla a začal si pohrávat s jejími vlasy.
"Pokojů by tu mělo být dost, zaberte, který chcete," pobídl je Nick a opatrně si sedl na gauč. "Já zůstanu u Suzanne."
"Dobře," kývl Ren a vytáhl Nicu na nohy. "Radši si s sebou nějaký ten lektvar vezmeme," vrátil se ještě ode dveří.
"To není nápad k zahození," kývl Nath hlavou a jednu lahvičku vzal cestou ke schodům. Danny s Mystickem mu šli v patách.
Stefan se zazubil a kývl na Odette, která usnula s blokem na kolenou v křesle.
"Odnesu ji."
"Fajn," přisvědčil Nick, počkal než zmizí nahoře, zvedl se a sedl si tak, aby Suz měla hlavu na jeho klíně. Svoji opřel o opěradlo gauče, zavřel oči a prsty jemně hladil dívčiny tmavé vlasy.

"Co se stane, když se nám nepovede je porazit," zeptala se Nica ležící v posteli vedle Rena. Ten si podpíral hlavu jednou rukou, druhou volně položenou jen pár milimetrů od Nicolettiny.
"To se dozvíme," lehl si na záda a zadíval se do stropu. "Ale ne, jsem dost dobře připravení, porazíme je."
"Hrozně dlouho jsem si to neuvědomovala..." zašeptala Nica.
"Co?" opáčil a přitáhl si ji k sobě.
"Že tě mám ráda," zašeptala.
Renovi se zvlnily rty v úsměvu.
"Však já tebe taky," zazubil se a sklonil se k jejím rtům.

"Že bych si s Mysticem nakonec přece jenom rozuměl?" nadhodil Nath a zadíval se na psa, který seděl vedle postele a hlavu si opíral kousek od jeho nohy. Seděli opření o pelest a Danny se mu choulila v náručí, teď se jí na tváři objevil úsměv.
"Jenom mu chvíli trvalo než přišel na to, že mi nic neuděláš," natáhla se a pohladila ho po hlavě. "Doběhl pro tebe, věří ti."
Mystic štěkl a jemně drcl do jejích prstů. Potom zvedl hlavu a zadíval se na Natha.
"Takže...kamarádi?" povytáhl Nathaniel obočí a Mystic znovu štěkl.

"Co se děje?" zamumlala a otevřela oči.
"Nic, spi," prohodil tiše Stefan a položil ji opatrně na postel. "Potřebuješ odpočinek," přetáhl přes ni opatrně přikrývku.
Odette se přetočila na bok a znovu zavřela oči. Stefan se opatrně natáhl vedle ní, ruku si dal pod hlavu a taky zavřel oči.

Suzanne s tichým zaúpěním otevřela oči a trochu zmateně se rozhlédla.
"Ahoj," zamumlal Nick a dál jí hladil ve vlasech.
"Co se...kde jsou ostatní?"
"Šli si odpočinout."
Susanne se zvedla do sedu a vlasy jí spadly přes jedno rameno. Stále se trochu rozespale rozhlížela kolem a pomalu se rozpomínala na dění před tím. Zachvěla se a Nick jí položil ruku na zátylek, kde jí zvolna začal masírovat ztuhlé svaly.
Vděčně se na něj podívala a opřela mu hlavu o rameno. Pohled jí padl na stolek, kde ještě ležel hrnek, který vypila před usnutím.
"Ty zmetku!" vyhrkla a znovu se napřímila.
Nick, který už zase zavřel oči, je otevřel a udiveně na ni pohlédl.
"Uspal jsi mě!"
Nepatrně se usmál.
"Potřebovala sis odpočinout," namítl a opět zavřel oči. Překvapeně vydechl, když mu na tváři přistálo něco měkkého.
"Hej!" sedl si zpříma a rozhlédl se.
Suzanne se právě napřahovala k další ráně polštářem, který svírala v rukou.
Tiše se zasmál a pokusil se jí vyhnout. Polštář mu přistál na rameni, ale než se stihla napřáhnout k dalšímu úderu, ležela na zádech s rukama přišpendlenýma vedle hlavy a Nickova tvář byla těsně u její.
"No počkej," zašeptal se smíchem a než se nadála, pustil jí ruce a jeho dlouhé štíhlé prsty začaly přejíždět po jejích žebrech.
Přestal až ve chvíli, kdy Suz byla smíchy bez dechu a v očích jí stály slzy.
Sedl si a přitáhl Suzanne k sobě. Hlavu měla položenou na jeho rameni, prsty propletené s jeho.
"Proč najednou ten obrat?" zeptala se tiše.
Nick znovu překvapeně otevřel oči.
"Obrat?" zopakoval po ní.
"Nesnášel jsi mě."
"To není pravda. Jenom jsem nechtěl, aby mi na tobě tolik záleželo," namítl. "Vím, jak bolí, když ztratíš milovanou osobu."
"Koho jsi ztratil?" zvedla hlavu tak, aby mu viděla jasně do očí.
Povzdechl si a zlehka se z jejího obětí vyprostil. Nervózně začal přecházet po obýváku a svíral ruce v pěst. Suzanne ho zmateně sledovala.
"Omlouvám se, neměla jsem se tě ptát. Nic mi do toho není."
"To není pravda, to víš. Jenže...těžko se mi o tom mluví," otočil se zpátky k ní.
"Nech to být, povíš mi to jindy. Pojď si zase sednout ke mně a já slibuju, že už tě nebudu rušit," natáhla k němu ruku.
Nerozhodně se na ni zadíval, ale nakonec si vedle ní sedl a znovu ji objal kolem ramen. Suzanne mu prstem kreslila kroužky na dlani a snažila se ho rozptýlit, zbavit napětí, které z něj doslova sálalo.
"No tak, odpočiň si, Nicku. Potřebujeme si všichni odpočinout - teda já ne, protože už jsem si poněkud nedobrovolně odpočinula!" zamračila se na něj ze srandy a jeho tvář skutečně prosvítil náznak úsměvu.
"Stejně jsi unavená, vím to," ujistil ji a svalil se na gauč tak, aby si mohl lehnout. Suzanne stáhl s sebou a lehce neohrabaně přes ně přetáhl deku, kterou kolem Suzanniných ramen pečlivě upravil. Dívka si hlavu podložila jeho ramenem a zaklonila ji tak, aby mu viděla do obličeje.
Předloktí ruky, jíž neobjímal Suz kolem pasu, měl položené na čele, oči zavřené, ale když vycítil Suzin upřený pohled, pootevřel oči a pousmál se. "Takhle se moc nevyspíš, Suz," zkonstatoval.
Jemně se usmála.
"Jenom přemýšlím."
Nadzvedl obočí a Suz se nadzvedla, aby na něj ještě lépe viděla. K odpovědi se ale neměla.
"O čem?" pobídl ji.
"Za jak dlouho si to rozmyslíš a začneš se zase chovat odtažitě, odmítavě a tak strašně protivně jako ještě dneska ráno."
"Nic si nerozmyslím, slibuju," nadzvedl se a krátce ji políbil.
"Hm..." položila si hlavu a zavřela oči.

Odette se probudila a zmateně rozhlédla. Kolem pasu měla položenou Stefanovu ruku a zády se tiskla k jeho hrudi. Ve vlasech cítila jeho dech. Hrud se mu klidně a zhluboka zdvihala, z čehož poznala, že spí. Opatrně se pootočila a zadívala do jeho obličeje. Tmavé vlasy mu spadly do obličeje, když zabručel a přitáhl ji zpět k sobě.
"Proč nespíš?" zamumlal, aniž by otevřel oči.
"Před chvílí jsem se vzbudila."
"Tak zase spi, musíme si odpočinout. Tvůj táta nám pěkně zavaří."
Roztřeseně vydechla a pootočila hlavu od něj.
"Odette, musíš se rozhodnout, na čí straně budeš," otevřel Stefan oči.
"Já vím. A jsem rozhodnutá, zabil mámu," vzlykla hlasitě.
"No tak," naklonil se nad ní, lokty se opíral vedle její hlavy. "Nebreč, Odette. Zjistíme, jak to všechno bylo, jaké pohnutky k tomu všemu vedly, slibuju."
"Ale já to vím. Chce moc. To je to jediné, oč se zajímá. Moc a zničení vaší rodiny."
"To bude dobrý, zlato. Zvládneme to, teď patříš k nám, hm?" opřel si čelo o její.
"Kde je Elena?"
"Hodně daleko," odvětil Stefan s úšklebkem. "Zvykl jsem si nikde nehledat nikoho, kdo by mi mohl být blízký. Mám jedině sestru, rodiče a babičku. A teď tebe, ale ty k tomuhle místu nepatříš. Spíš mi dělá starosti, že jsme do toho zatáhli Nicu, Danny, Rena a vlastně i Nicka. A kdybychom museli odjet, bál bych se o ně. A chyběli by mi," přiznal tiše.
"To mě taky. A není to nic špatného, Stefane."
"Ne, to ne, ale je to něco, co jsem nechtěl. Ne, dokud to nebude bezpečné. Ale moje sestra si vždycky musí prosadit svou!"
Oba se tiše zasmáli a Stefan ji krátce políbil na rty. Zadívali se na sebe. Stefan nakonec padl zpět na postel a přitáhl Odette zpět k sobě.
"Je čas zase spát, dobrou noc."
"Dobrou," zašeptala v odpověď a podložila si hlavu jeho hrudníkem.
Stefan přes ně oba přetáhl deku a jednou rukou čechral dívčiny rusé vlasy.