Sean a Lively - 5.

5. kapitola

Rozhlédla jsem se po sále a zhluboka se napila šampaňského ze skleničky, kterou jsem mírně křečovitě svírala v prstech.
„Tvař se trochu veseleji,“ naklonila se ke mně máma a já se ušklíbla.
„Jasně, s kamarádkou ven nemůžu, ale na tuhle nudnou akcičku dokonce jít musím!“ odsekla jsem nabroušeně a zastrčila si za ucho pramen vlasů, který mi splýval podél tváře.
„Smím prosit?“ zachránil mne před matčiným kázáním Xavier, který pohotově zareagoval a uklonil se přede mnou.
„Ráda,“ kývla jsem, chytla jeho ruku a společně s ním zmizela ve víru tanečníků.
„Díky,“ špitla jsem vděčně a usmála se na něj.
„Nemáš zač, sestřičko,“ opáčil a provedl elegantní otočku.
Ztichli jsme a rozhlíželi se po sále. Pohled mi utkvěl na Mikeym. Byl oblečený v elegantním obleku a tmavé vlasy měl pečlivě učesané. Všiml si mého pohledu a začal se přes parket prodírat ke mně a Xavovi.
"Ahoj," pozdravil.
"Čau," vrátil mu Xavier pozdrav a postrčil mě do Mikeovi náruče.
"Hej!" ohradila jsme se, ale Xav se akorát rozesmál.
"Díky," zazubil se můj dětský idol. "A ty se nečerti," obrátil pozornost na mne. Lehce mne sevřel v náručí a začali jsme kroužit po parketu. Položila jsem mu ruce na ramena a užívala si jeho blízkost. Přesto mne napadlo, že dřív bych byla blahem bez sebe, že smím být v jeho náruči, ale teď... Byla jsem šťastná, že se vrátil a stále mi byl dražší než normální kamarád, ale hlavu jsem měla plnou někoho jiného.
"Co se děje?" všiml si Mikey mého smutného-zasněného výrazu.
"Ale nic," zavrtěla jsme hlavou. Zamračil se.
"Dobře, jenom jsem na někoho myslela."
"Máš kluka?" zeptal se a mě neuniklo mírné zklamání v jeho hlase.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Ale někdo se mi líbí," přiznala jsem a cítila, že mi červenají tváře.
"Povídej," vybídl mne.
"To je... až někdy jindy..." zavrtěla jsem hlavou a udělala na něj psí oči.
"Ale nakonec to z tebe vytáhnu!" zahrozil.
Roztáhla jsem rty v úsměvu a rozhlédla se po lidech kolem sebe. Všechno mi splývalo do barevných šmouh, nedostatkem čerstvého vzduchu se mi motala hlava.
"Promiň, musím na vzduch," šeptla jsem, vyklouzla z Mikeovi náruče a proběhla na balkón. Opřela jsem se rukama o chladné zábradlí a vzpomněla si, jak jsem takhle stála naposledy. Tehdy jsem se poprvé setkala se Seanem...
"Ahoj."
Rychle jsem se otočila a zadívala se do maskované tváře. Tmavé vlasy se mu kroutily nad stříbřitým čelem a tmavý oblek mu obepínal vypracovanou postavu.
"Ahoj," usmála jsem se a srdce se mi rozbušilo. Zároveň jsem však pocítila i vztek.
"Dnes ti to sluší," opřel se vedle mne.
Podívala jsem se na svou tmavě modrou róbu posetou stříbřitými flitry a pokrčila rameny.
"Proč se mi vyhýbáš?" zeptala jsem se ho.
Zamračil se.
"Proč bych se ti měl vyhýbat?" zadíval se kamsi nad mou hlavu.
Povzdechla jsem si.
"Lžeš, vyhýbáš se mi. Myslela jsem, že alespoň ty ke mně budeš upřímný," povzdechla jsem si znovu a zavrtěla zklamaně hlavou. "Omluv mě, musím zpět do sálu."
Chtěla jsem proklouznout kolem něj, ale rychle mě chytil za ruku a pevně stiskl.
"Ne, omlouvám se. Nemůžu se s tebou setkat. Jsi dcera vůdce a já... nevíš nic o mém životě, nic o mě, nepochopíš," zašeptal a jeho dech mě šimral na tváři.
"To nemůžeš vědět, můžeš to alespoň zkusit," namítla jsem.
Usmál se.
"Uvidíme se někdy příště, zatím ahoj," pustil mne, přehoupl se přes balkonové zábradlí a zmizel ve tmě.
"Lively? Jsi tady?"
Otočila jsem se na Daena stojícího ve dveřích.
"Ano, jsem tu," opáčila jsem a protočila oči. Jako by to nebylo jasné!
"Zatančíš si se mnou, prosím?"
Útrpně jsem se ušklíbla. Toužila jsem odmítnout, ale nemohla jsem. Pravidla byla neoblomná. S mírně pokleslými rameny jsem vložila svoji dlaň do té jeho.

„Tenhle tanec je můj,“ objevil se vedle mě Mikey. Daen zklamaně protáhl obličej, ale pustil mě ze svého náručí a vzdálil se.
„Děkuju,“ zašeptala jsem a unaveně si položila hlavu na Mikeovo rameno.
„Není zač, nikdy jsem toho kluka neměl rád,“ zavrtěl hlavou a zlehka mě pohladil po zádech, kde měl položenou svoji teplou dlaň.
„Ještě jeden tanec a asi bych umřela,“ poznamenala jsem a zmohla se na malý úsměv.
Cítila jsem se hrozně. Unavená, otrávená, smutná a otupělá z dusna a hluku v sále.

„Odvezu tě domů.“
„Hm?“
„Pojď, najdeme tvého otce a odvezu tě domů,“ zopakoval a až když trochu nadzvedl hlas, pronikl význam jeho slov do mé mysli. Zvedla jsem hlavu z jeho ramene a zamrkala.
„Skoro jsi usnula,“ informoval mne s úsměvem a prstem zlehka zasunul uvolněný pramínek mých vlasů za ucho.
Rukou jsem si promnula bolavé čelo a nechala se táhnout davem až k místu, kde stál otec s matkou.
Mikey se předpisově uklonil, mé matce políbil ruku. Máti ho obdařila přezářivým úsměvem a od otce se dočkal pokývnutí hlavou. Rodiče měli Mikea vždycky rádi.
„Odvezu Lively domů, kdyby vám to nevadilo?“ větu sice formuloval jako otázku, ale oba jsme věděli, že tak nebyla myšlena.
„Proč?“ povytáhla matka obočí a nesouhlasně stiskla rty.
„Chci si s Lively promluvit, navíc je zřejmě poněkud unavená,“ odvětil zdvořile, ale pevně.
„Ach, tak… jděte, děti,“ souhlasila matka a vyměnila si s otcem dlouhý pohled.
Zamířili jsme k východu a na mé tváři pohrával úsměv.
„To od tebe bylo ošklivé,“ poznamenala jsem.
„Co?“ zeptal se nevinně.
„Moc dobře víš, co si naši očekávají, když někdo řekne chci si s ní promluvit.“
„Ale já si s tebou chci promluvit. Nic jiného jsem neřekl, že očekávají žádost o ruku je jejich věc, ne?“
Zasmála jsem se a krátce mu stiskla ruku.
Vyšli jsme na setmělé parkoviště a já obrátila tvář k nebi.
Stříbřitý měsíc plul po tmavé obloze a okolo svítilo tisíce hvězd.
„Vždycky jsi měla ráda noc,“ zavzpomínal.
„Ano,“ kývla jsem. „Víš, někdy… někdy mám pocit, že není nic nemožné. Že v noci se prostě dějí zázraky.“
Chápavě se usmál a pohladil mě po tváři.
Stočila jsem pohled k němu a zadržela dech.
"Tak pojď, zavezu tě domů," ustoupil ode mne a otevřel dveře svého auta.
Poděkovala jsem a než jsem nastoupila, rozhlédla jsem se kolem, jestli ve stínech neuvidím Seana. Se zklamaným povzdechem jsem klesla na sedačku a připásala se.
"Tak povídej, kdo je ten vyvolený, který si získal tvoje srdce?" zeptal se, když sedal za volant.
"Jmenuje se Sean..." začala jsem a cestou k našemu domu mu vyprávělo všechno od našeho prvního setkání.
"Sean, říkáš?" zopakoval, když jsem dovyprávěla.
"Hm."
"Třeba ti o něm můžu něco zjistit," nabídl mi.
"To bych ráda!" souhlasila jsem horlivě. "Jenže... kdyby chtěl, určitě by mi všechno řekl sám a... přijde mi to nezdvořilé," dodala jsem potom sklesle.
"Neříkal ti právě on, že se nemáš řídit pravidly?" opáčil Mikey.
"Jenže pochybuji, že tím myslel právě tohle.Nechám mu ještě trochu času, třeba... třeba se mi s ním podaří promluvit..." zadoufala jsem.
"Kdykoli ti rád pomůžu," pousmál se Mikey se smutným nádechem.
"Díky."
"Jsme tady," zastavil před domem.
"Hm, chceš jít dál? Předpokládám, že na slavnost se vracet nechceš."
"Ne," zavrtěl hlavou. "To opravdu nemám v úmyslu."
Usmála jsem se a vystoupila.
"Tak jdeš?"
"Jasně," následoval mého příkladu, zamkl auto a vyšli jsme po schodech ke vchodovým dveřím.
"Chceš něco k pití?" nabídla jsem pohostinně.
"Jestli můžu poprosit," kývl.
Přešla jsem k baru a vyndala láhev láhev whiskey. Tázavě jsem se na Mikeyho zadívala a ten přikývl.
Nalila jsem tekutinu do sklenky a podala mu ji.
"Děkuju."
"Nemáš zač. Sedni si," vyzvala jsem ho a zamířila ke schodům do patra. "Jestli mě chvíli omluvíš, převleču se z těch šatů," zavolala jsem přes rameno.
"Jo, bez problému."
Vyběhla jsem do patra a vplula do svého pokoje. Večerní róbu rychle vystřídaly obyčejné džíny a světle zelené triko. Vlasy jsem pročísla kartáčem a stáhla je gumičkou do culíku, chvatně se odlíčila a seběhla zpátky dolů.
"Hm..." okomentoval můj příchod Mikey a pohrával si se sklenkou. "Tohle jsi víc ty, než ta krásná cizinka ve večerních šatech," řekl zamyšleně. Založila jsem si ruce na hrudi a nadzvedla obočí.
"Díky, jsi hrozně milý," poznamenala jsem s nádechem ironie.
"Tím samozřejmě nechci říct, že normálně nejsi krásná," dodal chvatně a já si sedla vedle něj.
Chvíli jsme seděli v tichu, ale potom se ke mně otočil.
"Už půjdu, uvidíme se zítra."
"Děkuju za odvoz a společnost."
"Já zase děkuju za pití a že ses mi svěřila," usmál se na mě a natáhl ruku k mému obličeji. Pár centimetrů od mojí tváře na okamžik zaváhal, čekal na moji reakci. Když jsem neuhnula, pohladil mě po tváři, palcem mi přejel po hraně čelisti,, zvedl se a odešel.
Zůstala jsem sedět v zešeřelém obýváku a upřeně hleděla před sebe ponořená do svých myšlenek.