Lovy beze zbraní

Dvě v noci. Teprve dvě. Už dvě.
- Vstávejte! Zaspali jsme! - slyším jakoby z dálky Františkův hlas a pak mi kdosi zatřese ramenem.
Budík křičí.
Jeho jekot vpadne do rajské zahrady snů jako uragán.
- Sakra..., - kleje Heřman a šmátrá po něm rukou aby ho umlčel.
Otevírám oči a pak je ještě blaženě na pár vteřin zavřu. Sbohem rajská zahrado, ádié! Vypínač cvakne a světlo bodne pod víčka. Skáču rovnýma nohama z postele. Ve velkých litinových kamnech ještě od večera hořím, uhlíky růžově praskají a teplo se loudá kolem prázdných kbelíků s uhlím, dál do šalandy už nedojde.
Heřman už cvičí dřepy a rozhýbává ztuhlé paže, František zívá a Vlastík ještě pochrupává.
- hore, Vlastíku,hore! -
Spěšně se oblékám - ponožky, spodky, nátělník, svetr, prošívaný kabát a hlavně rukavice do kapsy!
Vlastík už sedí na pelesti, protahuje se a se zavřenýma očima šmátrá kolem sebe - ze zásuvky za postelí vytáhne zástrčku, jejíž šńůra vede k baterce, která se celou noc nabíjela.
Na umývání už asi nebude čas.
Přistupuji k otlučenýmu oknu. Škvírami trámů z něj táhne siroba a tma. Před budovou se ve větru kývá plechová lucerna, rachotí a vrže, její potácivé světlo bodají jehličky poletujícího sněhu.
Beru spacák, objektivy, baterku a vycházím na velikou studenou chodbu, ze které čiší chlad. Její kamenné dlaždice nám cvakají a střílejí pod podpatky.
Do otlučené mísy vodovodu kapká voda.

Schody po kterých sestupujeme, dřevěně vrzají, odsouváme závoru a vstupujeme do noci, která se do nás zahryzne chladem.
Opuštěné domky kolem silnice spí jako do klubíčka schoulená zvířata, propadly se do noci a studený vítr jim v krovech, děravých střechách a rozbitých oknech hvízdá jako divý a strašidelný pištec. Kdesi za samotou zaštěká pes.V chlévě přes cestu kopne kůň a cinkne řetěz. Po zubech lomenic přeběhnou žhavé uhlíky kočičích očí.
samota spí.
Ve dvou činžácích na kopci pod lesem se v jednom domě ještě svítí. Snad parta lesních dělníků přetáhla přes půlnoc, snad někdo píše dopis domů, na Slovensko, nebo na Moravu, snad tam stojí na stole láhev voňavé slivovice.
- Kluci, panák by kopl! - říká František a choulí se před větrem za roh auta, do kterého Vlastík ukládá kamery.
Šumavské hvozdy napité nocí drkotají zuby a zimou se jim úží dech.
Přivírám oči.
A vidím pruhované duchny, které se zvedají spravedlivým dechem spících. Hle, náš děda Čepička, místní restauratér a kuchař, útočiště všech pocestných a zbloudilých, malý povídavý, s úzkou tváří a sotva znatelnými čárkami rtů, správce restaurace, ze které, jak sám říká, přede dvěma lety vyvezl dvě fůry smetí a odpadků, děda v červené, furiantsky nasazené čepičce a sněhobílém plášti, vládce spížky, jejíž obsah tvoří ošatky čerstvých vajec a pytlíčky s vůní sušených hub, táta trampů a pán vlčáka Prince, starostlivý otčím pětadvacetiletého fešáka Mirka, kterého kdysi, před léty, vzal z útulku a uělal si z něj společníka na svém putování po pohraničních štacích, hle náš děda Čepička se v polospánku obrací, zaslechne naše kroky a ještě než usne, mu letí hlavou jídelní lístek, který nám ráno předloží stejný jako včera, či předevčírem: "Smažená vajíčka s pažitkou, pánové!Je libo? Dobrou chuť pánové! Poroučím se! "
Samozřejmě dědo, vajíčka s pažitkou. A tuplovaně!
Hajný Bída má těžké sny - včera si v hospodě u dědy Čepičky, jak říká, cáknul do volátka ohnivé vody a teď ho alkoholové opojení opouští a jeho spálené a zpustošené smysly lapají upoceně po dechu. Už aby tady bylo ráno! První orosená sklenice piva to spraví.Ta přece píše, viďte, kluci zlatý!
A pan správce lesa leží ve svátečním pokoji pod velkým obrazem tokajícího tetřeva a spokojeně pochrupává, šťastný, že se s těmi filmaři už nemusí vláčet. Vedle v obýváku vrní malá Evička, která se narodila jeho Lidce právě před čtrnácti dny. Takové malé, pomačkané pískle, člověk by to sakra, mezi palcem a ukazováčkem zamáčknul, ale jak už to kulí ta svá kukadla, houbeles, že jště nevidí, vidí, čečetka, vidí a jak! Jen ten vojáček urousaný, který si teď Lídu vezme, jestlipak je on to pravé ořechové sem, na samotu, kde lišky dávají dobrou noc!
Pana správce i ve spánku sevře úzkost. Ale noční můra odlétá a on znovu chodí po krásných loukách snů a vedle něj ťapká Evička a tiskne mu ruku, prodírají se křídly vlajících plínek a zmáčí si kotníky v Blanici,po jejíchž březích se pasou ovečky, vznášejí se po pulkartických lukách a ž nahoru k hvozdu, a on dědeček klade prst na ústa a říká ve vlání bílých mraků: Slyšíš Evičko, Tetřev! Samí krásní kohouti! Dvacet je jich, Evičko, rovných dvacet! Kde takové najdeš, kde? Jenom u nás, jenom tady u nás!
A pan správce blaženě vydechne ze sna a upustí paži přes pelest.
A potom jsou tu trampíci. Spí nahoře vedle naší jizby, v tom prázdném pokoji bez dveří, jen tak, na dřevě podlahy, stočeni do klubíčka, torny pod hlavou, dlouhé vlasy spadlé přes oddychující tváře, které dosud nepoznaly drsnou a škrábavou mužnost vousů, jejichž doba se však už blíží, ó, ta se blíží!
Přivandrovali sem na sobotu a neděli až odněkud z Prahy, sedí celý den ve výčpu, usrkávají jedinou sklenici piva a v rukou, za jejichž nehty se černá starý olej, jim šustí nekonečný proud karet. Neslyšel jsem je za celou dobu mezi sebou promluvit, hledí do ušmudlaných obrázků, palcem a ukazováčkem si žmulají do čela spadlé mastné vlasy a ještě dětsky nevinnýma očima bloudí po místnosti, na jejichž dřevěných stěnách najdete na připíchnutých pivních táccích podpisy snad všech velkých náčelníků toulavého trampského kmene.
Děda Čepička je má zřejmě rád, tyká si s nimi, říká jim Miki a Lobo a obsluhuje je stejně uctivě, jako by to byli vyslanci samotného Manitoua. A Miki a Lobo sedí hodina a hodiny ve svém osamění a občas pohladí vlčáka Prince, který vychází z kuchyně, prochází se mezi hosty a líže svým růžovým jazykem z papírových tácků cukr. Miki a Lobo se jeho hrozivé velikosti nebojí. Vždy, když ho pohladí, se kolem sebe slavnostně podívají: Tak co, chlapi, jsme my nějací mlíčňáci? A v tom tkví jejich převaha nad námi. Vlastík se Prince bojí, ustupuje před jeho hroznou mordou do kouta a děda Čepička se směje. A trampíci přivírají slastně víčka.
Miki a Lobo, jak se vám teď hajá?
Kývavé světlo lucerny nám kreslí po tvářích příznačné bledé skvrny a stíny.
Heřman očistil ledovou plíseń na dveřích auta a startuje.
Výfuk kýchne a vystřelí oblak smradlavého dýmu.
Lezeme do ledničky.
Vítr udeří do otevřených dveří, které prásknou a promění nás na maso pod výparníkem.
Heřman otočí knoflíkem a stupnice rádia se zeleně rozsvítí.
A pak se prostorem auta, nad sedadly a našimi schoulenými postavami rozezní krásná a vznešená hudba, údery klavíru jako by slétly odněkud z oblaků a hvězd, z krajin, nad kterými se klene křišťálová duha a letí nádherný pták.
- Noční koncert..., - šeptá Heřman,A dodává: - Beethoven. Pátý klavírní... -
Noc tiskne svými studenými asfaltovými prsty hrdlo krajiny, ale ta hudba je osvobozuje, země se pohne a vydá ze svých útrob sladké zachvění teplého dechu. V zapadlé šumavské samotě pokládá Beetthoven vznešeně bříška svých prstů na černobílou ranvej klávesnic a vzlétá po ní vzhůru k srdci, které teprve teď cítí tu pravou nádheru probuzení.
Mlčíme. Hudba sahá ke hvězdám. A auto se rozjíždí.
Reflektory máznou na žluto oprýskané zdi domků, prásknou do tyčkoví plotu, jenž se rázem rozběhne úprkem stínů, zašmátrají nad říčkou, kterou přejíždíme a noříme se do tmy lesů.
Sníh přestal poletovat.
Padáme do tmy. Bere si nás dubnová Šumava, drkotající zuby zimou, bere si nás podivuhodná noc, na jejímž konci je v šedi úsvitu, v minutě mezi tmou a plazivým světélkováním mlh ukryto tajemství, za kterým už přes týden chodíme.
Tetřev a jeho milostná píseň, znějící do té doby, než se na bucích proklubou první pupeny.

O ničem jiném u ž týden nemluvíme. Na nic jiného nemyslíme. Každý si svého tetřeva předtavujeme jinak a přitom stejně - nádherného ptáka, nořícího se z bažin noci jako přízrak, jehož skutečnou podobu odhalí teprve bledé prstíky rána, které odvážou první paprsek slunce a pustí ho do lesů. A tehdy - možná, snad - zahlédneme nádheru spuštěných letek, zvednutý mohutný klofec, vějíř tatrče, rejdící po horizontu větve, tehdy uslyšíme tu prapodivnou árii jeho milostné písně, skládající se ze tří stref: první je tremolo klepání, pak jasný a hlasitý výlusk, při kterém se zastaví srdce, a nakonec broušení, sloka nejvášnivější, při kterém ptáka opouštějí smysly - v té kratičké chvíli jejich tajemného a náhlého zešeření se k němu můžeme přiblížit, tehdy, jen tehdy.

Ale zkuste to ve tmě, v nerovném terénu, který se vám bortí pod nohama, v pouhých několika vteřinách sebrat šestadvacetikilovou kameru, naložit ji na záda a bleskově přiskočit o pár kroků blíž siluetě ptáka, která se tmí několik desítek metrů na bukové větvi před vámi. Šest dnů to zkoušíme a bezvýsledně - Heřman si večer co večer zkouší mezi postelemi přískokové baletní kreace, my mu k tomu cvičně klepáme, vylouskáváme a brousíme, Heřman skáče, trne v postoji a znovu se rozbíhí, aby byl zítra ráno úspěšnější.
Všechno marné.Tetřeva na filmovém pásku nemáme.
- Už vím, jak na to! - řekl včera František, když jsme se vrátili z večerního zábrku a věděli proto přesně, kde je tetřev na noc zahřadován a kde se za úsvitu roztoká. - S tím přiskakováním se dá tetřev střelit, ale ne nafilmovat. Zítra to zkusíme jinak. V noci přijdeme opatrně, abychom ho neprobudili, pod buk, a tam počkáme až do rána, samozřejmě maskováni. Tetřev se probudí, zatoká a my jen, pokud ovšem bude dost světla, spustíme kameru! -
Heřman nedůvěřivě krčí rameny, ale nic neříká, má už s tetřevy a jejich neuvěřitelnou plachostí své zkušenosti...
- Kdo se mnou půjde? - ptá se František.
- Já! - říkám a hledím do ohně.
A teď jsme tedy v tom. Auto nás vyklopilo u lesní cesty a odjelo s Heřmanem i Vlastíkem dál, na jižní stranu, kde prý jsou také kohouti.
- nekecat, Míšo! - říká František. A mizí ve tmě.
Klopýtám se spacáky, objektivem a baterkou za ním, nohy mi klouzají po ledem potažených kořenech, kladu je přeopatrně před sebe, aby ani větvička nevykřikla, aby nezapraskalo ledové zrcátko, abych neujel po pohoří rozjetého zmrzlého bláta a kluzkosti mechů. Nevidím a meslyším naprosto nic, tlačím se do tmy jako do dehtové kádě, nedýchám, nevím, kde jsem, ve spáncích mi buší krev a Beethoven je zapomenut. Brodím se temnotou snad dvě stě, tři sta metrů.
A pak mě zastaví Františkova teplá ruka.
- Sedej! - šeptá mi do ucha. - Jsme rovnou pod ním! -
Jak to místo našel, co živ nepochopím.
A tak bez dechu pokládám na zem dělo objektivu a hmatem se ubezpečuji, jestli leží pevně, shýbám se a pomalu rozestírám spacák. Do nosu mě udeří pach hlíny. Druhý, sbalený spacák pokládám na zem. Beru Františka pod paži a usazuji ho na něm. A on rozkládá minutu po minutě nohy stativu, jen aby nezavrzaly, jen aby něco neprasklo.
Pět metrů před námi sedí někde v temnotě na vodorovné větvi buku náš pták, drobně oddychuje a chystá se k procitnutí.
Neví o nás, určitě o nás neví.
A my si sedáme na kopeček spacího pytle, roztaženou celtu druhého přehazujeme přes sebe, pohlédneme na hodinky / je půl třetí / a každý se ponoříme do svého mlčení.
Kolem nás je lačná a hrozivá tma, tma, kterou jsme ve městě nikdy nepoznali. Kde je město! Kde jsou kamarádi! Kde je televize! - Nikde. Nevím o nich. Tma nám zacpala svou zčernalou rukou ústa až k zavzlyknutí. Kde je čas? Kde jsou hvězdy? Kde je šumot stromových větví a hrkot potůčku? Kdoví. - Tma nám upřeně hledí do očí, obtéká nás a vysmívá se nám, hloupým mravenečkům, kteří zabloudili do jejích tůní.
Ciferníčku hodinek, buď zdráv! Přinášíš alespoň malinkou tikavou a svítící skvrnku, nikdy bych do této chvíle netušil, jak dovedeš potěšit!
Už je tu zima. Vlezlá a syrová, prokousne svými zuby kabát i rukavice, zaleze pod svetr a přinutí tělo k drkotavému třesu. Tisknu se k Františkovi. A on ke mě. Dobře, že máme jeden druhého.
Nad námi spí pták.
A lesem chodí duchové. Neslyšel jsem je, ale ticho mi je objevilo. Bloudí jako plazivý dým temnotou vývratů, s nataženou paží a roztáhlými prsty vnímají hlubiny a mlčení, němě se protahují smrčinou, bloumají necestami a korýtky potoků, chladí si čela ve vodách studánek, vlasy jim bloudí po větvích prastarých smrků, vidí a pozorují nás.Cítím jejich vlání, jejich šelest v travinách, jejich hvizd, praskání a mlaskání, vzdálené a neskutečné, protože neviděné.Jsou tu s námi, všichni ti skřítci, elfové, hejkalové a bludičky, připlíží se odněkud ze vzpomínek, chvilku se zastaví, otřou se nám studeně o čela a pak se odplíží pod převisy větví, zanechávajíce za sebou ťápoty posledních sněhů, ve kterých křupají zmrzlé palice devětsilů.
Nad námi spí pták. Zázračný pták, plachý jako paprsek, král hlubin, lesů a hor,král noci i vládce jitra, tajemný, baladický pták, král duchů.
Ticho, ticho, jen van tušených pohybů a tma.
A naráz bek a skok a hřmot a praskot lámaných větví.
Statečný srnečku, ty jsi ty přízraky porazil! Vyběhl jsi proti nim do útoku, rozbil si jejich sťísňující objetí, skočil jsi a prorazil skořápku rána! Buď zdráv krásný princi!
František tiskne oko k hledáčku kamery.
A do větví padá skoro jako šedé mléko svítání.
Chvějeme se vzrušením, oči upřené na místo, kde má být větev a pták, teď, teď!
- Kristepane! - František zakleje.
Větev, ze které spadla tma, je prázdná, leskne se v bledé svitu a šplhá po ní had mlhy.
Tetřev na ní není.
Vstávám a do očí se mi derou slzy. František skřípe zuby, halasně kleje a vymotává se z celtoviny.

V tom zazní lesem zpěv, jako by se vysmekl z hlubin, jako by se pomalu probouzel, a už to není probuzení, ale jasný, dutý a stoupající trylek, který si svou bezprostředností a radostí podrobuje všechno. Divoký kos Kolohřivec budí les. A k němu se přidává postupně králíčkovo vysoké ťuk - ťuk - ťuk, zakončené trylkem, k němu se přidává sbor čečetek, pěvušek, drozdů, brávníků a kosů.
Zpívají až uši zaléhají. Vida - krále duchů jsme nenašli, ale byl tu, v šumavských hvozdech, ve čtyři hodiny ráno, objeven veliký ranní koncert pro tisíc ptačích hrdélek, harfu probuzeného potůčku a jeden sluneční paprsek, který jásavě cinká na ojínělé triangly rozsvícených smrkových větví.
A všechny tyto svěží symfonie volají: Jde jaro, jde jaro! Slyšíte ho? Vidíte ho? Cítíte?
No nic, Františku, jdeme na snídani. Dojdeme pěšky.Na auto čekat nebudeme.
A tak pochodujeme lesní cestou, přejdeme na silnici a dolů s kopce si hvízdáme.
Vesnice vstává.
Správcovic Liduška se vznáší v tleskotu plínek na zahrádce. Lesní dělníci se sunou do autobusu, který se za nimi skleněně zavře - jen jejich oči na nás hledí z poza oken.
Z komínu naší ubytovny se kouří. Děda Čepička šuká po lokále. Odkládáme věci a zasedneme za důbový stůl. Hajný Bída pije v koutku své pivo a tváří se blaženě. Miki a Lobo ještě určitě spí.
Správce lesů vchází do lokálu.
- Tak co? Dostali jste ho? -
František se smutně směje a hledí z okna, v jehož horním rohu se proti lesu, v němž se opět probudilo sněhové vlání, třepotá na skle dubnem probuzená babočka.
A děda Čepička v bílém plášti vejde, pohladí Prince, přiloží do praskajících kamen a přistoupí ke stolu:
- Dobré jitro pánové! K snídani jsou dnes čerstvá vajíčka s pažitkou, jedna báseň!Je libo? -
Samozřejmě dědo, a tuplovaně!

Tokající tetřev byl nafilmován. Podařilo se to dne 24.dubna ve čtyři hodiny deset minut Heřmanovi. Přiskákal k němu a ten v pravou vteřinu stiskl spoušť.