Hrdina - V. kapitola (John)

„Chlapečku, konzervo, přeji vám oběma dobrý večer,“ pravil muž, kterého oblizovaly plameny, a pobídl koně, aby pomalu vykročil z ohniště. „Chlapečku,“ pokračoval, „toužil jsem opět spatřit tvoji krásnou tvářičku a líbat ji tak dlouho, dokud z ní nebude popel. Nedoufal jsem, že zapálíš oheň tak blízko toho nebohého města. Nebo jsi mě snad volal?“
Mladík se díval do velkých očí, v kterých nebylo nic než planoucí bělmo. Nezdálo se, že by měl strach. „Ano, volal jsem tě.“
Muž pohodil hlavou a z dlouhých vlasů sršely jiskry, jako by z něj oheň postupně sklouzával. „A copak bys chtěl tentokrát? Nebo tě zajímá, co bych chtěl já?“
Mladík položil ruku Johnovi na rameno: „Ten uvnitř by chtěl umřít.“
Ohnivý muž už vypadal docela normálně: pískové vlasy mu spadaly na ramena, měl na sobě temně cihlový oděv s dlouhým pláštěm a jeho kaštanový hřebec ze sebe setřásal poslední plamínky. Jen ty oči mu žhnuly a zdálo se, že ve tmě slabě září.
„Tohle jsou dráty a kov, to mě nebaví,“ nakrčil muž nos a vypadal jako znuděný kluk.
Mladík ho s přimhouřenýma očima sledoval a snažil se odhadnout elementálovu povahu. Věděl, že marně. Bytosti povstanuvší po výbuchu z živlů byly stejně nevypočitatelné, jako skutečné přírodní síly.
„Stačí říct, že to nedokážeš.“
„Nedokážu?!“ jezdec se opět rozhořel mohutným plamenem, až mladík musel před září přimhouřit oči.
„Nedokážeš.“
„Já jsem Požár! Spálím a strávím cokoli mi přijde do cesty, rozumíš!“ vykřikl muž a jak se jeho kůň vzepjal, změnil se jeho výbuch hněvu v šílený smích. „A kdo jsi ty, chlapečku? Počkej, už vím. Ty jsi ten hrdina. Možná tě to překvapí, ale hrdinové hoří stejně dobře jako všichni ostatní lidé.“
„Hrdinové ano, ale muži uvěznění v kovu nikoli,“ opáčil klidně mladík.
Požár si odfrkl a přimhouřil oči: „Ustup.“

John poslouchal, jak mladý cizinec hovoří s přízračným jezdcem. Muž z ohně se mu jevil jako horkokrevný šílenec a chlapec jako chladnokrevný zabiják. Tak či tak, ani jeden nebral ohled na to, že tam s nimi stále je. Že se baví o jeho smrti.
Sledoval, jak hrdina obratnou kličkou Požár zkrotil a dostal ho přesně tam, kde ho chtěl mít. A pak mu ten plápolající magor řekl: „Ustup!“ a mladík naposledy pohlédl do prázdných čoček, za kterými se nacházelo to, co zbylo z něj, z Johna, a pak se obrátil do pouště.
John ještě chvíli pozoroval chlapce, jak kráčí pryč a uvazuje si přes ústa šátek a nasazuje si staré letecké brýle. Něco v jeho bezprostřední blízkosti jej však donutilo pohled odtrhnout a zaměřit se na muže, který právě seskočil z koně a dvěma rychlými kroky k němu přešel. Jeho oči žhnuly rudě, ale on sám zářil téměř oslňující bělostí. „Zemřu,“ uvědomil si v tu chvíli John a ještě ho napadlo, „a bude to hodně bolet.“ Pak ho Požár popadl do svého vroucího sevření a k nebi vyšlehl sloup ohně.

Hrdina se dal do běhu, a přestože se žár za jeho zády stále zvětšoval, ve chvíli, kdy rudé světlo ozářilo krajinu před ním, otočil se. Sloupec stoupající k až k samotným hvězdám rychle měnil barvu z karmínové na oranžovou, zlatou až do očí bodající bílé. Mladík cítil, jak se mu kůže na prstech a kolem očí začíná pálit a tak se otočil a dal se znovu do běhu. Kolem něj se mihl liščí stín a jako by se pro ten krátký okamžik milosrdně ochladilo.

John cítil horko, nesnesitelné horko. Vedro, nesnesitelné vedro. Bolest, nesnesitelnou bolest. A pak vykřikl a nějaký hlubší instinkt, nějaký jiný John, ne ten zoufalý a bezmocný chlap uvězněný v kovovém obleku, ale nějaký jiný, silný a rozhodnutý žít zařval a reproduktory to přetlumočily jako uši rvoucí zakvílení.

Hrdina se opět otočil, až když se mu do uší zařízlo zapískání. Neobratně klopýtl a padl na zem. S vytřeštěnýma očima sledoval, jak se sloup zcela zbortil pod obrovskou sílou, která přicházela z jeho vnitřku a zářila modře a hnala před sebou tlakovou vlnu. Mladík vykřikl jméno v neznámém jazyce a když se vyděšená liška objevila, chmátl po ní, strčil ji pod sebe a přitiskl se k zemi.
Tlaková vlna doprovázena horkým vzduchem hrdinu i jeho zvíře odmrštila o několik metrů dál. Okamžik jenom tak leželi a sípavě lapali po dechu.
„Ukaž...“ zamumlal mladík a prohlížel si zvířátko, které sice bylo odřené, ale jinak nezraněné. On sám skončil jen s prodřenými kalhotami a sedřenou kůží na uchu a na tváři.
„Jsme na tom dobře,“ konstatoval bez zjevného potěšení a začal se pomalu zvedat na nohy.
Nedaleko ležel ohnivý muž rozervaný na cáry, z kterých se kouřilo, stejně tak jeho kůň. A uprostřed kráteru klečel napolo roztavený titanový muž.
„Žádný hrdina, zbabělec,“ pomyslel si mladík s jistou dávkou nechuti, „a já ho teď budu muset zachránit.“
Kouřící zbytky Požáru se rozhořely slabým plamenem. Hrdina je fascinovaně pozoroval, a navzdory tomu, že kolem bylo strašné vedro, po zádech mu běhal mráz. „Elementála nelze zabít.“

Mladík rozložil tábor na místě, kde se právě nacházeli a nechal tam lišku, aby jejich věci střežila. Sám se vydal kolem nehybného Johna do zříceniny, aby tam našel cokoli, co by chytlo. Do provizorního tábora odnosil dvě náruče starého nábytku a lékařských záznamů.
Zapálil malý oheň a Požárova mrtvola se začala probírat k životu. Pomalu zvedla hlavu, kde chyběla dobrá polovina hezkého obličeje; bylo to jako hledět do člověka, kterému v žilách místo krve koluje magma.
„Je mi zima,“ zaskuhral muž a pomalu se plazil blíž k ohni, aby do něj zabořil hlavu a nechal si na ni naházet další topivo.
„Je ještě slabý, vypadá silný, ale je ještě slabý,“ přemýšlel hrdina a jeho myšlenky s ním sdílela pouze liška stočená na tlumoku a lízající si rány. „Ano, máš pravdu, jeho síla roste rychle.“
Požár se opět pohnul a snažil se nasoukat do ohniště celý. Mladík si povzdech, oblékl si svářečské rukavice a popadl muže za ruce a táhl ho do středu plamenů. Pak se sehnul, aby mu pomohl skrčit nohy. Nakonec ho obložil rozlámaným kusem stolu a zapálil ho.
„Nevím, proč to dělám,“ odpověděl chlapec své společnici v duchu, „asi protože jsem hrdina.“