Hrdina - IV. kapitola (John)

John klečel na zemi a dalo by se říct, že pláče, až na to, že po tvářích mu žádné slzy netekly.
„Ne, ne, ne... To není pravda. To nemůže být pravda...“ opakoval stále dokola skřípavým hlasem, který nepoznával. „Prosím, bože, pane bože!“ Jeho prosby však zůstávaly bez odezvy. „Prosím, já už nechci. Prosím ne...“
Přes vzlyky, křik a plané modlitby i výhrůžky nezaslechl blížící se kroky. Na cizince ho upozornil až dlouhý stín dopadající na sutiny toho, co kdysi mohla být nemocnice nebo laboratoř. John zvedl hlavu a zahleděl se na příchozího. Byl to mladý nevysoký muž, ještě chlapec, s rozcuchanými černými vlasy, odstávajícíma ušima a puškou připravenou ke střelbě.
Okamžik na sebe hleděli, než mladík zbraň sklonil a zeptal se docela prostě: „Proč pláčeš?“
John zoufale zavyl v odpověď a složil hlavu do dlaní. Neznámý nic dalšího neříkal, jenom tam stál a trpělivě čekal.

„Prosím,“ zašeptal John, když se mu konečně podařilo ze sebe vypravit aspoň něco srozumitelného. „Prosím, jestli můžeš, zabij mě. Nemůžu... Tohle nejsem já. Já nechci, já už nechci...!“
Cizinec si místo toho hodil zbraň přes rameno a vstoupil do základů stavby. Prohlížel si sesunuté zdi, střepy a kovové nástroje, které rozežíral čas. „Proč chceš tak moc zemřít?“ Zeptal se jako by mezi řečí.
„Proč? Proč?!“ vyletěl Johnovi hlas výš a ošklivě to zapískalo. „Tak se na mě podívej!“
Mladík se otočil a přimhouřil oči. Před ním tam na kameni seděl zhroucený muž impozantní postavy s holou hlavou a strnulým výrazem ve tváři. Byl celý z kovu.
„Jak dlouho už tu sedíš?“ zeptal se neznámý.
„Nevím. Od výbuchu.“
Mladíkovi uniklo z úst překvapené vydechnutí a dál to nekomentoval.
„Musíš mi pomoct. Moc tě prosím. Už tolikrát jsem se snažil zničit, ale...“
„...nejde to,“ dořekl za něj chlapec a sedl si na kámen naproti němu. „Býval jsi člověk. Jestliže jsi takový od výbuchu, pak jsi ještě stará generace.“
„Ano. Jsem John, John Patterson. Bydlel jsem kousek odsuď, měl jsem krásnou holku, měli jsme se brát. Pak jsem měl tu nehodu a oni mi řekli, že mě dokážou zachránit. Řekli mi, že mi dají nový život, když jim pomůžu s výzkumem. Řekli mi, že dostanu nové tělo. Řekl mi...“
„Taky jsem toho před výbuchem hodně slyšel,“ shrnul to mladík.
„Vím, že mě operovali. Jsou to takové záblesky v mé hlavě. Když jsem se probudil, vypadal jsem takhle.“
„Smím?“ zeptal se cizinec a kývl směrem k mechanickému tělu.
„Jo, myslím, že jo,“ znejistěl John.
Mladík se zvedl a začal si robota prohlížet. Kus po kuse zkoumal, tu a tam po požádání odšrouboval plech. Muž uvězněný uvnitř kovu a drátů začal po chvíli opět vzlykat.
„Co se děje?“ zeptal se cizinec a připravil se do střehu.
„Necítím tvůj dotek.“
„Je to zlé?“ zeptal se John, když prohlídka skončila.
„Nenechali z tebe vůbec nic, jenom mozek a kousek míchy.“
„Zabij mě,“ reagoval kovový muž.
„To půjde dost těžko. Většina těla je vyrobena z titanu, dráty jsou často chráněny dvouvrstvými obaly a komora, v které je uložen mozek je pro otevření chráněna několika hesly, která zemřela s těmi, co tě... co ti vyrobili tohle tělo.“
„V tom případě musím počkat, až tam uvnitř shniju.“
„Neshniješ,“ prohlásil mladík klidně.
„Jak to víš?“
„Neshniješ.“
„Co budu dělat?“ zakvílel John skřípavým hlasem a uhodil hlavou o kus zdi, až to zazvonilo.
„Přestaneš dělat kravál a necháš mě přemýšlet!“ ohradil se mladík.
„Já chci umřít. Já už chci konečně umřít!“
„Věř mi, že kdyby to šlo, tak už jsi třikrát mrtvý.“ Cizinec otočil kovovou hlavu s nepřítomným výrazem k sobě a zadíval se do prázdných čoček. „Buď ticho a já něco vymyslím.“

Na ruinu uprostřed ničeho padl soumrak. John trpělivě seděl a mlčel.
„Aspoň že si v tomhle těle nepřesedím zadek,“ napadlo ho ironicky.
„Mám nápad, vezmi nějaká dřevo a pojď se mnou,“ objevil se před ním z ničeho nic chlapec a Johnovi blesklo hlavou, jak tiše a nenápadně se pohybuje. Za doprovodu nepříjemného vrzání a skřípání sebral to málo, co zbylo z nábytku, načež se vydal za cizincem směrem do pouště.
Utábořili se na dohled od sutiny a mladík poskládal improvizovanou hranici. Pak se obrátil k Johnovi: „Nikdy tě nenapadlo, že v tomhle těle bys mohl začít nový život?“
„Nový život? Jaký život?“
„Mohl bys dokázat věci, které obyčejní lidé nesvedou. Mohl bys pomáhat druhým. Ctili by tě a následovali.“
„Báli by se a ve skrytu duše by mě nenáviděli.“
„To také,“ připustil mladík, „takový už je úděl hrdinů.“
„Nestojím o to, stát se hrdinou. Nestojím o nic, co mi tenhle život nabízí.“
Cizinec tedy kývl hlavou a oheň zapálil.
„Co chceš dělat?“ zeptal se John.
„Roztavit tě.“
„Tohle mě rozhodně nezničí. Ne, když jsem přežil výbuch.“
„Já vím,“ odvětil klidně mladík a oheň začal hučet a vyletovaly z něj jiskry. Chlapec odstoupil a táhl svého kovového společníka sebou. „Tenhle táborák ti sotva ublíží, ale on by mohl.“ A pak se ozvalo zaburácení, z plamenů se zvedl ohnivý sloup a v jeho středu stanula planoucí postava na koni.