Hrdina - VI. kapitola (John)

John III

John nepohnutě klečel a mysl měl prázdnou. Kolem byl obrovský kráter a on před chvílí roztrhal na kusy jednoho z nejnebezpečnějších elementálů ve světě po výbuchu. Ale proč? „Protože chci žít,“ ozvala se odpověď v jeho hlavě a jeho zalila vlna podivného klidu, který nepocítil od chvíle, kdy se probral v tomhle těle.
Přemýšlel, co se asi stalo s chlapcem, hrdinou. Měl by ho najít a pomoct mu, pokud je zraněný. Protože on se přeci pokoušel pomoct jemu. John si uvědomil, jaký byl hlupák a pak se pokusil vstát. Jenže se nic nestlalo. Jeho mechanické tělo se nepohnulo ani o píď. John znovu vydal příkaz pro zvednutí kolene, ale opět bez odezvy.

Uplynulo několik děsivých minut nebo možná hodin, než za svými zády zaslechl něčí kroky. Byly lehké a kráčely směrem pryč. John chtěl vykřiknout, ale z jeho hrdla se ozvalo jen zachrčení. Muž začal panikařit. Nemůže se hýbat, nemůže mluvit a jestli ještě může myslet, nepotrvá dlouho, než se zblázní.
K Johnově nesmírné úlevě se však po nějaké době kroky vracely zpátky. Opět kolem něj prošly bez zjevného povšimnutí, ale John si byl jistý, že je to mladík, který si říká hrdina. A hrdina by ho přece neopustil. Nebo ano...?

Den minul v několika málo hodinách a oheň, který John jen podvědomě tušil, postupně silněji a silněji ozařoval krajinu. Nezůstal sám.

Hrdina otevřel oči. Ohniště bylo plné doutnajících uhlíků, ale po Požárovi ani stopy. „Usnul jsem!“ uvědomil si chlapec okamžitě a nejradši by si za to nafackoval. Věděl ale, že to by ničemu nepomohlo a tak se jen ztěžka zvedl a odešel si ulevit na stranu.
„Požár je pryč, jeho kůň je pryč a ten kovový chlap se od včerejška nepohnul. Co z toho pro mě plyne?“ Liška se líně protáhla a zamžourala na něj velkýma, žlutýma očima. „Počkej tu, dojdu se na něho podívat,“ nakázal jí a vydal se směrem ke kráteru. Vklouzl dovnitř a za okamžik už byl u Johna. Postavil se před něj a poklekl na jedno koleno. Rysy kovové tváře byly strhané vysokým žárem, kterému je Požár vystavil, a čočky se lehce zkroutily, takže to vypadalo, jako by robot plakal.
„Slyšíš mě?“ zeptal se hrdina.
Z vnitřku se ozvalo zachrčení.
„Beru to jako ano,“ odvětil chlapec. „Můžeš mluvit nějak srozumitelněji?“
Opět se ozvalo zachrčení a pak nepříjemné zapískání, jak se muž uvnitř plechů snažil zoufale najít ztracený hlas.
„Beru to jako ne,“ komentoval to suše hrdina. „Můžeš se pohnout?“´
Nastalo dlouhé výmluvné ticho, v kterém naproti sobě klečeli a dívali se jeden na druhého.
Chlapec se narovnal, sundal si letecké brýle a s povzdychem si prohrábl černé vlasy. V úrovni břicha se mu ozvalo zachrčení, naléhavé, pokud mohl soudit. Hrdina tušil, co má John na svém kovovém srdci.
„Chceš, abych tě tu nechal?“ položil kontrolní otázku, na níž nedostal odpověď.
„Chceš, abych tě vzal s sebou?“
Zachrčení.
Hrdina zvrátil hlavu a podíval se nad sebe na nekonečné modré nebe. Zhluboka se nadechl a pak popadl Johna pod rameny a se zaťatými zuby vší silou zatáhl. Kovové tělo se centimetr za centimetrem pomalu sunulo prachem. Chlapec uvolnil stisk a lehce zavrávoral. „Čeká nás dlouhá cesta,“ pomyslel si a hleděl na poušť, která se rozkládala od obzoru k obzoru.
„Vrátím se,“ informoval Johna a pak se pomalým krokem vydal do svého provizorního tábora.
„Proč ho chci vzít s sebou?“ zopakoval nahlas otázku, kterou mu položila liška. „Nechci ho brát s sebou, ale nemám na vybranou.“
„Nejde jenom o to, že jsem hrdina,“ pokračoval, „včera jsme oba viděli, co ten chlap dokáže. Jestli se zblázní, nebo ho najde někdo jiný, mohl by zničit i to málo, co tu ještě zbylo.“
Liška zastříhala ušima a hrdina se dal do neveselého smíchu.
„Ne, nic vznešeného na tom není. Jen kráčím po cestě toho, co považuji za dobro a nesu odpovědnost za všechny svoje činy. Nikdy nedosáhnu cíle a nikdy nebudu milován a nikdo se nikdy nedozví mé jméno, až jednou zemřu. To je také důvod, proč mám nakázáno říkat jen to, že jsem hrdina.“
„Ano, nová generace se mi vysmívá a stará mnou pohrdá. Ale je to povolání jako každé jiné. Akorát osobní oběti jsou mnohem vyšší. A výplata je mizerná.“ Chlapec se opět štěkavě zasmál.

John uslyšel blížící se kroky.
„Musím tě teď svázat, aby ses mi lépe táhl,“ řekl chlapec a začal kolem kovového těla omotávat provaz. Netrvalo dlouho a John byl pevně uvězněný v množství smyček. Hrdina si pak těsně utáhl popruh svého meče a připevnil si pušku na rameno, aby mu nesklouzávala. Obrátil se směrem na východ a přehodil si lano přes rameno.
„Najdi pro nás město,“ řekl lišce u svých nohou a ta švihla ocasem, vyskočila do vzduchu, proměnila se v orla a vznesla se k nebi. John ji sledoval, dokud mu nezmizela v dáli. Pak ucítil, jak se napjalo lano, kterým byl svázán, a jeho tělo se předklonilo. Hrdina si obmotal provaz pevně kolem ruky a vykročil kupředu.