O "Nejlepším obchodě v životě" a ...

Na milánském fotbalovém stadionu Giuseppe Meazzy právě probíhal trénink fotbalistů domácího klubu Inter Milán. Trenér Ottavio Bianchi pozoroval své svěřence s vnitřním uspokojením, protože byl přesvědčen o tom, že tohle mužstvo může pomýšlet na hodně vysoké mety. Vždyť tržní hodnota umu jednotlivých hráčů se mohla vyvažovat téměř zlatem. Ještě bude potřeba trochu doladit fyzickou kondici a pak hurá - dobývat fotbalovou Evropu.

K tomu doladění formy se přímo vybízel jihoamerický kontinent, tak blízký italskému naturelu. Však tam má mužstvo už za dva dny odletět a skoro na všech bylo vidět, že se těší na tento docela příjemný pracovní výlet do Brazílie.

Trenéru Bianchimu se hlavou proháněly myšlenky o budoucích úspěších a představu světlých zítřků mu kazil jen jeho vlastní zdravotní stav. Předchozí den to trochu přehnal se sportováním na kole a teď měl delikátní problém na zadní části těla. Už ráno se doma pohyboval trochu toporně a jeho manželka to okomentovala s typickou přímostí "se mi zdá, že máš z toho kola pořádně zapařenou sedací soupravu". Příkladná ukázka ženské citlivosti. Ottavio Bianchi se po jejich slovech hned cítil o hodně zdravěji.
"Ale fotbalu moje drahá polovička rozumí jako málokdo," musel v duchu uznat. Pro tuhle přednost by ji nevyměnil za nic na světě.

Od trénující skupinky se oddělil vysoký a štíhlý, dalo by se říct až vychrtlý, blonďák s krátkými vlasy. Zamířil přímo k trenérovi. Ottavio Bianchi sledoval, jak se největší klubová hvězda pro nadcházející sezónu jakoby váhavě blíží k němu. Klubová pokladna se jeho nákupem pořádně provětrala, ale někteří evropští konkurenti byli ochotni zaplatit ještě víc. Teď všichni doufali, že se ty vynaložené peníze vrátí, i když v předchozích zápasech to zas až tak slavně nevypadalo.

Blonďák s dětským obličejem dorazil k cíli. "Trenére?" pronesl už docela slušnou italštinou.
"Copak Dennisi, nějaký problém?"
"Hm..., to soustředění v Brazílii..., já tam nemůžu!"

Trenér Bianchi se zamračil. "Jak nemůžeš? Proč nemůžeš? Tohle má být tvoje druhé soustředění tady a na to první jsi taky nemohl. Z rodinných důvodů. O co se jedná tentokrát? Zase nějaké rodinné důvody?" Poslední slova říkal už hodně důrazně.

"Ne, to ne. Žádné rodinné důvody. Žaludek."
"No co je s ním?"
"Mám v něm občas křeče. Už třetí den. Životosprávu jsem neporušil. Jedl jsem samé lehké věci a stále se to nelepší." Dennis vypadal opravdu zkroušeně.

"Tak upaluj k našemu doktorovi, je fakt dobrý," okamžitě rozhodl trenér Bianchi a dodal: "Ten tě určitě dá dohromady. Na starost už měl mnohem těžší případy."
"No, já nevím, trenére," zapochyboval Dennis.
"Ale já vím! Smluvní povinnosti zná náš klubový doktor velice dobře. A ty, doufám, také. Tak už si dej odchod."
"Neměl byste jít taky, trenére? Vidím, že se nějak divně pohybujete."
"Ne, to je dobré," neurčitě odvětil Ottavio Bianchi.

Díval se za odcházejícím fotbalistou a přemýšlel, co s tím Dennisem může být. Že by se něco přehlédlo při vstupních prohlídkách? To těžko. Ve hře byly velké peníze a to se pak dává pozor na každou drobnost. Spíše to bude nějaká prkotina a do zítřka bude Dennis v pořádku.

O půl hodiny později už Ottavio Bianchi i s klubovým doktorem spěchali za prezidentem Interu Milán, samotným Ernestem Pellegrinim. Pravda, trenér Bianchi spěchal trochu divným stylem, po jehož důvodu se doktor Arturo Guarino neopomněl zeptat. Odpovědi se však nedočkal. Pokud se někdy o někom tvrdí, že má oči na vrchu hlavy, tak na trenéra Bianchiho to v tu chvíli platilo přesně. Mírně zadýchaní dorazili ke dveřím Pellegriniho kanceláře a trenér na ně s respektem zaklepal.

"Vstupte!" ozval se známý hlas, zvyklý udílet příkazy a nezvyklý o nich dlouze diskutovat. Když vstoupili dovnitř, tvář prezidenta klubu se rozzářila v přátelském úsměvu.

"Aleale, pánové, co vás ke mně tak naléhavě přivádí?"
"Ehm, pane prezidente, taková nečekaná věc," začal ze sebe soukat Ottavio Bianchi, který na sebe převzal roli mluvčího i za doktora. Ernesto Pellegrini s přívětivým výrazem vyčkával.
"Totiž, ech, jde o Dennise, který..."
"Je skvělý, že ano," spokojeně se zasmál prezident Pellegrini. "S tím hochem uděláme díru do světa! V té Brazílii doladí on i zbytek týmu formu a pak..."
"No, to je právě ono," s viditelnými rozpaky přerušil trenér Bianchi svého šéfa.
"Jaké ono? Tak co se děje?"
"Dennis do té Brazílie odmítá letět ze zdravotních důvodů."

Nyní se pro změnu zachmuřil Ernesto Pellegrini. "Jak je to možné? Byl omluven už z předchozího soustředění. Doktore, co se to děje? Doufám, že to není vážné! Co mu je a kdy bude v pořádku?"

Nyní už doktor Guarino do debaty zasáhnout musel, ale vlastně ani nevěděl, jestli má zachovat vážnou tvář nebo se smát. "Mnóóóóó, on vlastně není nemocný v pravém slova smyslu. Dá se říct, že vážné to není. Ale zcela v pořádku asi taky nikdy nebude.."

Ernestu Pellegrinimu došla trpělivost. "Tak z toho jsem tedy, pánové, jelen!" vybuchnul. "Tak Dennis vlastně není nemocný, ale nikdy nebude zdravý. To nechápu! Tak jsem pitomý já nebo kdo, ééé? Dozvím se tedy konečně, co mu je?"
"Dennis trpí aerofobií," odvětil doktor Guarino a dal si záležet na tom, aby jeho hlas zněl co nejvíce chlacholivě.
"Cco... cože má?" zalapal po dechu prezident Pellegrini.
"Aerofobii, strach z létání."
"Mama mia, ty to vidíš!" chytl se mocný šéf za hlavu. "Bohové, smějte se mi! Před kdekým se chválím, že jsem Dennisovým nákupem udělal nejlepší obchod v životě a teď tohle! Jsem totálně zesměšněný. Co budeme dělat? Na co je nám fotbalista, který si nechce sednout do letadla? Musíme s ním ihned ukončit smlouvu!"

Trenér Bianchi naslouchal Ernestu Pellegrinimu s obavami, kdežto doktor Guarino se tvářil, jako by se ho celá věc v podstatě netýkala. Pak ale společně začali svého šéfa uklidňovat. "S tou smlouvou je to zapeklité. Vypadá to totiž, že ten Dennisův problém se plně rozvinul až u nás. Nikdo tedy nic nezatajil. Navíc, to letadlo bude možno v řadě případů nahradit jinou alternativou, i když speciálně jen pro něho, samozřejmě. A v neposlední řadě - on je tak dobrý fotbalista, že přes to všechno se nám může bohatě vyplatit."

Ernesto Pellegrini se trochu uklidnil, začal přemýšlet a musel uznat, že oba muži mají vlastně pravdu. Jen kdyby ho tak neštval ten doktorův pobavený výraz. Mohl na to přijít dříve, to mu nikdo nevymluví.
"Tak jo, zkusíme to, pánové. Stejně nám asi nic jiného nezbývá. Do Brazílie Dennis s týmem nepoletí. Ale jinak - hledání optimální dopravní alternativy bude do budoucna práce vás dvou. A budete dumat nad vším, co je Dennise schopno přepravit."
"Šéfe, to znamená i výtahy, lanovky nebo třeba raketoplán?" zeptal se stále dobře naložený doktor Guarino.
"Doktore, srandičky, co? Ale já bych se na vašem místě zase až tak moc nesmál. Těsně předtím, než jste vešli, vás u mé sekretářky telefonicky sháněla vaše matka. Prý jste ji před dvěma dny dal nějaké nové prášky a neudělaly ji moc dobře. Prý říkala, že se asi nedožije rána."
"Proboha," zbledl doktor. "Proč jste mně to neřekl hned? Musím okamžitě za ní, promiňte." A rychle vyběhl z prezidentovy kanceláře.

Ernesto Pellegrini se netvářil nějak starostlivě. "Tři sta kilometrů tam, tři sta zpátky, doktor má před sebou hezký výlet." A začal si popiskovat.

"Já mu dám, dělat si ze svého šéfa psinu," dodal s rošťáckým mrknutím, když si všiml nechápavého výrazu trenéra Bianchiho. "Ale teď zase vzhůru do práce. Ááá, málem bych zapomněl, trenére. Není vám něco? Nějak divně chodíte!"
"Ehm, jsem v naprostém pořádku, pane prezidente," rychle odvětil Ottavio Bianchi a v duchu dodal: "Až na tu zapařenou prdel!"








Když se řekne Holandsko, někdo má raději název Nizozemí, většině lidí se hned vybaví alespoň dvě věci - větrné mlýny a tulipány. Po chvíli si třeba vybavíme rozsáhlou síť vodních kanálů a pak další a další pozoruhodnosti. A v neposlední řadě asi fotbal. Ten holandský za posledních zhruba čtyřicet let patří k absolutní světové špičce. V Holandsku se zrodily desítky a desítky fotbalových hvězd, které se zapsaly do paměti nejen příznivcům tohoto sportu.

Například Johann Cruiyff, Ruud Gullit, Marco van Basten, ti všichni jsou držiteli prestižního Zlatého míče. Nejlepší z nejlepších. A s nimi pak spousta vicemistrů světa, mistrů Evropy, vítězů evropských pohárů a nebo jen prostě skvělých fotbalistů. A mezi nimi Dennis. Dennis Bergkamp, ročník narození 1969.

Dost dlouho trvalo, než fotbaloví odborníci přijali na milost jeho postavu, která zejména na začátku jeho kariéry působila poněkud podvyživeným dojmem. Nu, kdyby už tehdy znali pozdějšího anglického reprezentanta Petera Crouche, asi by ani nemukli.

Naštěstí Dennis na kritiky moc nedal. Šel si svoji cestou, na níž mu zprvu pomáhal výše uvedený Johann Cruiyff. Přes slavný Ajax Amsterdam postupně dosahoval vysokých met. S Ajaxem vyhrál na prahu dospělosti již neexistující evropský Pohár vítězů pohárů, se stejným klubem i pohár UEFA a tentýž pohár i s Interem Milán. To už jako mezinárodní hvězda první velikosti a holandský fotbalový reprezentant. Přesto však italská štace nepatřila k jeho nejšťastnějším a poměrně záhy rád přestoupil do londýnského Arsenalu.

To byla úplně jiná káva. Když tam po více než deseti odehraných sezonách končil, bylo to líto jemu i bezpočtu jeho příznivců. Do Arsenalu ale přicházela nová fotbalová krev - například i Tomáš Rosický. Jednu výhodu však ukončení kariéry určitě mělo. Dennis se mohl konečně naplno věnovat své manželce a čtyřem dětem.

A ten Dennisův "zdravotní" problém? Aerofobie je jednou z nejběžnějších fobií, jenže u známých sportovců je tak nějak mnohem více na očích. Asi není slavnějšího fotbalisty, který trpí tak silnou obavou z létání.

Jakým způsobem se to šéfové Interu Milán dozvěděli, to opravdu netuším. Na jedné z možností, z mé strany však zcela vymyšlené, jsem postavil tuto povídku. Nějaký problém už měl Dennis Bergkamp možná vrozený. Ale naplno propuknul v roce 1994, když nějaký "vtipálek" novinář prohlásil, že v letadle, v němž Dennis Bergkamp cestoval, se nachází nálož. Od té doby už s ním do vzduchu nikdy žádné letadlo nevzlétlo. Je to další příklad toho, jak tehdy zdánlivě neškodný, ale zároveň hodně hloupý žertík, může někomu zásadním způsobem změnit život.

Na druhou stranu však i z příběhu Dennise Bergkampa lze odvodit, že nějaký ten osobní problém máme téměř všichni a jen nepatrné promile z nich je takového rázu, že se s ním našinec nedokáže vyrovnat. Dennis Bergkamp to dokázal a jistě tím pomohl nejenom sobě.