Za Saddáma, za vlast.

Už v letadle Šarar a jeho kamarádi tušili, že je s nimi zle. Před pár dny zklamali irácký lid ve sportovním duelu s neoblíbenou Saúdskou Arábií a teď se vraceli z Teheránu a s dalším sportovním neúspěchem s bezmála nenáviděným Íránem. Celý svět už sice víc než měsíc žil teroristickými útoky na mrakodrapy v New Yorku, ale sportovní prohra od protivníka v kruté irácko-íránské válce jakoby nasypala čerstvou sůl do stále ještě nezhojených ran.

Po vystoupení z letadla na Saddám International Airport v Bagdádu poznal Šarar hned, že nikomu z nich není souzeno vydat se rovnou ke svým rodinám. Život v tuhé a mnohdy i kruté diktatuře ho naučil vnímat detaily, které by v jiných a svobodnějších zemích tamní obyvatelé nezaznamenali.

Ještě na letištní ploše na ně čekal autobus a kolem něj postávalo pár civilistů v dobře padnoucích oblecích. Šararovo zkušené oko však poznalo, že se nejspíše jedná o příslušníky Saddámových Revolučních gard.

Jeden z civilů na ně zavolal: "Vítejte ve vlasti, páni fotbalisti! Už jsme se vás nemohli dočkat. Za váš výkon v Teheránu jsme pro vás za odměnu přichystali malý výlet." Jeho kumpáni se tomu zasmáli, jako by se jednalo o výborný vtip.

Ta slova nevěštila nic dobrého. Strach měli všichni hráči, ale nikdo se neodvážil neuposlechnout výzvu k nastoupení do autobusu. V téhle zemi se vědělo, co by to znamenalo pro ně i pro jejich rodiny. Sportovci se v tichosti posadili a někteří měli v očích slzy. Zato pro jejich průvodce byla celá akce příjemnou zábavou, o čemž svědčil jejich téměř neustálý smích.

"Kam pojedeme?" zeptal se Šarar, když se dal autobus do pohybu.
"Ty jsi nějaký zvědavý, Šarare," s úsměvem odvětil jeden z mužů. "Však bys to z dřívějška mohl znát. Ale věz tedy, že po vás touží samotný předseda našeho olympijského výboru. Vezem vás do jeho pracoviště."

Teď už se žaludek sevřel strachem úplně všem. Horší to snad ani nemohlo být. Vždyť je vezli do sídla prezidentova syna Udaje Hussajna. On byl šéfem iráckého olympijského výboru a nejdůležitější osobou ve sportovním zákulisí. Ve svém sídle, které mělo sloužit ušlechtilým sportovním ideálům, zbudoval malou věznici. Leccos se o ni povídalo a někteří z fotbalistů v autobuse již měli tu pochybnou čest být drženi v jejich celách. Bylo jasné, že trest je nemine, jenom zatím netušili jeho závažnost. Kdyby měli velké štěstí, tak dostanou jenom pár desítek hodin nějakých těžkých prací pro vlast.

Každému hráči probíhaly hlavou chmurné myšlenky a během nich autobus dorazil k cíli. S chvějícíma se nohama vstoupili do honosné několika patrové budovy. Z luxusu, ve kterém úřadoval syn prezidenta Saddáma Hussajna, přecházel zrak. Zlaté doplňky, mramor, nejdražší koberce, nábytek ze vzácného dřeva a spousta dalších drobností, které dokládaly Udajovu zálibu v životě nejen na vysoké, ale přímo na té nejvyšší noze. Však si to jako šéf prezidentovy ochrany a zároveň státní bezpečnosti mohl dovolit.

Fotbalisté pod dohledem svých průvodců z letiště vystoupali do prvního patra a vzápětí vešli do rozlehlé pracovny Udaje Hussajna. Seděl v čele dlouhého masivního stolu, u kterého bylo plno pohodlných židlí. Jim však usednout nedovolil. Kouřil svůj pověstný havanský doutník a beze slova se na ně upřeně díval.

"Vy psi, víte, co vás čeká?" nečekaně a prudce vybuchl. "Jste hanbou našeho národa! Zaprodali jste svoji hrdost našim nepřátelům! Tak se odvděčujete našim lidem za to, že vás finančně podporují? Vy zkurvysyni, čím se chcete obhájit? Za vaše výkony se nám v zahraničí všichni smějí!"

"Dělali jsme, co jsme mohli, pane," zkusil Šarar nesměle oponovat ve chvíli, kdy Udaj nabíral dech k dalšímu výbuchu zuřivosti.
"Mlč!" zařval Udaj. "Právě tobě jsem nejvíce věřil a takhle jsi mne zklamal! Všichni jste mne zklamali! Vypadněte, cítím se ušpiněný vaší přítomností!" A pak se obrátil ke členům gardy. "Odveďte je, jsou vaši! Ať poznají, co je to zklamat náš lid a našeho vůdce!"

A když vylekaní fotbalisté opouštěli mísnost, ještě za nimi zavolal: "O své rodiny nemusíte mít strach. Moji muži se o ně vzorně postarají. Tak, jak se sluší postarat o příbuzné zrádců!"

Po těchto slovech se někteří mladí sportovci rozplakali. Neměli ani tušení, kdo z nich a jejich blízkých přežije Udajův hněv se zdravou kůží. Sestoupili zpět do přízemí a pak ještě níž, do sklepních prostor. Tam bylo vězení. Tam "převychovávali" osoby, které se znelíbily vládnoucímu režimu. Skupina sportovců byla rozdělena. Každého odvedli do jiné cely a tam zústali se svými budoucími tryzniteli a se svým obrovským strachem.

Také Šarar se ocitnul v jedné z cel. Proti luxusu o pár metrů výše si rázem připadal jako jeskynní muž. V cele nebylo žádné vybavení, jen na zemi špinavá a roztrhaná deka, jedno vědro s vodou a druhé prázdné, zřejmě na lidské výkaly. Na zdi, na krátkých rezavých řetězech visela pouta. Vedle nich pak na první pohled zcela nesmyslně, v délce asi dvou metrů, trčely ze zdi nějaké elektrické kabely. Zeď v blizkosti okovů byla plná rozmazaných tmavě červených až hnědých fleků. Šararovi bylo hned jasné, že to nemůže být nic jiného než krev.

"Tak Šarare, teď ti bude vyplacena odměna za tvé sportovní výkony," řekl téměř vesele jeden z dvojice strážců. "A nedělej potíže. Tady Nadžib už je dnes beztak dost nervózní. Mohl by se nechat unést, a to by pro tebe nebylo vůbec dobré. Tak se bez nějakých keců svlíkni do naha!"

"Já se nechávám unést velice rád, Tariku," odvětil Nadžib se špatně skrývaným sadistickým potěšením.
"Ale ne dnes a ne teď," řekl Tarik. "Náš šéf chce těm psům ještě dát šanci, aby odčinili tu národní potupu. Dnešek si mají pouze nadosmrti zapamatovat."

Jako ve snách ze sebe Šarar shodil oblečení a za zápěstí a za kotníky se nechal připoutat čelem ke zdi. Věděl, že jakýkoliv odpor by mu jenom přitížil. A pak jen čekal na nevyhnutelné. Předsevzal si, že při mučení nedá najevo bolest. Ale hned první strašlivá rána přes záda z něj vyrazila bolestivý výkřik. Na tento druh bolesti nikdy nebyl připravován. Teď už věděl, na co jsou ty kabely, trčící ze zdi. Každý ze strážců uchopil jeden a střídavě mlatili Šarara přes záda, hýždě a zadní stranu stehen. Za nelidských výkřiků schytal deset ran, pak dalších deset a nakonec bolestí omdlel. Ani nestačil vnímat, že v ostatních celách se jeho kamarádům vede podobně.

Probral se, když ho jeho tryznitelé ležícího na zádech tahali za nohy po cele. Zadní část těla ho nesnesitelně pálila. Byl ještě v bezvědomí, když mu do krvácejících ran nasypali sůl a teď mu chtěli ještě víc rozedřít záda. Pomalu opět přicházelo milosrdné bezvědomí, ale v tom ho strážci pustili.
"Šarare, tvoje odměna je téměř vyplacená," ozval se Tarik. "Teď už se jenom musíš dát trochu do pořádku, abys nevyděsil svoji rodinu. Pojď s námi."

Nadžib posbíral Šararovo oblečení a pak vyšli z cely. Šarar, stále zcela nahý, sotva pletl nohama. Sešli ještě o jedno patro hlouběji do podzemí a ocitli se v nějaké velké a slabě osvětlené místnosti, v níž byl úděsný smrad. Zde byl sváděn odpad z celé budovy. Uprostřed byla velká jimka s příšerně zapáchající tekutinou. Vedl do ni železný žebřík ukotvený do zdi.

"Šarare, tady se pěkně ponoř, ať jdeš domů jako člověk," opět promluvil Tarik, ale když Šarar zaváhal, přidal se i Nadžib. "Lez, ty pse, nebo tě tam s radostí hodím!"

Co měl Šarar dělat? Věděl, že mu hrozí těžká infekce v těch otevřených ranách, ale na výběr neměl. Sešplhal po žebříku do smrdutých splašků a ponořil tam i hlavu. V tu chvíli to nebylo tak hrozné, dokonce pocítil trochu úlevu, protože ta infikovaná voda trochu zředila sůl v jeho ranách. Když vylezl zpátky, dovolili mu se obléci. Zapáchal hrozně, ale pro tuto chvíli alespoň žil. Strážci ho vyvedli před budovu olympijského výboru a dál se o něj nestarali. Ze spoluhráčů neviděl nikoho, ale tušil, že je všechny postupně pouštějí. Pěšky se vydal domů. Na Bagdád už padla tma a v pouličním osvětlení alespoň nebyl k poznání. Obyvatelé metropole ho štítivě obcházeli. Z očí mu tekly slzy bolesti i ponížení. Napadlo ho, že s fotbalem navždy skončí. Ale hned si uvědomil, že o tom, co chce, on nerozhoduje. Rozhoduje někdo jiný, mocnější a naprosto nelítostný. Udaj Hussajn. Ne, ještě nepřišla chvíle, aby se mohl Šarar cítit jako svobodný člověk. Ale jednou...








Sport obecně má svá specifika. Mezi ně patří skutečnost, že snad každý stát si ze sportu chce udělat výkladní skříň své úspěšnosti. Ale pouze diktátorské a totalitní režimy jsou ochotny pro tento úspěch udělat cokoliv. Je ironií, že nejednou dosáhly cíle přesně opačného.

Co se týká sportovců, Československo za nadvlády komunistů patřilo k těm relativně klidnějším zemím. Ale opravdu relativně, protože například hokejisté by mohli dlouze vyprávět. Soudní proces s hokejisty, který proběhl v roce 1950, patří k tomu nejhanebnějšímu, co se kdy v našem sportu událo. V podobném rozsahu se toto fotbalistům nestalo.

Když se však podíváme do zahraničí, naskytne se nám jiný obrázek. Třeba v bývalém Sovětském svazu už za Stalinovy vlády existovala velká rivalita mezi moskevskými fotbalovými kluby Dynamem a Spartakem. U založení Dynama figuroval první šéf tajné policie Felix Dzeržinský a jeho fanoušky byli též Berija, Ježov a Jagoda. Tedy mírně řečeno - zločinci první kategorie. Na Berijovu nepřízeň doplatil výborný fotbalista moskevského Spartaku, Nikolaj Starostin, jemuž tento Stalinův poskok "zařídil" 12 let vězení na Sibiři. Podobně dopadl o pár desítek let později další talent sovětského fotbalu - Eduard Strelcov. Tomu v prapodivném soudním procesu napařili také 12 let vězení na Sibiři, z nichž si odpykal zhruba polovinu. Sovětská fotbalová reprezentace, v té době dost dobrá, tak na dlouho přišla o svého nejlepšího útočníka. Následky vězení zřejmě Strelcovovi podstatně zkrátily život. Rehabilitace se dočka laž po své smrti.

Také v KLDR mají sportovci, včetně fotbalistů, nesnadný život. K mezinárodní veřejnosti prosákly informace, že za špatné sportovní výsledky jsou sportovci odváženi do pracovních táborů.

Ale dnešní povídka čtenáře přivedla do Iráku, kde nad chováním politiků vůči sportovcům zůstává doslova rozum stát. Děj povídky jsem si vymyslel, ale je postaven na vcelku reálném základě. Před nějakými deseti lety se v západním tisku a taktéž v českém sportovním časopise HATTRICK objevil článek o postavení fotbalistů v Iráku, ještě za vlády Saddáma Hussajna a jeho dvou synů Udaje a Kusaje. Ani po jejich pádu nenašli zdaleka všichni fotbalisté odvahu promluvit o nedávné minulosti. Mezi ty odvážné patřili například Šarar Hajdar nebo Habib Džafer.

V povídce popisované způsoby mučení fotbalistů jsou převyprávěny podle svědeckých výpovědí. Minimálně některé z nich zakusil na vlastním těle i v povídce zmiňovaný Šarar Hajdar. Mluvilo se též o znásilňování manželek a dcer potrestaných sportovců. Za ne zcela ověřené jsou považovány případy zmizení sportovců nebo jejich zmrzačení, včetně amputace končetin.

Jestliže se za vlády Saddáma Hussajna chtěl Irák proslavit na sportovním poli, nakonec se mu pouze podařilo ukázat, jaké prostředky by k té sportovní slávě neměly být nikdy použity.